4. listopadu 2014

A pak náhle přišlo probuzení | Život jedna báseň - recenze | YOLI

Nemám ráda poezii. Nebo spíš takhle: nerada ji čtu. Nedokážu se na ni v psané podobě soustředit natolik, abych ji opravdu vnímala a chápala. Obzvlášť velký problém mám se sonety a celkově s básněmi milostnými, to se z mého pohledu prostě nedá! Takovou malinkou knížečku se sonety, co mi doma leží už vážně hodně dlouho, nejsem ani schopná dočíst! Ale slam poezie? To je naprosto něco úplně jiného.
Neříkám, že na základě přečtení knihy Život jedna báseň od Colleen Hooverové jsem si poezii okamžitě zamilovala, to zase ne, jenom říkám, že básně v tomhle stylu se mi docela zamlouvají. Stále mám sice problém s jejich čtením, protože si myslím, že básně se mají recitovat, aby to bylo opravdu ono. Takže kdykoliv se v knize nějaký ten slam objevil, přečetla jsem si ho hezky nahlas, sice určitě ne správně jak má vlastně zní, ale díky tomu mi alespoň dával daleko větší smysl. A dost se mi to líbilo.

Celá kniha je s básněmi úzce propojena. Na začátku každé kapitola totiž čeká úryvek z písní americké skupiny The Avett Brothers (doporučuju poslechnout, jenom z toho úryvku to není ono, písně mají skvělé), které se na navození atmosféry opravdu hodily. Texty The Avett Brothers ale nejsou jediné básně, které v knize jsou. Nachází se zde i takové texty, které patří jednotlivým postavám. A ty toho o nich dokáží říct vážně hodně.

Miloval jsem oceán.
Všechno na něm.
Jeho korálové útesy, jeho bílou pěnu, jeho bouřlivé vlny,
skály, o které se tříští, legendy o pirátech a mořských pannách,
o pokladech ztracených i nalezených
a VŠECHNY
ryby v hlubinách.
Ano, miloval jsem oceán.
Všechno na něm.
Jak mě uspával, když jsem ležel v posteli
a on mi zpíval.
A pak náhle přišlo probuzení
tak kruté, tak nemilosrdné.
A já se náhle začal děsit
jeho skrývání, jeho lží, jeho falešných pohledů,
že bych ho náhle radši vysušil,
jenže mi na něm už nezáleželo.
Miloval jsem oceán.
Všechno na něm.
Jeho korálové útesy, jeho bílou pěnu, jeho bouřlivé vlny,
skály, o které se tříští, legendy o pirátech a mořských pannách,
o pokladech ztracených i nalezených
a VŠECHNY
ryby v hlubinách.
Jenže když se snažíte plout se svou plachetnicí
po rozbouřeném moři, zjistíte, že vlny
jsou vaším nepřítelem. Když se snažíte doplavat z hlubin
na pobřeží, a vaše nohy náhle váží tubu, když vás do nich
chytají křeče a vy víte, že se každou chvíli nejspíš stanete něčí chutnou svačinkou a spodní proudy vás
stahují ke dnu a vlny si s vámi pohazují a moře vám
plní plíce slanou vodou, zatímco vy se snažíte mávat
rukama, abyste upoutali něčí pozornost,
jenže
vaši přátelé
vám jen vesele mávají na pozdrav…
A co všechny sny,
se kterými vyrůstáte, sny o tom,
jak se jednoho dne stanete pirátem
kapitánem brigy s vlajkou se zkříženými hnáty,
a všechny mořské panny budou
milovat
jen vás?
Sny. Sny, ze kterých se jednou probudíte.
Tak jako já, a pak
vám dojde, že všechna ta krása
není skutečná.
Je falešná.
Víte co? Nechte si oceán.
Já beru jezero.

V Život jedna báseň to ale není celé jenom o básních, přestože ty tedy mají opravdu velkou roli. Pokud jste už od Colleen Hooverové něco četli, tak je vám určitě jasné, že toho v knize bude hodně. Jak sama řekla v rozhovoru, který jsme s ní měli tu možnost udělat, nechává se k příběhům hodně inspirovat svým bývalým povoláním sociální pracovnice. Její příběhy jsou velice dramatické, reálné a vážné. A Život jedna báseň není žádnou výjimkou.

Layken, její bratr Kel a jejich matka Julie se po náhlé smrti otce rodiny stěhují z milovaného Texasu do Michiganu, kde se Lake hned po příjezdu seznamuje se svým novým sousedem Willem. Will je milý, příjemný, sympatický, hezký a rozhodně neváhá a pozve Lake na rande. Vezme ji do klubu D9vět, kde se každý čtvrtek koná tzv. slamový večer, kde se každý může přihlásit a přednést svoji báseň. Will totiž slamem, a poezií celkově, žije. A s Lake si opravdu padnou o oka… Jenže až druhý den ve škole, kam Lake nastoupí, zjistí, že angličtinu tam nevyučuje nikdo jiný než Will, který si tam dokončuje vysokoškolskou praxi…

„Ty seš učitel,“ ozvala jsem se. „patří bramborová polévka spíš pod brambory, nebo pod vývary?“
„Přestaň,“ ozval se rozladěně.
„Nemůžu, neblázni, jsem zrovna v půlce. Když toho teď nechám, už nikdy nenajdu, kde… aha, Kuře s nádivkou,“ zamumlala jsem si, když jsem zvedla z hromady další kartičku. Pokračovala jsem v rozřazování, Will se rozhlédl po pokoji, vstal, vydal se do kuchyně. Viděla jsem, jak přejel dlaní po dlaždičkách kolem linky. Dobře, že jsem na ně nezapomněla. Pak zmizel v hale a za chvíli se vrátil. „Tys mi srovnala věci v šatně podle barev?“
„To nebylo zrovna moc těžký, Wille. Nosíš asi jen tři barvy.“

Život jedna báseň je úplně jiná kniha než Bez naděje. Bez naděje je ano, dramatický rodinný příběh, ale také ohromně romantický. Život jedna báseň je spíš to drama. Jasně, mezi Lake a Willem proběhne jiskra, která je vážně hodně žhavá, a oba pak řeší, jak toto vzplanutí mají vyřešit, když jsou v situaci, v jaké jsou. Ale ani jednou tohle řešení nesklouzlo k úplně sladkým, romantickým řečem a situacím, které by byly až trapné. Ani epilog takový vlastně nebyl. V knize se totiž neřeší jenom tohle, jde tam o mnohem víc. Jde totiž o rodinu, jako takovou, nejen o vztah mezi Lake a Willem. Jde o rodinu Lake, o jejího bratra, a také hodně o jejich matku. Jde i o Willa a jeho malého bratra Couldera (vážně nechápu, kam na ta jména Hooverová chodí) a taky o Lakeynu novou kamarádku Eddie, díky které se mi na tváři objeví úsměv pokaždé, když si na ni vzpomenu. Takhle pozitivního člověka jsem už dlouho nepoznala. Postavy totiž jdou Hooverové skvěle, ani jedna není nějakým způsobem bezcharakterní. Všechny jsou naprosto skvěle napsané a velice rychle si vás svým šarmem dokáží získat. 

„Byly jsme s Eddie po škole,“ odpověděla jsem. „Po škole? Proč, proboha?“ podivila se máma. „Minulej tejden jsme se ulily z jedný hodiny. Jen jsme seděly na dvoře na lavičkách.“ „Lake, proč děláš něco takovýho? Jaká to byla hodina?“
Neodpověděla jsem, jen jsem našpulila rty a podívala se na Willa. Máma k němu taky stočila pohled, takže musel zvednout hlavu od tykve. Pokrčil rameny a zasmál se.
„Byla to moje hodina! Co jsem měl dělat?“
Máma vstala a poplácala ho po zádech. Pak zvedla telefon. „Za tohle vám koupím večeři.“

Vím, že někteří mají se stylem, jakým Colleen Hooverová píše, značné problémy. Já ale mezi takové lidi nepatřím. Její knihy považuji za hodně povedené a rozhodně velice čtivé. Život jedna báseň mě ani jednou nezačalo nudit a celkově se četlo nějak moc dobře, vážně nevím, jak to ta ženská dělá! A hlavně, začetla jsem se, oni se poznali a bylo to všechno takové hezké... a pak se to pokazilo. Ale já jsem až do úplného konce vůbec nedokázala odhadnout, co se vlastně bude dít a jak by to mohlo skončit. Život jedna báseň je totiž kniha naprosto nepředvídatelná a neodhadnutelná! A tak podle mě poznáte dobrou, ba dokonce velice dobrou knihu: dokáže vás udržet naprosto napnuté až do úplného konce a ještě vás dokáže hodně a dobře překvapit. A to se tady rozhodně povedlo.

Recenze je psaná pro web YOLI.  

4 komentáře:

  1. Na tuto knihu se moc těším. Bez naděje se mi moc líbilo, tak jsem na ni dost zvědavá.

    OdpovědětVymazat
  2. Kniha propojená básněmi? To by bylo něco pro mě! Ale nejdřív musím přečíst Bez naděje :)

    OdpovědětVymazat
  3. Bez naděje se mi moc líbilo, tak doufám, že mě ani Život jedna báseň nezklame :)
    Skvělá recenze! :)

    OdpovědětVymazat

Vaše názory mě vždycky potěší, takže rozhodně v komentování neváhejte. Poprosím vás jen o to, abyste nepoužívali profil Anonymní, ale abyste se raději přihlásili pomocí nějaké účtu, nebo zvolili možnost Název/adresa URL, kde napíšete svoje jméno nebo přezdívku. :)

Willinda


Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři