27. září 2016

Mé srdéčko plesá

Když se mě někdo zeptá, jaká je moje nejoblíbenější kniha, můžu se sice zamyslet, ale stejně nakonec vždycky řeknu Harry Potter. A je to tak už pěknou řádku let. Kolikrát jsem četla všechny knihy a kolikrát jsem viděla filmy, už ani nezvládnu spočítat. A letos v létě jsme si dokonce na kouzelný svět Harryho Pottera hráli i na táboře, to jsem byla v sedmém nebi! Už ale vážně dlouho jsem nečetla Harryho Pottera s tím, že bych nevěděla, co mě čeká. Ale díky Prokletému dítěti jsem si tohle mohla po těch letech zase splnit. Četla jsem nový příběh Harryho Pottera, vůbec nic jsem o něm netušila a bylo to úplně stejné jako kdysi… četla jsem a vůbec jsem nevnímala čas ani okolní svět (a málem jsem přejela zastávku autobusu).

Harry Potter a prokleté dítě nemusíte považovat za plnohodnotné osmé pokračování ságy, je to přeci jenom skutečně scénář k divadelní hře. Ale vůbec ničemu to nevadí. Nebudu vám tu nic říkat k ději, protože vám taky chci nechat tu možnost přečíst si to úplně bez jakýchkoli jeho znalostí. Protože něco takového si milovníci Pottera skutečně zaslouží. Ano, můžeme k tomu mít výhrady, můžeme Prokleté dítě označit jako zbytečné papíry, kterými se z nás Rowlingová snaží pouze dostat peníze… ale víte co? Na tom mi vůbec, ale vůbec nezáleží. Mně je zase jedenáct, nadávám si tu, že ani letos za mnou nepřiletěla sova s mým dopisem, usmívám se od ucha k uchu a zároveň brečím, protože nejenže mě prostě dostal sentiment, se kterým jsem Prokleté dítě přečetla, ale i slovo překladatele na závěr. A uvažuju, že si to přečtu znova, protože hned zítra mi knihu zabaví tatínek, který se jí taky nemůže dočkat. 


5. září 2016

I knihy mají svou moc | Stránky světa

Kai Meyer nemusí být českým čtenářům vůbec neznámý. Na svém kontě má kolem dvaceti knih a velká většina z nich v češtině skutečně vyšla, například trilogie Piráti z Karibiku (s filmovou sérií má společný akorát ten název), která se mu opravdu povedla. Momentálně mu u nakladatelství CooBoo vychází první díl nové série – Stránky světa – který by pořádnému knihomolovi uniknout vážně neměl. Celá série je o knihách a o tom, jakou moc knihy mohou mít.

Wackford prošel otevřenými dveřmi a nakoukl do úzké chodby. Panoval tam klid jako ve vesmíru a možná přesně tohle ta knihovna byla – celé univerzum světů, které chtějí být objeveny.

Patnáctiletá Furie Salamandra Faerfaxová netrpělivě čeká, až si ji najde její osobní dušekniha, aby mohla být bibliomantkou se vším všudy. Nějakou tu bibliomantskou moc už sice ovládá, ale bez vlastní dušeknihy to není ještě ono. Přece jenom aby pořádně chránila rodinné dědictví a tu ohromnou knihovnu v katakombách jejich sídla, bude na to potřebovat síly dost. Obzvlášť když je dost pravděpodobné, že po ní, její rodině a po jejich knihovně půjde Akademie, která má s jejich dědictvím své vlastní úmysly. A ty nejsou vůbec pěkné…

2. září 2016

Je vlastně dobré vědět, jak to mají holky? | recenze

Mollie
Veroničina představa propitého svatého Patrika byla trapná a ubohá. Kolik pitomých večírků ještě potřebuje ta holka za rok udělat? Musela prostě zoufale dávat všem najevo, že je tak šťastná a tak oblíbená a má tolik přátel. Jsou lidi, co mají na práci lepší věci než do sebe obracet prázdné kalorie a předstírat, že si báječně užívají sobotní odpoledne.

Veronika 
Když jsem byla nějakou dobu, vždycky jsem si pak připadala od Mollie a Alex odtržená… Člověk by řekl, že za tu dobu si už mohly zvyknout, že jsme trojka, zbavit se představy, že musím každých pár měsíců dokazovat, jak si to místo u nich zasloužím. 

Alex 
Přece se mu nemůže líbit… Ale možná jo. Jsme s Drewem jenom kamarádi, že jo. Jednou se mu nějaká holka prostě musí začít líbit. Vždycky jsem věděla, e je to jen záležitost času, kdy si pořídí přítelkyni, a já budu muset skončit s předstíráním, že mně tohle mezi námi úplně stačí. Což svým způsobem stačilo. Dokud s nikým nechodil. Ale Veronika? Zrovna Veronika? To bylo tak předvídatelné. 

Určitě znáte Protivní sprostý holky a viděli a četli mnoho dalších příběhů z různých amerických středních škol, díky kterým máte zažitou představu o tamějším dění: dějí se tam hrozné věci. Všichni tak víme, jak to chodí na všech možných plesech a sportovních zápasech a jak vypadá pracovna ředitele či ředitelky. Kniha Jak to mají holky je takový mix Protivných sprostých holek a Sexu ve městě, jen možná ještě víc znepokojující a šokující.

Tři hlavní hrdinky se střídají ve vyprávění. Alex, Mollie a Veronika, každá úplně jiná a každá kouká na svět s úplně jiným nadhledem. A přesto jsou kamarádky. Mají mezi sebou ale několik tajemství… a tajemství a lži dokáží se vztahy pořádně zamávat. A přesně to s vámi udělá i tahle kniha: pořádně s vámi zamává.
22. srpna 2016

Zírání dovoleno | Uvnitř mé hlavy - recenze

Jak říká Alex, hlavní hrdinka knihy Uvnitř mé hlavy, lidé považují realitu za samozřejmost. Je to přece jenom realita, že ano, tak proč o ní pochybovat… slunce každé ráno vyjde a do školy a do práce taky budeme muset vždycky. Jenže zrovna pro Alex je realita luxus, na který se ona spolehnout nemůže. 

Někdy mám pocit, že lidé považují realitu za samozřejmost. Poznáte třeba rozdíl mezi snem a skutečným životem. Když jste ponořeni do snu, nemusíte si to vůbec uvědomovat, ale jakmile se probudíte, víte, že sen byl jen sen a ať už se v něm událo cokoliv dobrého či zlého, nebylo to skutečné. Pokud nežijeme v Matrixu, je tento svět skutečný, skutečné je vše, co v něm uděláte, a nic víc nepotřebujete vědět. Lidé to berou jako samozřejmost.

Alex byla diagnostikována jako paranoidní schizofrenička, takže se občas musí víckrát ujistit, že to, co se děje, se děje opravdu a že ji třeba zrovna nesleduje banda komunistů. Takový život není rozhodně jednoduchý, ale Alex přišla na to, že když něco vyfotí a na fotce to zůstane, bude to skutečné a může se na to spolehnout. Už ale od svých sedmi let si není jistá, jestli si nevymyslela jednoho modrookého kluka, kterého potkala v obchodě. Jenže pak Milese potká na střední škole, kam nově nastupuje… a stále si není jistá, je tedy Miles skutečný, nebo si ho opravdu pouze vymyslela?

Mám poslední dobou pocit, že čtu čím dál tím víc knih, jejichž hlavní hrdina je nějak psychicky nemocný. Rozhodně netvrdím, že by něco takového bylo špatně, naopak jsem velice ráda, když se rozšířím obzory a dozvím se, jak jiní lidé vidí svět. Ne vždy se ale autorovi povede, abych si o takovém životě udělala přesný obrázek. Francesca Zappia našla tu správnou rovnováhu: Uvnitř mé hlavy není přehnaně depresivní a smutné, naopak, a zároveň je to velice povedeně utvořený příběh.

„Jsi v klubu?
Odmlčel se. „Ano.“
„Jsi Jetta.“
Zavrtěl hlavou.
Zamračila jsem se. „Thea?“
„Ne.“
„No, pokud nejsi ani jedna z nich, tak musíš být já.“
Zamrkal.
„Jsem to já?“ zeptala jsem se.
„Nedokázal jsem myslet na nikoho jiného.“


V Uvnitř mé hlavy je klíčová hlavní hrdinka Alex (ono taky v které knize není klíčová hlavní postava, že jo), ale ve většině knih se můžeme na hlavního hrdinu spolehnout. Je to přece jenom hlavní postava, na příběh se díváte jeho očima, takže to, co vidí, musí být skutečné. A ejhle, v tomhle Alex značně zklamává. Jí vlastně nemůžete věřit vůbec nic, protože ona sama si vlastně nemůže věřit. A to je to, co táhne celý příběh, je ten Miles skutečný, nebo si ho, chudák Alex, opravdu jenom vymyslela?

Na co se ale můžete u Alex spolehnout, je její smysl pro humor. Celá kniha je propletená skvělými hláškami a dobře naladěným humorem, takže se určitě budete bavit. A nejen to, protože Uvnitř mé hlavy je rozhodně kniha, která si vás strašně jednoduše vtáhne do sebe a do které nebudete mít vůbec problém se začíst. A rozhodně ji budete dočítat se zatajeným dechem, na to se rozhodně můžete spolehnout.
22. července 2016

Je potřeba mít kontrolu nad vlastní hlavou | Dívka ve vlaku - recenze

Dívka ve vlaku byla po vydání velice žádanou knihou. Četla ji spousta lidí a už se do kin chystá i film, na který jsem hodně zvědavá. Dost často jsem vídala připodobňování Dívky ve vlaku ke Zmizelé, které po přečtení vážně chápu. Jestli si ale chcete přečíst příběh, ze kterého budete mít husí kůži, radši sáhněte po té Zmizelé.

Ztratila jsem kontrolu nad vším, dokonce i nad vlastním hlavou.

Dívka ve vlaku měla slušný potenciál stát parádním drama thrillerem. Ale něco se někde pokazilo. Zrovna u knihy, která má být extrémně napínavá a strhující, je podle mě velice špatné, když jsem ji schopná odložit dvacet stránek právě před tím očekávaným rozřešením a říkám si „hm, tak to počká do zítřka, mrtvá bude pořád stejně“. Dívce ve vlaku totiž něco chybělo. Chyběl ji přesně ten náboj, který by vás nutil se od knihy ani neodtrhnout a bez dechu obracet stránku za stránkou. A přitom příběhově se jedná o povedenou knihu.

17. června 2016

„A co když jsem blázen?“ | Knihovna duší – recenze


Pirátství nevítáno.
„Nevítáno?“ řekl jsem. „A co pak vražda? Neschvalována?“
„Myslím, že vražda je ,s výhradami tolerována‘.“
„Je tu vůbec něco nelegálního?“ zeptal se Addison.
„Pokuty za pozdní vrácení knih do knihy jsou přísné. Deset ran bičem za každý den, a to jen pro brožované knihy.“

Jake, Emma a mluvící pes Addison mají před sebou nelehký úkol, od kterého se bude odvíjet osud celého podivného světa a všech jejich obyvatel. Uspějí a přinesou podivnému světu mír a pořádek?
Knihovna duší představuje závěr dobře rozjeté trilogie z pera Ransoma Riggse o podivných dětech, jejich milované ředitelce slečně Peregrinové a Jakeovi, u kterého by se sice mohlo zdát, že se k podivnému světu připletl zcela náhodou, ale měl to vepsané ve svém osudu a ve svých genech. V předchozích dílech jsme sledovali, jak se Jake s podivným světem a všemi jeho obyvateli seznámil a také jak zjistil, jaké obrovské nebezpečí celému společenství hrozí a jaký úkol v tom všem má on. A teď přichází chvíle, kdy všechno záleží na něm a jeho schopnostech…



6. června 2016

Záleží na reputaci? | Tahle píseň ti změní život

So many books, so little time. Rozhodně. Existuje opravdu spoustu knih, které si chci a potřebuju přečíst, pak jsou i knihy, které nechci ani vidět. A potom jsou tu knihy, o kterých vím, že někdy vyšly, zhruba tuším, o čem jsou, ale nějak mě nelákají. A přesně takový případ je Tahle píseň ti změní život. Kdyby mě a pár dalších blogerek nepozvalo CooBoo na kafe s autorkou této knihy, nikdy bych se k ní nedostala a nikdy bych jí nedala šanci. A budu upřímná, byla jsem vlastně jediná v celé naší skupince, kdo ji před setkáním s Leilou ani neotevřel, protože jsem si říkala, že se mi to číst prostě nechce. Ale stačilo mi dvacet minut s Leilou (bohužel jsem musela odejít dřív) a věděla jsem, že si její knihu vážně přečíst chci.

Při sbírání mlíkem nacucaných ubrousků mi došlo, že tenhle rok se od těch jiných lišit nebude. Dala jsem tomu všechno a strašně si přála, aby to bylo letos lepší. Ale nebylo a nic nenasvědčoval tomu, že by se to mělo v nejbližší době změnit. Mohla jsem si koupit nový dříny, navlíct nebo sundat čelenku, ale pořád jsem to byla já. Myslíte si, že je tak jednoduchý se změnit, ale to se šeredně mýlíte. Je to totiž naprosto nemožný. Takže jsem se rozhodla pro další logickej krok: zabít se. 

V reálu Hanka, tady Willinda.

Dvacítka na krku, stejně tak vysoká a spousta materiálů ke čtení.



Pravidelní čtenáři

Používá technologii Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Tam někde za duhou by Ali Smith

Autoři