1. prosince 2014

Ze studenta na Správce Archivu pod minutu | Dveře do prázdnoty - recenze

Jak píše autorka v poděkování: „Před druhými díly vás všichni varují.“ A je to naprostá pravda. Osobně přistupuju k druhým dílům tak obezřetně jak jen to jde a většinou to bohužel nedopadá vůbec dobře. Evidentně si tohle ale Victoria Schwabová opravdu uvědomuje, protože si na pokračování Archivu nechala opravdu záležet a rozhodně se jí to vyplatilo. 
 
Pokud si dobře pamatujete, Archiv je vážně zajímavé místo. Je to opravdu doslova archiv, obrovská knihovna, kam se ukládají historie, duše, lidí po jejich smrti. Archiv se ale nenachází v našem světě, je tak trochu mimo. A abyste se do Archivu dostali, musíte projít Úžinami, kde se občas vyskytují neposedné historie, které se probudily ze svého posmrtného spánku. S takovými historiemi se vypořádávají správci, kteří je z Úžin posílají speciálními dveřmi zase zpátky do Archivu. Mackenzie Bishopová je právě takovou správkyní. Ale po událostech s jednou obzvlášť neposednou historií na tom není Mackenzie zrovna nejlépe. Nemůže skoro vůbec spát, má problémy doma, a hlavně ale v Archivu. Neustále na ni doráží Agáta, jakási nadřízená, o které by se dalo říct, že má na starosti vnitřní pořádek v Archivu. Na Mackenzie je toho opravdu vážně strašně moc.


Potlačím další zívnutí, když vyjdu po schodišti do chodby ve druhém patře. Jsem ráda, že Harker je pořád jediné jméno na seznamu. Když nacpu sukni do batohu, který zastrčím za stůl uprostřed chodby, uhladím si před zrcadlem, které visí těsně nad stolem, culík a vytáhnu zpod límce klíček. Proměna je kompletní: ze studenta na Správce pod minutu.
 
Archiv, první díl série, je opravdu zajímavou knihou s velice povedeným námětem. Příběhu ale jaksi ještě něco chybělo pro to, abych z něj dokázala být úplně nadšená. Troufám si ale tvrdit, že právě to se povedlo autorce vepsat do jeho pokračování. 
Určitě nejsem sama, když řeknu, že mám velice často problémy s druhými díly knih. Je to prostě prokletí. Jen málokdy se povede, aby druhý díl byla kniha plnohodnotná a ne jen jakési chabé spojovadlo s dalšími díly. Tady se to autorce ale povedlo a není to jenom tím, že momentálně série nemá další díl, autorka o něm zatím pouze uvažuje. Není to tedy tím, že by se událostmi Dveří do prázdnoty celý příběh uzavíral, protože si docela slušně dokážu představit pokračování a byla bych na něj hodně zvědavá. Kdepak. Autorce se to prostě povedlo. 



Wes se v teatrálním gestu rozmáchne přímo ke dveřím na druhé straně budovy.
„To nechápu,“ divím se, „nejbližší dveře do Úžin jsou… opravdové dveře?“
Wes září hrdostí: „Nádhera, že jo?“

Dveře do prázdnoty nejsou jenom slepým rozváděním příběhu Archivu, přestože byste asi mohli namítnout, že se děj lehce opakuje. Ano, s tím trochu souhlasím, ale zároveň si dovolím uvést argumenty proti. Nebo spíše něco na ten způsob, no zkrátka uvidíme, jak to vlastně nakonec zformuluju. 
Dveře do prázdnoty podstatě úplně navazují na události Archivu bez nějakého zbytečného sáhodlouhého úvodu či jakékoliv rekapitulace. Okamžitě se začne odvíjet příběh, jako kdybyste po dočtení Archivu hned rozečetli Dveře. A tak na mě i kniha působí. Ani ne jako doslovný druhý díl, ale jako takové přímé pokračování. Možná právě to je tajemství úspěchu. 
Dveře do prázdnoty je kniha rozhodně velice promyšlená, čtivá a značně dobrodružná a akční a to hlavně v závěrečné fázi. Některé scény mi ale přišly značně nedůležité a vůbec by v knize nemusely být. Jen je jimi opakováno a zdůrazňováno to, co už dávno víme. A věřte mi, potřebné informace nebo Mackenziiny myšlenky jsou podány dost zřetelně, takže není potřeba tolika ujišťování a opakování. Proto na mě kniha působila jako přímé pokračování Archivu, protože už v její polovině jsem si říkala, že tohle všechno mohlo být lehce poupravené a zkrácené hezky v jedné knize, která by tak měla opravdu pořádné grády. 



O dvě chodby dál narazíme na Bentleyho Coopera, 12. Když nás zpozoruje, zatne pěsti a zvedne je do bojové pozice. Je polomrtvý hrůzou a vyhublý na kost. Napadá mě, jak asi musel vypadat jeho krátký život, když je už teď takhle nedůvěřivý. Ta otázka zahraje na mou něžnou stránku. Vím, že by mi děda za mou zvědavost dal co proto. Vždycky říkal, že bych se o Historie neměla tolik zajímat.

Neberte mě špatně, Dveře do prázdnoty považuji za velice povedenou knihu, hlavně co se struktury příběhu a jeho promyšlenosti týče, a opravdu je to parádní druhý díl a to už je co říct. A autorky styl mi vážně sednul a značně jsem si ho oblíbila (a to už v její jiné knize The Near Witch). Ale vůbec bych se nezlobila, kdyby se i s Archivem jednalo pouze o jednu knihu.  


Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji mnohokrát nakladatelství CooBoo


Název: The Unbound | Dveře do prázdnoty
Autor: Victoria Schwab
Série: Archiv
Díl: druhý
Vydání: 2014 | 2014
Překlad: Magdaléna Stárková
Nakladatelství: Hyperion | CooBoo
Počet stran: 368 | 328

1 komentář:

  1. Na tuhle knížku se chystám už dlouho, respektive na první díl, protože všude slyším samou chválu. S těmi druhými díly taky souhlasím, že povedené většinou moc nejsou. Považuji je za takovou "reklamu" nebo jak to říct na závěrečný díl. Přiznám se, že teď poslední dobou sahám po knížkách, které pokračování nemají, ale takových moc dneska není.

    OdpovědětVymazat

Vaše názory mě vždycky potěší, takže rozhodně v komentování neváhejte. Poprosím vás jen o to, abyste nepoužívali profil Anonymní, ale abyste se raději přihlásili pomocí nějaké účtu, nebo zvolili možnost Název/adresa URL, kde napíšete svoje jméno nebo přezdívku. :)

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:


Autoři