24. května 2012

Dokáží knihy rozbrečet?


Tears_largeAno. Dokáží, to je přeci jasné! A přestože u některých knih si neustále říkáme „Nebudu brečet“ Nebudu brečet!“ stejně brečíme... čím to ale je?   

Na to už tak jednoduchá odpověď rozhodně není. Někdy člověk začne brečet hned na začátku knihy, protože je to ta, kterou si chtěl přečíst už strašně dlouho a konečně se s ní pohodlně usadil a může začít číst. Někdy ho rozbrečí opakované čtení oblíbené knihy, protože už ví, co ho čeká, a brečí raději preventivně. Jindy čte a rozbrečí ho jakási závěrečná scény, kdy příběh vyvrcholí, a on si celou dobu říká „tohle je ono, už je to konečně tady!“. Slzy způsobí oblíbená postava, která v tu pravou chvíli přijde na scénu a všechny ostatní zachrání. (U takových scén většinou pokropím stránky slzami já). A pak tu samozřejmě máme romantické scény všeho druhu: seznámení, první rande, první polibek, první vášnivý polibek a určitě se najdou i tací, kteří obrečí i jejich sex s těmi samými slovy „už je to konečně tady!“ Potom můžete obrečet jejich hádky a rozchod, a když se k sobě zase vrátí, nabízí to další prostor pro slzy. Dále tu máme svatbu a následně narození dítěte. Ano, v prvotně romantických knihách toho jde obrečet opravdu hodně.

5184d6640018c4ed4f522ec4_largeČlověk brečí štěstím, když zjistí, že hrdinové přežili, nebo si naopak rve vlasy při zjištěné, že někdo zemřel a on ho měl rád a říkal si, že přeci nemůže umřít, že by mu to autor neudělal. Jsou tací autoři, u kterých víte, co máte očekávat, buď protože jsou předvídatelní jako splátkový kalendář, anebo protože zkrátka víte, že na něco takového nemají.

Ale věřte, že autoři jsou jedni z nejzrádnějších tvorů, na jaké můžete narazit. A teď přichází ta jejich druhá část... ti, kterým nemůžete věřit ani nos mezi očima. (Viz Martin a jeho Hra o trůny – předem doporučuji, nikoho si neoblibujte, nebo vás přemůže infarkt a citové otupění) Řeknu to takhle, tato skupina autorů má zkrátka koule na to, aby se pustili do všeho, a teď nemluvím pouze o zabíjení hlavních nebo jakýchkoliv hrdinů. Oni jsou šílení a nemůžete si vytvářet žádné představy, protože se stejně netrefíte a budete brečet tak jako tak, přestože jste se zařekli, že vás nepřemůžou. Jak jste se ale mýlili…

Rozbrečet nás tedy dokáže nespočet věcí, někomu k tomu stačí malinký podnět a už si vytápí byt. Někdo je trocho odolnější, ale stejně ho jisté okamžiky, nebo třeba jen věty, přemůžou a jediné, na co se dotyčný zmůže je vzlykání. Shodneme se ale na tom, že scény musí mít určitou atmosféru a autor do nich musí být schopen přenést velkou škálu emocí. A když se to nepovede, většinou se jen škodolibě zasmějeme. 
Je to ale tak, jsme křehké bytosti a autoři nám někdy dávají pořádně zabrat.

A teď přejdeme k názorným ukázkám!

Article-0-1169de0b000005dc-866_634x391_largePrvní je z knihy Oškliví od Scotta Westerfelda a je jasnou ukázkou slz, které vzniknou spojením skvělé atmosféry a smíchu:

„Hele, co je to tam?‘
U rohu ohrady, hned za plotem, ležela nějaká hromádka.
Navedli prkno blíž a David mžoural skrz kouř. „Vypadá to jako… jako boty.“
Tally překvapeně zamrkala. Měl pravdu. Slétla s prknem níž, seskočila a běžela k hromádce.
Zmateně se rozhlížela. Kolem leželo nějakých dvacet párů bot všech velikostí. Klekla si. Tkaničky byly zavázány, jako kdyby boty skopli lidé a s rukama svázanýma za zády…
„Croy mě poznal,“ hlesla.
„Cože?“
Obrátila se k Davidovi. „Když jsem utíkala, letěla jsem nad ohradou. Croy si musel všimnout, že jsem to já. Věděl, že nemám boty. Žertovali jsme o tom.“
Croy zřejmě skopl své boty a pošeptal tomu, kdo byl nejblíž: „Tally utekla a nemá boty.“ Nechali jí tu hromadu bot, ze které si mohla vybrat; byl to jediný způsob, jak mohli pomoci jedinému člověku, o němž věděli, že utekl.

Následuje ukázka, která je jasným příkladem toho, že stačí tři šikovně umístěné věty a už vám slzy tečou přímo proudem. Delirium – Lauren Oliver:

Miluju tě. Nezapomeň. Nemůžou ti to vzít.

Teď jsem se chtěla podělit o slzy z knihy Divergence, ale neudělám to, přestože se tu nachází spousta lidí, kteří mají knihu už dávno přečtenou a pravděpodobně tuší, o jakou scénu se jedná. Pokud si tedy chcete znovu pobrečet, nalisujte si v originále stranu 438 a dočtěte kapitolu. V českém vydání to bude od stránky 304 až do konce kapitoly. Jeden kapesník je na to ale opravdu málo!

Tumblr_m4ftraybpv1qllle9_largeA pokud máte doma přebytečné množství papírových kapesníčků a potřebujete se jich zbavit, vřele doporučuji přečíst Černobílý svět od Kathryn Stockettové. U něj se brečí jedna báseň! A co teprve epilog z posledních Hunger Games? Pokud se potřebujete vybrečet a nechcete si přitom fyzicky ubližovat, stačí si přečíst těchto pár stránek a slzy máte jasné!

Jelikož je tu mezi námi dost fanoušků Adriana z Vampýrské akademie (mezi které se taky počítám), mám tu pro vás jednu ukázku z Pokrevních pout. Tentokrát to ale budou slzy hrdosti.

„Cítíš to?“
Hlavou mi bleskla představa mrtvých těl a v tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, co by mohl cítit, než zápach rozkladu.
Nadechla jsem se víc zhluboka. „Cítím barvu a…počkej… Je to borovice?“
Udělalo to na něj dojem. „Přímo do černého. Čistící přípravek s vůní borovice. Uklidil jsem tady.“ Dramaticky ukázal do kuchyně. „Těmahle rukama. Rukama, co nedělají manuální práci.“
            Zadívala jsem se do kuchyně. „Cos tam uklízel? Police?“
            „Police jsou v pohodě. Vytřel jsem podlahu a umyl jsem linku.“ Musela jsem se tvářit spíš nechápavě než ohromeně, protože rychle dodal. „Dokonce jsem si u toho i klekl.“
            „Tys umyl podlahu i linku borovicovým přípravkem?“ podivila jsem se. Na podlaze byla keramická dlažba a linka měla žulovou desku.
            Adrian se zamračil. „Jo. No a?“
            Tvářil se tak hrdě, že jednou v životě něco vydrhl, že jsem mu radši neřekla, že se tenhle přípravek používá jen na čištění dřeva.

Požádala jsem vás na Facebooku, abyste se podělili o své ufňukané scény a jejich stránky, abychom tady moc nespoilerovali a vy si je mohli případně nalistovat, a tady jsou:

Kath: čísla stránek si bohužel nepamatuji, ale nejvíc mě asi rozbrečela scéna z VA3, kdy byl Dimitri přeměněn a pak ještě scéna z Nebezpečné lásky když .. no vždyť víš :D (nechci tady spoilerovat). :D Joo a ještě když umřel Snape! :(
Vendea: HG 3 - myslím že ta, jak byl Peeta v Kapitolu a Katniss byla v depresi, a pak z tý samý knihy to, jak Finnick skončil… Potom Jestli zůstanu, tak celkově ta nehoda a pak ten konec, jak se rozhodovala… a Chvíle před koncem konec…
Lenka: Nebezpečná láska - strana 332 nebo třeba když umřel Brumbál (stranu nevím takhle z hlavy), nebo když umřel Brom v Eragonovi
Sue: Kniha Prežila som svet. strany 22-32, opis vojny, taký reálny, že sa to môže stať aj v skutočnosti, kruté, dychberuce a smutné zároven, otec volal hlavnej hrdinke aby okamžite prišla za ním, to ešte nevedela že jej tým zachráni život, všetky tie opisy boli príliš reálne
Veronika: Když umřela Routa, Jestli zůstanu skoro pořád, když umřel Sirius a dál už nevím. Já brečím skoro pořád, když je kniha smutná. Ještě konec Na západní frontě klid a konec Bídníků.
Natt: Známky z Fyziky v mojí žákovský (co na tom, že je elektronická, knížka to je :D) (Poyn. Jojo, to brečím taky, fyzika je potvora... :D)
Abyss:  Břečela jsem u Marleyho (Marley a já), až u samotného konce :)) A pak se mi taky hrnuly slzy odporu, když si Bella brala Edwarda :D
                                                                                        
 Podělte se o své probrečené scény? 

11 komentářů:

  1. Kdy jsem brečela? Brečím skoro pořád, ale opravdu hodně (a to jsem bulela do polštáře) jsem prožívala závěr knihy Vlci u dveří. Vlky jako zvířata miluji, a tak to pro mě byl hodně silný moment, když jsem dočítala poslední stránky a věděla....Kdo nečetl, doporučuji. Tím že je to podle reality je to ještě těžší

    OdpovědětVymazat
  2. Jinak moc zajímavý článek a u hodně scén mi slzička taky skápla :)

    OdpovědětVymazat
  3. Já kdybych měla vyjmenovat všechny knihy u kterých jsem brečela tak jsme tady hodně dlouho :) Kamarádky si ze mě dělají srandu, že jsem vážně ubrečená, ale já si nemůžu pomoct. Nejčastěji mě rozbrečí, když někdo zemře v knížce, nebo když něco do sebe tak pěkně zapadne a přede mnou se objeví ta záhada, to tajemství, na které jsem čekala celou knížku. To co mi vyrazí dech :D Ale musím říct, že je mi příjemné u knížek brečet. Mám to prostě ráda a tak mě tak napadá, že jsem už dlouho u knížky nemáčela kapesníky. :D

    OdpovědětVymazat
  4. Pro mě jsou asi nejvíc emotivní (zatím) Hunger games... Hlavně s .. jedním :(( To bylo fakt hrozný.. A Divergence? Budu brečet? áááá néé :(( zrovna čtu a už teď se bojím, co se stane...
    Jinak četla jsi Ošklivé? Líbila se ti kniha? Já bych si ji taky chtěla moc přečíst :)

    OdpovědětVymazat
  5. Mně se sice málokdy stane, že mě nějaká kniha rozbrečí (já spíš brečím skoro u každého filmu :D). Takže... pamatuji si, že jsem brečela, když jsem četla Návrat krále, potom to byl třetí díl Hunger Games (no, u toho jsem spíš naříkala než brečela), taky mě dostala kniha Jestli zůstanu a již zmiňovaná Hra o trůny - to je fantastická kniha, u které si ničím nemůžeš být jistá, to je pravda! No, pokud jsou ještě nějaké, tak na ty už si nejspíš nevzpomenu.

    Jinak parádní článek a děkuju za ty úryvky. Jsou skvělé! A Adrian mě fakt pobavil. :D

    OdpovědětVymazat
  6. Ja plačem pri Zlodejke kníh (Markus Zusak). Poznám tú knihu skoro už naspamäť a aj tak plačem pri každom čítaní. A nielen na konci, proste hocikedy ma to chytí, asi mi je ľúto všetkých tých postáv...ale čoby postáv, ľudí, pretože to pre mňa nie sú len postavy z knihy, ale skutoční ľudia.

    OdpovědětVymazat
  7. Já jsem brečela jako hrom u Zlodějky knih, Forbidden a Chvíle před koncem. To byly tak skvělé a dojemné knížky... Nádherné.

    OdpovědětVymazat
  8. Od šťastia som ešte neplakala.:D Ale keď vie autor písať, tak smrti postáv, silné myšlienky, čokoľvek.:D Napríklad keď umrela Rue som plakala a hm, nič ma nenapadá, ale v poslednej dobe som citlivá dosť.:D

    OdpovědětVymazat
  9. Ja som preplakala skoro celeho The Bronze Horseman od Pauliny Simons a este cele dni po tom som chodila ako zombie duchom v sovietskom zväze .. neskutocna kniha to je

    OdpovědětVymazat
  10. Tybrdo,připadám si celkem divně jak čtu jak tu každý brečí nad téměř vším a já jen ojediněla. Takže. Brečela jsem u upířích deníků 10 dílu kdy umíral damon a mluvil s elenou a celkově se loučil, protože damona skutečně miluji a tohle byl šok . Dále u školi noci tuším 2 díl kdy se Stevie Ray ( či jak se to píše) proměnila ( v tu chvíli umírala jakoby) , potom jsem měla na krajíčku u Vampýrské akademie a dojemné scény s Dimitrim ve třetím díle , kdy ho proměnili ve str.. však víte .
    Abych přešla ke knihám,které však rozbrečí každého a každý by si je měl přečíst,protože nejde si je zamilovat . první z nich je " Nezapomenutelné cesta " od Sparkse , je i film s názvem Dlouhá cesta- doporučuji , dále Hvězdy nám nepřály.. smáčela jsem celou stranu 199 slzami , že když jsem jí vracela styděla jsem se, že je celá od řasenky . Je to i můj život od Picoultové - skvělý!! pokud znáte film, tak nezoufejte,protože tato kniha je sice podobná ale konec je uplne jiny a mě dostal tak, ze jsem měla zachvat breku. A blížíme se k finale celeho meho breciciho deniku cimz je kniha"než jsem tě poznala " kdo zná , určitě ví, je to světový bestseller a dostane vás skutečně neuvěřitelně.. Nejvíce tedy doporučuji knihy hvězdy nám nepřály a než jsem tě poznala , je chyba je nečíst :-D brecim spis u umirajicich scen ne u toho,kdyz na plac vstoupí hrdina nebo např. když se políbí, to jsem spíše štastna nebo dojata,ale k slzám mě dokáže dohnat jen doopravdový a smutný zvrat s mou oblíbenou osobou..

    OdpovědětVymazat

Vaše názory mě vždycky potěší, takže rozhodně v komentování neváhejte. Poprosím vás jen o to, abyste nepoužívali profil Anonymní, ale abyste se raději přihlásili pomocí nějaké účtu, nebo zvolili možnost Název/adresa URL, kde napíšete svoje jméno nebo přezdívku. :)

Fotka uživatele My Books - My Loves.
Willinda


Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři