22. srpna 2016

Zírání dovoleno | Uvnitř mé hlavy - recenze

Jak říká Alex, hlavní hrdinka knihy Uvnitř mé hlavy, lidé považují realitu za samozřejmost. Je to přece jenom realita, že ano, tak proč o ní pochybovat… slunce každé ráno vyjde a do školy a do práce taky budeme muset vždycky. Jenže zrovna pro Alex je realita luxus, na který se ona spolehnout nemůže. 

Někdy mám pocit, že lidé považují realitu za samozřejmost. Poznáte třeba rozdíl mezi snem a skutečným životem. Když jste ponořeni do snu, nemusíte si to vůbec uvědomovat, ale jakmile se probudíte, víte, že sen byl jen sen a ať už se v něm událo cokoliv dobrého či zlého, nebylo to skutečné. Pokud nežijeme v Matrixu, je tento svět skutečný, skutečné je vše, co v něm uděláte, a nic víc nepotřebujete vědět. Lidé to berou jako samozřejmost.

Alex byla diagnostikována jako paranoidní schizofrenička, takže se občas musí víckrát ujistit, že to, co se děje, se děje opravdu a že ji třeba zrovna nesleduje banda komunistů. Takový život není rozhodně jednoduchý, ale Alex přišla na to, že když něco vyfotí a na fotce to zůstane, bude to skutečné a může se na to spolehnout. Už ale od svých sedmi let si není jistá, jestli si nevymyslela jednoho modrookého kluka, kterého potkala v obchodě. Jenže pak Milese potká na střední škole, kam nově nastupuje… a stále si není jistá, je tedy Miles skutečný, nebo si ho opravdu pouze vymyslela?

Mám poslední dobou pocit, že čtu čím dál tím víc knih, jejichž hlavní hrdina je nějak psychicky nemocný. Rozhodně netvrdím, že by něco takového bylo špatně, naopak jsem velice ráda, když se rozšířím obzory a dozvím se, jak jiní lidé vidí svět. Ne vždy se ale autorovi povede, abych si o takovém životě udělala přesný obrázek. Francesca Zappia našla tu správnou rovnováhu: Uvnitř mé hlavy není přehnaně depresivní a smutné, naopak, a zároveň je to velice povedeně utvořený příběh.

„Jsi v klubu?
Odmlčel se. „Ano.“
„Jsi Jetta.“
Zavrtěl hlavou.
Zamračila jsem se. „Thea?“
„Ne.“
„No, pokud nejsi ani jedna z nich, tak musíš být já.“
Zamrkal.
„Jsem to já?“ zeptala jsem se.
„Nedokázal jsem myslet na nikoho jiného.“


V Uvnitř mé hlavy je klíčová hlavní hrdinka Alex (ono taky v které knize není klíčová hlavní postava, že jo), ale ve většině knih se můžeme na hlavního hrdinu spolehnout. Je to přece jenom hlavní postava, na příběh se díváte jeho očima, takže to, co vidí, musí být skutečné. A ejhle, v tomhle Alex značně zklamává. Jí vlastně nemůžete věřit vůbec nic, protože ona sama si vlastně nemůže věřit. A to je to, co táhne celý příběh, je ten Miles skutečný, nebo si ho, chudák Alex, opravdu jenom vymyslela?

Na co se ale můžete u Alex spolehnout, je její smysl pro humor. Celá kniha je propletená skvělými hláškami a dobře naladěným humorem, takže se určitě budete bavit. A nejen to, protože Uvnitř mé hlavy je rozhodně kniha, která si vás strašně jednoduše vtáhne do sebe a do které nebudete mít vůbec problém se začíst. A rozhodně ji budete dočítat se zatajeným dechem, na to se rozhodně můžete spolehnout.
22. července 2016

Je potřeba mít kontrolu nad vlastní hlavou | Dívka ve vlaku - recenze

Dívka ve vlaku byla po vydání velice žádanou knihou. Četla ji spousta lidí a už se do kin chystá i film, na který jsem hodně zvědavá. Dost často jsem vídala připodobňování Dívky ve vlaku ke Zmizelé, které po přečtení vážně chápu. Jestli si ale chcete přečíst příběh, ze kterého budete mít husí kůži, radši sáhněte po té Zmizelé.

Ztratila jsem kontrolu nad vším, dokonce i nad vlastním hlavou.

Dívka ve vlaku měla slušný potenciál stát parádním drama thrillerem. Ale něco se někde pokazilo. Zrovna u knihy, která má být extrémně napínavá a strhující, je podle mě velice špatné, když jsem ji schopná odložit dvacet stránek právě před tím očekávaným rozřešením a říkám si „hm, tak to počká do zítřka, mrtvá bude pořád stejně“. Dívce ve vlaku totiž něco chybělo. Chyběl ji přesně ten náboj, který by vás nutil se od knihy ani neodtrhnout a bez dechu obracet stránku za stránkou. A přitom příběhově se jedná o povedenou knihu.

17. června 2016

„A co když jsem blázen?“ | Knihovna duší – recenze


Pirátství nevítáno.
„Nevítáno?“ řekl jsem. „A co pak vražda? Neschvalována?“
„Myslím, že vražda je ,s výhradami tolerována‘.“
„Je tu vůbec něco nelegálního?“ zeptal se Addison.
„Pokuty za pozdní vrácení knih do knihy jsou přísné. Deset ran bičem za každý den, a to jen pro brožované knihy.“

Jake, Emma a mluvící pes Addison mají před sebou nelehký úkol, od kterého se bude odvíjet osud celého podivného světa a všech jejich obyvatel. Uspějí a přinesou podivnému světu mír a pořádek?
Knihovna duší představuje závěr dobře rozjeté trilogie z pera Ransoma Riggse o podivných dětech, jejich milované ředitelce slečně Peregrinové a Jakeovi, u kterého by se sice mohlo zdát, že se k podivnému světu připletl zcela náhodou, ale měl to vepsané ve svém osudu a ve svých genech. V předchozích dílech jsme sledovali, jak se Jake s podivným světem a všemi jeho obyvateli seznámil a také jak zjistil, jaké obrovské nebezpečí celému společenství hrozí a jaký úkol v tom všem má on. A teď přichází chvíle, kdy všechno záleží na něm a jeho schopnostech…



6. června 2016

Záleží na reputaci? | Tahle píseň ti změní život

So many books, so little time. Rozhodně. Existuje opravdu spoustu knih, které si chci a potřebuju přečíst, pak jsou i knihy, které nechci ani vidět. A potom jsou tu knihy, o kterých vím, že někdy vyšly, zhruba tuším, o čem jsou, ale nějak mě nelákají. A přesně takový případ je Tahle píseň ti změní život. Kdyby mě a pár dalších blogerek nepozvalo CooBoo na kafe s autorkou této knihy, nikdy bych se k ní nedostala a nikdy bych jí nedala šanci. A budu upřímná, byla jsem vlastně jediná v celé naší skupince, kdo ji před setkáním s Leilou ani neotevřel, protože jsem si říkala, že se mi to číst prostě nechce. Ale stačilo mi dvacet minut s Leilou (bohužel jsem musela odejít dřív) a věděla jsem, že si její knihu vážně přečíst chci.

Při sbírání mlíkem nacucaných ubrousků mi došlo, že tenhle rok se od těch jiných lišit nebude. Dala jsem tomu všechno a strašně si přála, aby to bylo letos lepší. Ale nebylo a nic nenasvědčoval tomu, že by se to mělo v nejbližší době změnit. Mohla jsem si koupit nový dříny, navlíct nebo sundat čelenku, ale pořád jsem to byla já. Myslíte si, že je tak jednoduchý se změnit, ale to se šeredně mýlíte. Je to totiž naprosto nemožný. Takže jsem se rozhodla pro další logickej krok: zabít se. 

28. května 2016

Krabice plná vzpomínek | Proč jsme se rozešli - recenze

Některé knihy zaujmou názvem, obálkou či nějakou jinou drobností, na jejichž základě jim dáte šanci a přečtete si je. A pak jsou tu knihy, které dokáží naprosto okouzlit už jenom tím, že je zběžně prolistujete a u toho si říkáte no tak to je naprosto boží. A přesně takové je Proč jsme se rozešli Daniela Handlera a Mairy Kalmanové.

Je krásný den, svítí sluníčko a tak. Takový ten den, kdy si myslíš, že všechno bude v pohodě atd. Není to ten správný den na tohle, správný den pro nás, co jsme randili v dešti a zimě, od 5. Října do 12 listopadu. Ale teď už je prosinec, nebe je jasné a mně už je to taky jasné. Řeknu ti, proč jsme se rozešli, Ede. Napíšu ti to v tomhle dopise, celou pravdu o tom, co se stalo.

Proč jsme se rozešli je kniha, která vám konec vyspoileruje už v názvu a vy celou dobu čtete s tím, že dávno víte, jak to skončí, že přece víte, že se nakonec rozejdou, protože o tom celou dobu Min mluví. Přesto si o jejich strhující lásce rádi přečtete.

Ed a Min se rozešli a Min konečně dospěla k momentu, kdy zvládne Edovi dát krabici plnou věcí, které za tu krátkou dobu, co spolu chodili a milovali se, nashromáždila. Teď ji kamarád Al k Edovi veze a ona mu píše dopis a vyndává z krabice každou vzpomínku a popisuje, proč si ji nechala. Jejich láska nebyla dlouhodobá, ale velice intenzivní. A stejně taková je i celá kniha.

26. května 2016

Dokáže Kelsea zachránit Tearling? | Tažení do Tearlingu - recenze

První díl fantasty série Eriky Johansen mě hodně zaujal. Nabídl zajímavý svět, napínavý příběh a nejasné prostředí, které s sebou přineslo mnoho otázek, na které Královna Tearlingu odpovědi nepřinesla, čímž si autorka zaručila i nadále pozornost čtenářů. Co nás tedy čeká v pokračování?

„Jsi královna Tearlingu. Některé věci si sama vybrat nemůžeš.“

Tažení do Tearlingu je značně obsáhlá kniha, ale ničemu to rozhodně nevadí, protože ani jednou nebudete mít pocit, že by toho už bylo nějak moc. A poskytuje odpovědi! Opravdu už dostaneme nějaké odpovědi! Není sice objasněno všechno, nějaká tajemství si musí přece jenom autorka schovat ještě do třetího dílu, ale naši zvědavost uspokojuje. A konečně se tak uspokojila i moje touha po zařazení série k nějakému žánru!

Bohužel mě klame paměť natolik, že nejsem schopná říct, jestli Tažení do Tearling nějak přímo a plynule navazuje na Královnu, na to jsem ji četla už hodně dávno. Dokonce jsem měla v jednu chvíli i hodně velký strach, že se vůbec nebudu chytat a chápat, co se děje. Ale postupně jsem se do toho dostala a vzpomínala jsem si na všechny důležité souvislosti a postavy. Ty jsou v sérii totiž značně výrazné, takže se na ně nedá úplně zapomenout. (Výjimečně jsem si pamatovala i dost jmen, což je hodně překvapivé.) Ať už sama Kelsea, Kostěj, Rudá královna, některý z členů Kelseiny gardy nebo někdo z úplně nových postav, každý nějak vyčnívá. A jedná se rozhodně o zajímavé postavy.

Ano, nové postavy! Johansenová představila hned několik nových postav, a dokonce nové dějové linky, které odpovídají na ony vyřčené otázky předchozího dílu. Jedná se o scény z minulosti Tearlingu, které vlastně dost zvláštním způsobem pronikají do dění aktuálního Tearlingu. Tyto scény se pak povedeně prolínají, střídají se po uměřeně dlouhých úsecích a vytvářejí značné napětí, které vás bude nutit bez přestávek pokračovat ve čtení.

„Myslím, že to je sama podstata zla v tomto světě, Výsosti: ti, kdo jsou přesvědčení, že mají nárok na všechno, co chtějí, na všechno, co dokážou uchvátit. Takoví lidé se sami sebe nikdy neptají, jestli na to mají právo. Neberou v úvah, co to bude stát ostatní – myslí jenom na sebe.“
„Umíte dobře hrát, paní Mayhewová, ale muži jako je váš manžel, se málokdy omezí jen na povrchové škody.“
Lily si balíček vzala a snažila se přitom nedotknout jeho prstů. „Asi si myslíte, že mám na vybranou.“
„Já vím, že nemáte.“ Zavřel lékařskou brašnu. „Ale neztrácejte veškerou naději na lepší svět. Existuje, a tak blízko, že se ho můžeme dotknout.“

Přestože se toho děje v knize vlastně dost, mám pocit, že celkově se děj zas tolik neposunul a osud Tearlingu se rozhodně nepřiblížil k nějakému vyřešení. Autorka si to evidentně schovává na závěr série, cože se není čemu divit. Přesto ale určitě nejde říct, že by druhý Tažení do Tearlingu jakožto druhý a prostřední díl série nějak strádal. Ano, je sice značně dlouhý, ale žádný problém „prokletí druhých dílů“ nenastává. Naopak. Všechno začíná pomalu, ale jistě dávat smysl, spojují se důležité souvislosti, objevují se i nové prvky, které celý příběh zajímavě oživují, a všechno je to dohromady uspořádané velice čtivě a i zábavně, takže nudit se rozhodně nebudete. Vlastně se jedná o úctyhodný druhý díl a zajímavé pokračování dobře našlápnuté série, který nechává své čtenáře skoro až dychtící po pokračování. Bohužel si na něj budeme muset ještě chvíli počkat, ale za sebe můžu říct, že už teď jsem dost zvědavá, kam to všechno povede.


19. května 2016

Nezvaný tygr | Noční host - recenze

Pětasedmdesátiletá Ruth žije po smrti manžela Harryho v malém domečku na australském pobřeží sama. Se svými syny se vídá o Vánoce, kdy za ní i s rodinami přijedou, jinak si v neděli akorát dlouze zatelefonují. Ruth všechno nějakou dobu zvládá sama, ale přece jenom se schopnost o sebe se postarat zhoršuje. Špatně spí, bolí ji záda a začíná ji trochu zlobit paměť. A co teprve ten tygr, co se objevuje po nocích v jejím domě! Jednoho dne se ale u jejích dveří objeví pečovatelka Frida, kterou poslala vláda, aby se o Ruth starala. A tak se Frida stará a Ruth se daří dobře. Sice začne být na Fridě čím dál tím víc závislá, minimálně vychází z domu a s pamětí je to čím dál tím horší, ale aspoň se o ni někdo stará a není sama… není sama, když se znovu objeví tygr.

Může být kniha dobrodružná, když je její hlavní hrdinkou osamocená pětasedmdesátiletá paní, která skoro vůbec nevychází z vlastního domu? Může se jednat o napínavý příběh? Může vás naprosto dostat? Ano, rozhodně může, když je tak skvěle napsaný, jako Noční host Fiony McFarlaneové.

Harry rád říkával: „Není to zvláštní, jak jsme normální?“  - načež Ruthino srdce vděčně poskočilo.

Ruth je povedená vypravěčka a to, že začíná mít trochu problémy s pamětí, vůbec ničemu nevadí. Vypráví nejen své aktuální zážitky, ale hlavně hodně vzpomíná na své dětství na Fidži a svoji první lásku Richarda, vzpomíná na své setkání s manželem Harry a jejich společný život a samozřejmě také na své syny a jejich dětství. Noční host totiž představuje příjemné vzpomínání na jeden zajímavý život. A dojde při tom dokonce i na dobrodružnost.

Když se to tak ale vezme, vlastně se toho v knize dějově moc nestane. Celé se to vlastně odehrává v Ruthině mysli a to je na knize to nejzajímavější. Dost se jí to všechno prolíná a promíchává, ale nikdy to není natolik zmatené, že byste nevěděli, o čem či o kom je řeč. Ano, dost často Ruth přeskakuje od jedné věci či vzpomínky k další, ale tak přece funguje lidská mysl. A to je to, co je celé knize tak chytlavé. Když už sami nad něčím přemýšlíte, propojují a prolínají se vám informace, vzpomínky a zážitky, až občas určitě ani sami nevíte, jak jste se k něčemu vůbec dostali. A přesně tohle se opravdu McFarlaneové povedlo perfektně zachytit a z Ruth se tak při vašem čtení stane naprosto skutečná osoba, se kterou budete soucítit.

Jenže Frida se nebála. Nevzdala se ani pídě získané půdy a nepouštěla z ruky zbraně. Pak udeřila! A teď tygr vyloudil vysoké zakvílení. Kočky u dveří dočista zešílely a Ruth, s očima stále zavřenýma, jim rychle otevřela dveře a zase je zabouchla. Proběhly kuchyní kolem Fridy a tygra, a ven z domu. Jejich úprk stačil, aby ho rozptýlil, a Frida znovu udeřila. Tygr se dal na útěk.

Noční host představuje zajímavý čtenářský zážitek, který vás rozhodně nenechá chladnými a který určitě neunudí. A už jste si pečlivě prohlédli obálku? Nádhera!

Autorka

Ve skutečném světě se jmenuju Hanka, ale ve virtuálním mě najdete pod přezdívkou. A proč právě Willinda?

Více zde.

Sociální sítě


Pravidelní čtenáři

Používá technologii Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Načítání

Očekávejte recenze:

Tam někde za duhou by Ali Smith

Autoři