18. července 2013

Jak jsem málem držela hladovku za knihovnu

Budu vám teď vyprávět kraťoučký příběh o jedné dívce, která milovala knihy. Už si zvykla, že ji skoro celá rodina považuje trochu za šílence a kdykoliv ji viděli, s úsměvem (ironickým, samozřejmě) se ptali, kolik s sebou má knih. 
A jedná se o skutečný příběh... 

Bylo krásné letní odpoledne, slunce svítilo, a naše dívčina, já, si četla u babičky na zahradě novou knihu od svojí oblíbené Richelle Mead, Gameboard of the Gods. V tom za mnou přišla babička, posadila se vedle mě, a začala mi něco povídat. Ze začátku jsem byla docela naštvaná, protože nesnáším, když na mě někdo začne mluvit, když si čtu, a čekají ode mě plnou pozornost a nechápuo, že tu má kniha. Nicmémě po chvíli jsem opravdu zbystřila a začala věnovat pozornost tomu, co mi babička říkala. A zhrozila jsem se, až se mi málem zastavilo srdce. 

Babička se totiž pustila do úklidu celého domu, a rozhodla se "probrat" knihovnu, a některé knihy vyházet. A to mě doslova vyděsilo. 
Ne že by měla dům narvaný knihami, ale v obývacím pokoji a ve dvou ložnicích se nachází poličky a jsou docela plné knížek. Nejedná se pouze o její knihy, ale jsou tam knihy po dědovi, a po mém taťkovi a jeho sourozencích, a asi dvě poličky zabírají pohádky, která tam dovezla sestřenka, když se stěhovala. A babička mi teď oznamovala, že hodlá velkou část těchto pokladů jen tak vyhodit? 
Tak to teda ne! 

Začala jsem jí vysvětlovat, proč to proboha nemůže udělat, že jsou to krásné knížky, a že to zkrátka nemůže udělat! Babička mě ale nechápala.
Vrhla jsem se proto do domu, abych zjistila, jak to tam vypadá a zjistila případné škody. 
Zatím se nic nedělo, protože jak jsem zjistila, babička vlastně chtěla, abych jí s tím pomohla. Abych naházela ty knihy, které chce vyhodit, do velkého pytle a odnesla je do popelnice. JÁ. HÁZET KNIHY DO POPELNICE. Tak to určitě... 

Když babička dorazila do místnosti, stála jsem s rukama křížem v bojovné pozici před knihovnou, a začala jsem jí vysvětlovat, proč ty knihy nemůže jen tak vyházet. Použila jsem všechno: jak jsou to krásné knížky, jakou mají hodnotu, hlavně tu emocionální, že jsou to opravdu dobré kousky, a že vlastně všechny nejsou její, takže je nemůže jen tak vyhodit. Ona si ale stále stála za svým, že prý už jsou to staré knížky, které stejně nikdo nečte. A i kdyby si z nich někdo něco přečíst chtěl, stejně by si pořídil nové vydání. A tak jsme se začaly opravdu hádat. Možná to měl někdo natáčet, protože jsem na sebe vážně pyšná. (I když je dost pravděpodobné, že to někdo z rodiny natáčel, po chvíli se tam všichni na to přišli podívat, strašně je zajímalo, jak bojuju za knížky...) Vyhrála jsem! Ano! 

Babičku jsem tedy nakonec přemluvila, aby knihy nevyhazovala. Tedy kromě čtyř, a jedná se o učebnice chemie a biochemie po mém taťkovi, beru je sebou na tábor jako rekvizity a ještě nevím, jak s nimi potom naložím (šetrně, samozřejmě). Jinak zůstala knihovna v celku. Až na několik kousků... babička mě totiž vyzvala, abych si teda něco vybrala, když jsou to prý takové skvosty. A tak jsem si vybrala. 

Prošla jsem knihovnu v obývacím pokoji, a vybírala jenom něco, co odněkud znám. Kdybych procházela každou knihu a opravdu vybírala něco, co me vážně zaujme, trvalo by to mnohem déle a knih by bylo daleko více. Jsou tam totiž po dědovi asi dvě poličky sci-fi knížek, na ty se kouknu příště. :) 
Když mě babička viděla, jak jsem vytáhla šestou knihu a položila si ji na hromádku k ostatním a chtěla jsem vyrazit nahoru do ložnice, prozkoumat další část knihovny, zarazila mě s tím, že už to stačí. Očividně nečekala, že si opravdu něco vyberu. Takže další část knihovny mě čeká někdy příště, a vím, že tam je Tolstoj, něco od Jiráska, a spousta dalších pokladů... přede mnou se neschovají! A ještě jsou tam kuchařky, ty taky musím pořádně prozkoumat! :)
Takže jsem odjížděla od babičky doslova s taškou plnou knih, s dobrým pocitem a s příslibem dalších knih někdy v budoucnu. 
A co jsem si tedy odvezla? Devatero pohádek od Karla Čapka; Romantické povídky z českého obrození; Filosofskou historii od Jiráska; Posledního mohykána od Coopera; Zabijáka od Zoly a Černý obelisk od Remarqua. 

10 komentářů:

  1. Willinda hájící práva knih. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Môj starký tiež pred nejakým časom vypratával "knižnicu" (chvalabohu bola moja sestra taká duchaprítomná, že mi zobrala pár kníh, ktoré si myslela, že sa mi ešte môžu zísť :) )

    OdpovědětVymazat
  3. Já mám doma knížky ve dvou řadách přesně z tohohle důvodu - nemůžu ty staré knížky vyhodit ani dát do krabice... Máme doma spoustu knížek po prarodičích, pak knížky rodičů, pohádky moje po sourozencích a po bratrancích, spoustu encyklopedií a teď samozřejmě rozšiřuju sbírku každý měsíc o své knihy :D Jo, prostě knihy jsou knihy... :)

    OdpovědětVymazat
  4. To je pěkný příběh, je dobře, že jsi knížkám vybojovala právo na existenci! A třeba Filosofská historie je podle mě docela pěkná knížka :-)
    Ještě že moje babička má opačný přístup a spíš lituje toho, že některé kousky z jejich knihovny vůbec kdy děda dal pryč!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se hlavně těším na ty Čapkovy pohádky. :)
      Tak to ti jí vážně závidím!

      Vymazat

Vaše názory mě vždycky potěší, takže rozhodně v komentování neváhejte. Poprosím vás jen o to, abyste nepoužívali profil Anonymní, ale abyste se raději přihlásili pomocí nějaké účtu, nebo zvolili možnost Název/adresa URL, kde napíšete svoje jméno nebo přezdívku. :)

Fotka uživatele My Books - My Loves.
Willinda


Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři