1. prosince 2016

Taran! | Rose pod palbou - recenze

Před nedávnem jsem měla tu skvělou možnost setkat se a popovídat si s Rutou Sepetys, autorkou úžasných knih V šedých tónech, Potrhaná křídla a Sůl moře. Proč tu ale mluvím o Rutě, když by tohle měla být recenze na knihu Rose pod palbou autorky Elizabeth Wein? Ruta nám totiž prozradila, že by se jejímu redaktorovi líbilo, kdyby to s Elizabeth daly dohromady a napsaly něco spolu. A víte, co by to bylo? Něco naprosto úžasného!

Elizabeth Weinová také píše historické fikce z období druhé světové války, také vypráví důležité příběhy a taky jsou naprosto skvělé. Četli jste Krycí jméno Verity? Pak tušíte, jak moc skvěle píše!

Rose pod palbou je vlastně pokračování Verity. Objeví se známé postavy, známé prostředí, známé období války. Pozice hlavní hrdinky se ale přesouvá k nové postavě, k Rose. Rose je mladá americká pilotka působící v Anglii. Není to ale žádná bojová pilotka, je dopravní, takže její prací je převážet důležité osoby či zásilky. Přesto ale ví, co je to taran. Taran je úmyslná srážka dvou letadel, kdy jeden pilot nebo pilotka schválně naletí do letadla druhého, protože mu tak chce zabránit v útoku. A právě při návratu z jedné cesty do Paříže, se Rose dostane do obklíčení německých letadel a rozhodne se taran provést. V tu chvíli nepřemýšlí, co se stane dál, jen ví, že nemůže nechat německé piloty vypustit střely…

Tohle je jen začátek. Když si to teď sepíšu, můžu z toho později stvořit nějaký plán.

Rose pod palbou Verity v lecčem připomíná. Dokonce je velká část knihy textem, který píše hlavní hrdinka a to je velká podoba s Verity. Elizabeth Weinová ale rozhodně nezapadla do nějakého mustru, podle kterého by psala. Vůbec ne. Rose je naprosto bez debat skvělou a plnohodnotnou knihou. A vůbec ji nemusíte brát jako pokračování, velice dobře funguje i samostatně a bez znalosti předchozích událostí. (Pokud si ale chcete přečíst ještě další skvělou knihu, Verity vřele doporučuji.)

Přeci jenom je ale příběhů z války vážně hodně, tak čím Rose pod palbou vyniká?

Kniha je celkově skvěle napsaná. Sice může z počátku lehcetrvat, než se skutečně začtete, protože začátek je možná trochu moc technický a plný letadel. Když tomu ale chvilku dáte, rozjede se to a nabere pořádné obrátky. A potom už se nudit rozhodně nebudete.

„Vive la France!“
Okamžitě zavládlo naprosté ticho.
Všechny jako bychom zkameněly, ani nedýchaly a jenom čekaly, až se znovu rozsvítí světla a rozštěkají psi.
Ale nic se nestalo a po chvíli napětí se ozvalo půl tuctu dalších hlasů, které odbojně odpověděly: „Vive la France! VIVE LA FRANCE!“
A do třetice všeho zazněl také plamenný výkřik anglicky: „God bless America!“
To jsem nebyla já. Ani Elodie. Nevím, kdo to byl. Ale byl to bitevní pokřik. Pořád ještě jsme byly ve válce, byly jsme vojáci, byly jsme Spojenci.

Rose pod palbou má pouze jednu hlavní hrdinku, samotnou Rose, a pouze několikrát převezme vyprávěcí žezlo Maddie. Střídají se ale prostředí vyprávění. Každopádně nic není nijak chaotické či nesmyslné, všechno má své místo a jasný pořádek. Žádná změna pohledu a času není nepovedená. Samozřejmě nás tak autorka i značně napíná, protože prostě přeskočí v moment, kdy vážně nechceme, aby přeskočila! Ale to jí zkrátka musíme odpustit, protože si tak dobře udržuje pozornost čtenářů a vytváří tím v knize řádné napětí. A toho je tam opravdu dost. A nejen napětí, Rose pod palbou je příběh plný emocí. 


Rosin příběh je totiž řádně dramatický. A nedivila bych se, kdybyste některé pasáže četli doslova se zatajeným dechem a u některých brečeli. Já to tak rozhodně měla. Ale slzy k takovému příběhu tak nějak patří. Je to známka toho, že se vám dostal pod kůži. A u Rose pod palbou je něco takového doslova zaručeno.

Název: Rose pod labou
AutorElizabeth Wein
Série: Krycí jméno Verity
Díl: druhý
Vydání: 2016
Překlad: Alžběta Kalinová; Překlad básní: Jakub Kalina
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 328
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji mnohokrát CooBoo! 
18. listopadu 2016

Ze sněhu či skutečná? | Dcera sněhu

Dcera sněhu se ke mně dostala zcela náhodou, ale přesně takové knižní zážitky mám nejradši. Objeví se kniha, kterou vůbec neznám, nic si o ní nezjistím, ale mám strašné nutkání si ji přečíst. A přesně takové to bylo s Dcerou sněhu.

Píše se rok 1920 a na Aljašce se všichni připravují na zimu. I manželé Jack a Mabel, kteří se tam po ztrátě dítěte přestěhovali teprve před pár lety. Zimu na Aljašce ve vlastním srubu zažijí ale teprve poprvé, a kdyby jim sousedi neporadili, možná by ji ani nezvládli. Jejich společný život ale už dávno není jako dříve. Po ztrátě dítěte se všechno změnilo a změna prostředí a života celkově jim moc nepomohla. Až jednou, když napadl první sníh, se všechno zase změnilo. Po dlouhé době spolu prožili hezký večer, smáli se a měli se zase hezky a užívali si sebe navzájem a prvního sněhu… ze kterého postavili sněhovou holčičku. Druhého dne tam sněhulka ale nebyla a kolem srubu se začalo pohybovat děvčátko. A ono děvčátko bylo ta kýžená změna, kterou chtěli na Aljašce najít.

Jednou odpoledne, když se nemohla zbavit zlých snů, vyšla ven a přimhouřenýma očima mžourala do slunce. Hodila drobky chleba veverkám a hýlům a promluvila na ně, jako kdyby jí mohli rozumět, ale když uslyšeli její hlas, rozprchli se. Šla na pastvinu a pohladila koně po měkkých nozdrách. Zašla do lesa a natrhala větvičky keříčkových brusinek a s malými bílými kytičkami v ruce se dívala do lesa a očima pátrala po holčičce, ale les byl tichý.

6. listopadu 2016

Co takhle skok do jiného století? | Pasažérka - recenze

Knihy s časocestovací tematikou mám vážně ráda a když přede mě položíte dvě knihy a jedna bude o cestování časem a druhá ne, tak si určitě vyberu tu s cestováním. Na možnosti cestovat časem a prožít dobrodružství v jiné době mě zkrátka něco naprosto fascinuje. Na Pasažérku jsem potom pochopitelně hodně těšila… ale měla jsem popravdě docela problém knihu vůbec dočíst.

„Tys mě přenesla do osmnáctého století?“
Zoufalstvím se jí zvýšil hlas. Řekni mi to, řekni mi to, řekni mi to.
„Nikdo tě nikam nepřenesl,“ odpověděla Sophia, „cestovala jsi sama.“

Pasažérka je kniha značně obsáhlá, takže byste čekali, že se toho v ní stane opravdu hodně, ale ono vlastně ne. Má totiž strašně zdlouhavý začátek, všechno se strašně pomalu rozbíhá, a pak se toho stane hodně na málo stranách. Ten začátek je to, co pro mě dobrý zážitek z celé knihy naprosto pokazilo.

Přímo cestování časem je v Pasažérce vymyšlené a udělané dobře a dost zajímavě, ale než se vůbec k něčemu dostanete, aby vám byla odhalena hlavní dějová linka, budete mít za sebou už skoro dvě stě stran milostného cvrlikání.
15. října 2016

Byl to ale pořádný HUMBOOK!

V sobotu se konal v Praze první ročník literárního festivalu HUMBOOK. A určitě to znáte, když se něco koná poprvé... něco se pokazí, na něco se zapomene, zkrátka se teprve postupně hledají chybičky, které se postupně plánují opravit v dalších letech. Humbook  žádné opravy nepotřebuje. 


Ne že bych neměla ráda Eragona a neobdivovala Christophera Paoliniho, ale na jeho autogramiádě už jsem byla a jeho knihy jsem naposled četla už před pár lety. A mám doma u rodičů hardbackové verze... to by se mi vozit nikam vážně nechtělo. Takže pro mě byla největším humbookovým lákadlem Ruta Sepetysová. A protože jsem z jejich knih a z ní samotné naprosto nadšená, tak se předem omlouvám, že tady bude lehce přerutováno. Ale víte co? Ničeho nelituju! 

Ruta Sepetys měla do Prahy přijet už před nějakou dobou, ale z její návštěvy sešlo a já jsem si to akorát smutně škrtala v diáři. Tentokrát to ale vyšlo. A dokonce ne jednou! CooBoo nás pozvalo na takové speciální předhumbookové setkání, takže jsme se jakožto blogerky a redakce CooBoo s Rutou potkali už ve čtvrtek. Už jenom za tu hodinu a kousek, co jsme s ní seděli v kavárně, jsme všichni dospěli k závěru, že je Ruta naprosto boží a že bychom si ji tu nejradši nechali (proběhl nám hlavou i nápad ohledně naklonování, když tam Ruta po sobě zanechala skleničku). A samozřejmě jsme si nikdo nenechal ujít ani její sobotní besedu na samotném Humbooku. Pokud někdo v publiku před besedou neměl u sebe knihu, protože stále ještě pochyboval, jestli si má nějakou Rutinu knihu pořídit, při jejím povídání urychleně dospěl k závěru, že ji potřebuje. Skutečně spousta lidí se postupně vykrádala nebo posílala své potomky, ať ji zajdou rychle koupit. 
Ruta je hlavně neskutečně milá osoba, která je naprosto nadšená z toho, jaký zájem o její knihy ale i celkově o knihy jako takové všichni máme. A rozhodně se prý vrátí! (Třeba to naklonování příště vyjde!)


A co jsme se od Ruty všechno dozvěděli? 
- že V šedých tónech je příběh jejího otce, Potrhaná křídla její matky 
- že přes dvacet let pracovala v hudebním průmyslu a zastupovala nejrůznější rockové kapely 
- že pracuje na příběhu ze španělského prostředí z dob Frankovy diktatury
- že uvažuje o tom, že napíše knihu z českého prostředí! 
- že čínský překlad V šedých tónech je trochu upravený, protože si nechtějí znepřátelit své ruské sousedy
- že si zahrála drobnou roličku ve filmu podle V šedých tónech
- že by byla strašně ráda, kdyby bylo jméno překladatele na titulní straně spolu se jménem autora knihy
- že její nakladatel by byl rád, kdyby něco napsala společně s Elizabeth Weinovou
- že by ráda potkala J. K. Rowlingovou
- že se zvažuje, že by Sůl moře zfilmovali; dva scénáristé, kteří mají na svědomí scénář filmu Hvězdy nám nepřály, si Sůl moře vybrali a pracují na prvním konceptu scénáře... přes telefon, jeden bydlí v New Yorku, druhý v LA a nechtějí se při komunikaci vidět :D

A jaká je její rada pro všechny, kteří zvažují psaní? "Take the expected and make it unexpected."


Na Humbooku se toho ale každopádně dělo ještě mnohem více!
Mohli jste si vyzkoušet jednu z únikových her (z nás by rozhodně dobří detektivové nebyli), vyzkoušet psaní na stroji či zahrát pukec. A to mluvím jen o doprovodném programu! 

V hlavních sálech se celý den něco dělo! Konaly se besedy s fantasy autory, samozřejmě s Paolinim a Rutou, a v tom menším sále, nebo teda spíš takovém výklenku, se konaly workshopy, jako například Jak se dělá kniha či překladatelské oříšky. Tam Petr Eliáš, Veronika Volhejnová a Romana Bičíková prozradili, jak se dostali k překládání, čím chtěli být jako malí a jaká jsou úskalí, ale krásy překládání (a že může být na první pohled strašně nefér, když vám možnost přeložit super věc vyfoukne vlastní sestra, ale jak se to nakonec může obrátit ve společnou práci). 

Humbook se skutečně povedl. A už teď jsem upřímně zvědavá, koho nám nakladatelé přivezou příští rok a jakého programu se dočkáme. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se přesunul do trochu větších prostor, nebo do alespoň lépe ovzdušněných, ale už teď můžu říct, že se nemůžu dočkat. 
9. října 2016

Jak jsem zapomněla na narozeniny blogu

1. října měl blog oslavit už šesté narozeniny. A já na něj, na chudáčka, zapomněla. Říkala jsem si sice dopředu, že něco připravím, ale konkrétně v tu sobotu jsem si na to prostě nevzpomněla. Jsem hlava děravá, já vím. A pravdou je, že jsem zrovna měla vážně jiné starosti, s Bětkou z Listárny jsme zrovna běžely desetikilometrový závod. :D

Teď jsem si ale vzpomněla! A dokonce mám pro vás i něco připraveného... a je to samozřejmě soutěž! 

A jelikož blog slaví už šesté narozeniny, (teda, šest let je už fakt hodně, co? :D) mám pro vás celkem šest knih. A všechny je získá jeden výherce, ať je ta soutěž pořádná. ;)

2. října 2016

Sůl moře dává hlas naléhavým příběhům

Existují historické momenty, které se opakovaně zpracovávají knižně a filmově a které všichni známe. A pak jsou tu velké události, o kterých ví málokdo, ale o kterých by všichni vědět měli. A přesně takový moment z naší historie se ukrývá v novince Ruty Sepetysové – Sůl moře.

V Soli moře se představí čtyři postavy (a jedna z nich nemusí být neznámá, pokud jste četli V šedých tónech). Joana, Emilia, Florian a Alfred. Každý z nich má své cíle a mnoho tajemství, ale jejich cesty se té osudné zimy roku 1945 střetnou a naprosto nevyhnutelně ovlivní. 

Víc vám k ději rozhodně neprozradím, sama jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Jen jsem se strašně nemohla dočkat, až si přečtu další knihu Ruty Sepetysové, která mě už Šedými tóny i Potrhanými křídly naprosto uchvátila. Teď tu už jakou dobu koukám na poloprázdnou stránku a přemýšlím, co bych vlastně měla ke knize napsat. Víří to ve mně pocity, které se ne a ne utřídit tak, aby z nich vznikla kloudná myšlenka. 


27. září 2016

Mé srdéčko plesá

Když se mě někdo zeptá, jaká je moje nejoblíbenější kniha, můžu se sice zamyslet, ale stejně nakonec vždycky řeknu Harry Potter. A je to tak už pěknou řádku let. Kolikrát jsem četla všechny knihy a kolikrát jsem viděla filmy, už ani nezvládnu spočítat. A letos v létě jsme si dokonce na kouzelný svět Harryho Pottera hráli i na táboře, to jsem byla v sedmém nebi! Už ale vážně dlouho jsem nečetla Harryho Pottera s tím, že bych nevěděla, co mě čeká. Ale díky Prokletému dítěti jsem si tohle mohla po těch letech zase splnit. Četla jsem nový příběh Harryho Pottera, vůbec nic jsem o něm netušila a bylo to úplně stejné jako kdysi… četla jsem a vůbec jsem nevnímala čas ani okolní svět (a málem jsem přejela zastávku autobusu).

Harry Potter a prokleté dítě nemusíte považovat za plnohodnotné osmé pokračování ságy, je to přeci jenom skutečně scénář k divadelní hře. Ale vůbec ničemu to nevadí. Nebudu vám tu nic říkat k ději, protože vám taky chci nechat tu možnost přečíst si to úplně bez jakýchkoli jeho znalostí. Protože něco takového si milovníci Pottera skutečně zaslouží. Ano, můžeme k tomu mít výhrady, můžeme Prokleté dítě označit jako zbytečné papíry, kterými se z nás Rowlingová snaží pouze dostat peníze… ale víte co? Na tom mi vůbec, ale vůbec nezáleží. Mně je zase jedenáct, nadávám si tu, že ani letos za mnou nepřiletěla sova s mým dopisem, usmívám se od ucha k uchu a zároveň brečím, protože nejenže mě prostě dostal sentiment, se kterým jsem Prokleté dítě přečetla, ale i slovo překladatele na závěr. A uvažuju, že si to přečtu znova, protože hned zítra mi knihu zabaví tatínek, který se jí taky nemůže dočkat. 


Willinda


Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři