30. října 2014

Občas se vyplatí investovat do medu | Tím všechno začíná - recenze

Ezra Faulkner byl ještě ve třeťáku na vrcholu. Jako tenista byl velice úspěšný, výsledky a známky taky neměl nejhorší a ve škole patřil k těm oblíbeným dětem. Jenže pak se na jedné party ke konci školního roku všechno změnilo: nachytal svojí přítelkyni s jiným klukem, a když z party naštvaně odjížděl, srazil se s jiným autem… Po této srážce skončil v nemocnici ve velice špatném stavu. Po pár měsících je na tom už ale lépe, a přestože je na něj občas toho pohybu trochu moc, chodit může. Už nikdy ale nebude hrát tenis. Nezměnil se ale jen jeho zdravotní stav, ale taky ten společenský. Ezra cítí, že už tak nějak nepatří ke své bývalé partě z tenisu, ale spíše ho to táhne k jeho bývalému nejlepšímu kamarádovi a jeho přátelům z debatního kroužku. S Tobym se Ezra přestal bavit, když jim bylo dvanáct let. Ezra si ale postupně uvědomuje, že je to jakoby se s Tobym nikdy bavit nepřestal a že toho mají opravdu hodně společného a rozumí si. Proto nepřestává Ezru otravovat otázka: proč že se to přestali bavit? To je pro Ezru velká záhada. Stejně velká jako Cassidy, legenda debatních turnajů, která se na poslední rok na střední škole vrátila z internátní školy domů a začala chodit do Ezrovy školy.  

Ještě pořád si myslím, že na každého v životě, ať je sebeobyčejnější, čeká jeden tragický okamžik, po kterém teprve přijde to opravdu nejdůležitější. Ten okamžik je jako katalyzátor – první krok té rovnice. Ale to, že znáte ten první krok, vás ještě nikam neposune – výsledek určuje to, co přijde po něm.

Tím všechno začíná jsem si popravdě původně vůbec neplánovala přečíst. Ale v poslední době jsem tak říkajíc na vlně obyčejných neobyčejných contemporary příběhů, že jsem po knize nakonec zatoužila a rozhodně její přečtení nelituju. Od podobně laděných contemporary knih mám jistá očekávání, která si podvědomě s tímto žánrem spojuju. Jakousi lehkost příběhu, rozhodně vtipnost, drobnou romanci, náhled do rodinného a studentského života. To je přesně to, co u takovýchto knih hledám a které se tu objevily vlastně všechny. 

Nejvíce se tu vyskytuje ono středoškolské prostředí. Americká střední škola je tak specifické prostředí, které my asi jen tak úplně nedokážeme pochopit. Samozřejmě že leccos člověk díky čtení, sledování a případné vlastní zkušenosti ví, ale stejně ho dokáže spousta věcí překvapit. V Tím všechno začíná se sice Ezra nepere s obávaným první dnem na nové škole, ale díky své situaci je na tom trochu podobně. Vrací se do školy po nehodě, která jeho život naprosto změnila a neví, co má čekat. Z této situace by se dala udělat opravdu pořádná fraška, vždyť už kolikrát jsme byli v knihách svědky toho, jak se může podobná situace vyvrbit, jak se může stát naprosto nesmyslnou a postavenou na hlavu. Ano, střední škola dokáže být šílená, ale ne až tak. Ezra si uvědomuje svoji situaci, ví, že už si tenis nikdy nezahraje a proto se vlastně nedokáže bavit se svými tenisovými přáteli, kteří mu jeho milovaný sport prostě neustále připomínají. Proto ho to táhne čím dál tím víc k Tobymu a jeho přátelům z debatního kroužku, protože Toby pro něj představuje svět před tenisem. A mezi nimi je to jako kdyby se bavit nikdy nepřestali. 

A pak se stal malý zázrak. Sedl si vedle mě Toby Ellicott.
„Slyšels o těch včelách?“ zeptal se mě vesele.
„Cože?“
„Prej mizej,“ odpověděl. „Vědci jsou z toho úplně v řiti. Dneska ráno jsem to četl v novinách.“
„Třeba je to jenom kachna,“ namítl jsem. „Jak se něco takovýho dá vůbec dokázat?“
„Sčítání včel? No, to je fuk, já rozhodně hodlám investovat do medu.

A to na knize obdivuju. Je nádherně reálná. Jasně, která contemporary kniha není reálná, že, ale často při čtení takové knihy máte stejně pocit, že něco takového se vám prostě nikdy stát nemůže. Ale znáte to, stará láska nerezaví, a platí to i o přátelství. Určitě jste se někdy potkali s kamarádem ze základky, kterého jste strašně dlouho neviděli, a stejně jste si měli co říct. A o tom tamhle kniha je. O nalézání sama sebe, ale tak trochu jinak, než jsme na to zvyklí. A Ezrův charakterový vývoj je zde popsán velice nápaditě a hezky, takže věřím, že si vás dokáže jeho postava velice rychle získat. 

Dalším aspektem knihy je Ezrova romance s Cassidy. Ta se sice může tvářit jako taková hlavní zápletka celé knihy, ale příběh rozhodně není celý o nich. Přesto je jejich vztah rozhodně zajímavý a dokáže hodně překvapit. Jejich sbližování je takové hezky obyčejné, že to berete jako naprosto samozřejmost, a ne jako něco vymyšleného v knize.  

A v tu chvíli jsem si všiml, co má na sobě Cassidy. Zlatorudě žebrovanou pletenou vestu, zlatorudé proužky na vázance, šedá plisovaná sukně, přes ruku námořnicky modré sako…
„To je nebelvírská vázanka?“ strnul jsem.
„A pletená vesta z oficiálního obchodu se zbožím z Harryho Pottera,“ potvrdila samolibě.
„Paní Wengová tě pošle převlíct,“ varovala ji Phoebe.
„To nemůže,“ zašklebila se Cassidy. „Podle všech pravidel dresscode splňuju. V podstatě. Tak, Cedriku, Cho, jdeme.“

Tím všechno začíná je velice zábavná kniha. Ne nijak vynuceně, ne přehnaně, ale tak akorát a zatraceně povedeně. A takovým normální, milým, nevtíravým způsobem, který působí jako ta pomyslná třešnička na dortu na celé knize. 

Kniha to není tak moc obsáhlá, řekla bych, že je tak akorát, ba dokonce by mi nevadilo i několik dalších stran, protože mě celkově velice bavila. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že některé scény byly tak trochu vycpávkové a zbytečné. Ano, zní to velice paradoxně a já si to uvědomuju, ale je to tak. Ano, byly vtipné, či naopak vážné, ale nepřišly mi tak důležité, aby v knize vyloženě musely být, naopak některé situace by si lehké prodloužení určitě zasloužily.

Ano, kniha mi hodně sedla, jak autorčin styl psaní, postavy, příběh, tak i její humor. Občas se sice objevilo něco, co se mi tak úplně nezamlouvalo a s čím jsem nebyla úplně spokojená, protože některé scény tak úplně zapadaly do celkového stylu knihy. Jinak ve mně ale kniha zanechala velice dobrý pocit, tak doufám, že i vy se do knihy brzy pustíte a necháte se jí okouzlit.
 
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji mnohokrát nakladatelství CooBoo.
Knihu si můžete objednat zde

Název: The Beginning of Everything | Tím všechno začíná
Autor: Robyn Schneider
Série: --
Díl: --
Vydání: 2013 | 2014
Překlad: Romana Bičíková
Nakladatelství: Katherine Tegen Books | CooBoo
Počet stran: 409 | 308
27. října 2014

Objevte tajemství prastarého krále | The Raven Boys - recenze

S Maggie Stiefvaterovou mám docela dobré zkušenosti, její série Mrazení, kterou jsem četla před pár lety, se mi vlastně líbila a i její styl psaní mi sednul. Přestože jsem nečetla čtvrtý díl této série, Sinner, který vypráví o osudech Colea a Isabel, protože se mi zkrátka nechce, rozhodně chci od Maggie další knihy číst, neboť mě její styl tvorby hodně zaujal. Doma na mě už dlouhou dobu čeká její The Scorpio Races, ale na doporučení jsem dala přednost knize The Raven Boys

“Blue. My name's Blue Sargent."
"Blair?"
"Blue."
"Blaize?"
Blue sighed. "Jane"

Blue žije se svojí matkou a jejími přítelkyněmi, které jsou všechny senzibilky a média. Blue sice sama nemá žádné vyloženě nadpřirozené schopnosti jako její matka, ale přesto jim dokáže v jejich umění značně pomoci. Všechnu energii totiž zesiluje. Blue je proto na nadpřirozeno zvyklá a nebere ho jako něco naprosto divného. Proto taky věří proroctví, které jí bylo dávno předpovězeno. To říká, že když políbí svou pravou lásku, její láska zemře. Blue se proto o kluky nijak zvlášť nezajímala, a už vůbec se nezajímá o kluky z prestižní soukromé školy, kterým se přezdívá Raven Boys. Ti se ale zajímají o její rodinu, protože věří, že jim dokáže svými schopnostmi pomoc při hledání prastarého krále Glendowera, který má být s největší pravděpodobní spojen právě s Henriettou, protože právě zde se nachází jedna z tzv. ley line, neboli oblast s velkou a silnou magickou energií. 

Maggie Stiefvaterová má velice osobitý styl psaní. Ani bych se nedivila, kdyby mnohým čtenářům vůbec nesednul. Je takový lehce poetický a popisný, takže pro někoho mohou být její příběhy těžko čitelné. Také se v nich obyčejně nenachází tolik akce, ale tím jsou Raven Boys značnou výjimkou, tahle kniha totiž docela akční je. Ale Stiefvaterová i tu akci udělala svým vlastním, specifickým způsobem. 


"Fate," Blue replied, glowering at her mother, "is a very weighty word to throw around before breakfast."

Po přečtení anotace na Raven Boys by vás asi napadlo, že máte knihu naprosto prokouknutou a že úplně přesně víte, co se bude dít. Ale anotace nastíní jenom maličký kousíček toho, o čem že kniha vlastně je. A tak to má s anotacemi být. Blueino proroctví je jenom malinká součástka toho velkého a skvělého příběhu, který Stiefvaterová dala dohromady. A že to je příběh opravdu povedený a promakaný. 
Obsahuje totiž parádní nadpřirozenou zápletku, která ale rozhodně nesestává z toho, že se někde objeví nějaká nadpřirozená bytost. Celé je to založené na mytologii. Ale na takové, o které jste asi pravděpodobně nikdy neslyšeli, stejně jako já. Takže jsem přesvědčená, že příběh rozhodně má čím zaujmout. 

"Are you really going to work in that?" Maura asked.
Blue looked at her clothing. It involved a few thin layering shirts, including one she had altered using a method called shredding. "What's wrong with it?"
Maura shrugged. "Nothing. I always wanted an eccentric daughter. I just never realised how well my evil plans were working."

Kniha střídá hned několik vypravěčů, což by dokázalo docela solidně ublížit, ale nestalo se. Tady to bylo vyloženě potřeba, protože kdyby celou knihu vyprávěla jenom Blue, byl by to děsně slabý odvar toho, co Stiefvaterová vytvořila. Ano, Blue je dobrá a zajímavá postava, ale jako samostatný vypravěč by byla naprosto nedostačující. Když se ale takto povedeně střídala i s ostatními raven boys, vytvořilo to opravdu spletitý příběh, který bylo velice zajímavé sledovat a vlastně i docela složité ho rozplést. 

Jak už jsem říkala, Stiefvaterová má svůj styl. Což má samozřejmě každý autor, každý přece píše jinak, osobitě. U této autorky je to ale velice rapidně poznat. Bohužel ne každému její styl úplně sedne a chápu, že někdo není schopen její knihy dočíst. Je to prostě tolik jiné. Autorka má ale tak obrovskou představivost a její knihy nápaditost, že za to opravdu stojí se případně těmi prvními stranami prokousat, než si na styl knihy zvyknete. A jakmile se do knihy začtete a příběh vás okouzlí, dokáže si vás určitě naprosto získat, protože je vážně prostě tak dobře provedený.



Název: The Raven Boys | Havraní bratrstvo – Osudný polibek
Autor: Maggie Stiefvater
Série: The Raven Boys | Havraní bratrstvo
Díl: první
Vydání: 2012 | 2014
Překlad: Pavla Paseková
Nakladatelství: Scholastic | Argo
Počet stran: 409 | 330
14. října 2014

Všichni ti papírové lidé v papírových domech... | Papírová města - recenze | YOLI

Ještě nedávno bych na otázku „kdo je tvůj oblíbený spisovatel“ nejdřív začala ohromně nadávat, že něco takového říct nedokážu, pak bych odpověděla několik různých jmen, a teprve potom bych si možná vzpomněla na Johna Greena. Něco vám ale řeknu: aktuálně jsem ho přesunula na vrchol této příčky, protože Papírovými městy si mě naprosto získal.

Hvězdy nám nepřály jsem přečetla a kniha se mi líbila. Hledání Aljašky jsem taky četla a taky se mi to dost líbilo. Film Hvězdy nám nepřály jsem viděla už třikrát a jsem z něj naprosto nadšená. Od jeho zveřejnění do kin jsem si Hvězdy přečetla ještě jednou a nedávno jsem si je pořídila dokonce v němčině a už jsem je odvážně rozečetla. Čím dál tím víc si totiž začínám uvědomovat, jak geniální John Green je, jak skvěle píše, jak ho ohromně obdivuju, jak jeho knihy čtu doslova jedním dechem a jak mě neskutečně baví.

Papírová města je kniha tak úžasně jiná než Hvězdy nebo Aljaška, ale zároveň krásně typicky Greenovská.

Jestliže „Co je tráva?“ má tak složitou odpověď, musí ji mít i otázka „Kdo je Margo Rothová Spiegelmanová?“ Jako metafora, která je nepochopitelná svou mnohoznačností.

O Margo Rothové Spiegelmanové se neustále mluví, je to vlastně taková záhada a hvězda školy. Vždyť ona se prostě jednou sebrala a odjela na několik dní do Mississippi! A jindy vyváděla zase nějakou další šílenost, a pak zase další a další! Každý už o ní a o jejích dobrodružstvích slyšel. Quentin ji ale zároveň vidí trochu jinak, přeci jenom spolu něco zažili a dříve se hodně kamarádili. Jsou to sousedi, a když byli malí, trávili spolu hodně času. Když spolu ale našli v parku mrtvého člověka, jejich přátelství se změnilo, začali se odcizovat, už to nebyli kamarádi, ale pouze sousedi. Až do jednoho večera, kdy se Margo objevila u Quentina v pokoji s tím, že potřebuje parťáka na svoje další dobrodružství. A tak s ní Q vyrazil. A že tedy bylo dobrodružství! Celou noc projížděli městem a vyváděli věci, o kterých se pak ještě dlouho šuškalo. Jenže od dalšího rána se šuškalo a povídalo taky o něčem jiném… o zmizení Margo Rothové Spiegelmanové. 
Papírová města jsem rozčítala s jistým očekáváním, to myslím čeká u této knihy úplně všechny, kteří se předtím s prací Johna Greena setkali. A musím se přiznat, že v momentě, kdy se hned asi na třetí, maximálně čtvrté straně objevila mrtvola, řekla jsem si „No tak to snad ne, už ne Johne!“ a jelikož jsem knihu rozečetla v autobuse, můj výkřik slyšeli všichni v doslechu pěti sedadel a moje sousedka se mě dokonce dost výrazně lekla. Chudák moje spolucestující, byla pak svědkem ještě mnoha dalších projevů, ke kterým mě tato kniha donutila…

1) Obrovské salvy smíchu. 
Těm jsem se rozhodně nevyhnula. Celá kniha je totiž ohromně vtipná. Nejen jasným způsobem, kdyby se přímo stalo něco vtipné, ale i toho nastane hodně, obzvláště v první části knihy, kdy Margo s Q podnikají svá noční dobrodružství, ale tak nějak celkově vtipná. Je totiž napsaná v úplně jiné atmosféře než Hvězdy nebo Aljaška, a už v téhle atmosféře se skrývá její vtipnost.



Vždycky mi trvá pár vteřin, než začnu čurat, když si připravím nádobíčko, tak jsem tam chvilku stál a čekal, a pak jsem začal čurat, a zrovna to šlo plným proudem, takovým, kdy se člověk otřese úlevou, když se odněkud od vany ozvalo: „Kdo je tam?“ A já jsem odpověděl: „Ehm, Lacey?“ „Quentine? Co tady sakra děláš?“ Chtěl jsem přestat čurat, ale samozřejmě to nešlo. Čurání se podobá dobré knižce v tom ohledu, že jak člověk jednou začne, už je hodně, hodně těžké skončit.

2) Předčítání krásných, vtipných a prostě zajímavých částí.
Papírová města jsou toho plná. Takových krásných a skoro až roztomilých větiček, které bych si nejradši všechny označila barevnými lístečky. A když jsem se k něčemu takovému dostala, neubránila jsem se tomu, abych se o úryvek nepodělila! To vážně nejde nechat bez povšimnutí! 

3) Zadržování dechu, že mě musela upozornit, že se mám nadechnout.
Tak to se stávalo hlavně v druhé části knihy a ke konci, kdy se Quentin rozhodne Margo hledat. Více rozebírat nebudu, pochopíte, až budete sami číst.

Musel jsem myslet na to, že končí škola i spousta jiných věcí. Líbilo se mi postávat trochu stranou od těch pohovek a pozorovat je – takovýhle smutek mi nevadil, a tak jsem jen poslouchal a nechal kolem sebe vířit všechno to štěstí a smutek toho, co končí, a jedno posilovalo to druhé. Dlouho, dlouho jsem měl pocit, jako by mi měla prasknout hruď, ale nemůžu říct, že by ten pocit byl nepříjemný.

Papírová města je kniha úplně jiná než Hvězdy nebo Aljaška. Možná vám stejně jako mně zezačátku tu Aljašku bude hodně připomínat, a budete se skoro až modlit, aby to nedopadlo dost stejně, ale nakonec vás kniha určitě překvapí, jak to s tím příběhem vlastně je. A když se nad tím pak zamyslíte, uvědomíte si, že je to vážně něco úplně jiného. John Green totiž vážně umí psát jedinečné příběhy vlastně docela obyčejných teenagerů, jejichž rodiče ani nemusí ty černé Santa Clause sbírat, aby si vás naprosto získali. Ano, určitě bych dokázala na Papírových městech najít nějaké věci, které by šly vylepšit, a mohla bych o knize říct, že lehce ztratila své kouzlo po ukončení toho jejich nočního dobdrodružství, ale něco takového stejně celku nedokázalo ublížit natolik, aby si to tady zasloužilo větší zmínku. 

8. října 2014

"Láska z nás dělá takové hlupáky." | Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender - recenze

Hned na začátku této recenze se musím k něčemu přiznat. Teprve při čtení Avy Lavender jsem narazila na literární pojem magický realismus. Do té doby jsem toto pojmenování nikdy neslyšela. Nechci tvrdit, že jsem žádnou knihu psanou ve stylu magického realismu nečetla, to jsem určitě četla, ale prostě jsem nevěděla, že se to zrovna takhle nazývá. Teď už jsem ale chytřejší a přiznám se, že ten magický realismus, který předvedla Lesley Waltonová ve své knize Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender, se mi velice líbil. 

Ava Lavender je prostě jen dívka, která se narodila ve čtyřicátých letech minulého století v Seattlu. Začne sice vyprávět o svém narození, ale hned se v podstatě vrací po stopách své rodiny a vypráví tak o své babičce a jejím životě nejdříve ve Francii, a poté o tom, jak se celá rodina přestěhovala do Ameriky na Manhattan. Vypráví o tom, jak se babička vdala a se svým manželem přestěhovala do Seattlu, kde otevřeli pekárnu. Vypráví o své matce a jejím životě. A konečně taky vypráví o sobě, a o tom, co zažila v průběhu svých let ona sama. 
 
Jiní mě považovali za obludu a zrůdu. Jeden si mě k mé velké smůle spletl s andělem. Pro matku jsem byla vším, pro otce ničím. Babičce jsem den za dnem připomínala ty, které kdysi milovala a ztratila. Jenže já znala pravdu. Někde hluboko v duši jsem ji vždycky znala. Byla jsem prostě jen dívka.
Tak, a teď jste určitě zvědaví, kde je tedy ten magický realismu, protože zatím to vypadá jako docela obyčejný příběh, ano, lehce historický, že, ale prostě jen tak ze života. Nebojte, ta magie tam opravdu. Ava se totiž narodila s křídly. Není ale žádný anděl, poloanděl, nebo nějaká jiná nadpřirozená postava. Ava je prostě jen dívka. Dívka s křídly. A její babička prostě jen vidí své dávno mrtvé sourozence. A její matka má prostě jen taková zvláštní tušení. Jasně, to není nic tak úplně normálního, ale to je to magické na tomto realismu. Vypráví skutečný příběh jen zkrátka s lehkým nádechem toho trochu jiného světa. A rozhodně se kolem těch lehce nadpřirozených, nebo chcete-li pouze zvláštních jevů, nedělá obrovské haló. Věci a lidé zkrátka takoví jsou a nikdo nezpochybňuje jejich existenci. 

Oni tam byli taky, všichni tři – René, Margaux a kanárek Pierette. A měli s sebou i nějaké dítě, malé, tmavovlasé, s hustým obočím a popraskanými rty. Dítě přejíždělo prsty po sbírce starodávných čajových konviček na dubovém příborníku a jeho průsvitné prstíky klouzaly po porcelánových pokličkách. Jenže nešlo o to, že byli tady. Na to už si zvykla. Na pierettino neustále švitoření, Reného zmrzačený obličej, na díru v hrudi Margaux, kde mělo být srdce. Ne… Nejhorší na tom všem bylo, že Henry s nimi mluvil.

Pří čtení Avy jsem měla takový zvláštní pocit. A myslím si, že to bylo díky tomu, jakým stylem je příběh napsán. Připadala jsem si, jako by celou dobu vedle mě stál nějaký vypravěč a celou knihu mi odvyprávěl on sám. Úplně jsem ho vedle sebe slyšela. A abych ten zvláštní pocit dokázala ještě víc popsat, vypůjčím si z angličtiny výraz „butterflies in my stomach,“ protože to je zde naprosto výstižné. Celou dobu jsem byla totiž z příběhu příjemně napnutá, nervózní, zvědavá, co se bude ještě dít, a ohromně mě bavil. (Zároveň jsem si trochu připadala jako v jakémsi velice zvláštním pokračování Amélie z Montmartru právě díky tomu, jak je všechno popisováno.)

Celá kniha je taková krásně kouzelná a to, co právě teď myslím, není způsobeno magickým realismem. Jde o to, že je i s takovým lehce kouzelným nádechem napsána. Bude se vám proto číst velice snadno a věřím, že vás dokáže velice rychle zaujmout. Rozhodně se v ní totiž skrývá hned několik opravdu zajímavých postav, nad jejichž osudy budete docela přemýšlet. Ať už se jedná o babičku, maminku nebo další osoby, které si mihly jejich životem, všechno jsou to postavy, které si v knize vysloužily alespoň kraťoučké popsání jejich života a to právě s takovou grácií a samozřejmostí, že vás snad ani nemůže napadnout, že by to v knize nemuselo být. 

Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender je velice zajímavý generační román, který je napsán úžasmě půvabným stylem, který dokáže snadno naprosto okouzlit. Nejedná se o knihu plnou akce a nějakých nadpřirozených bojů nebo až přehnaně klišé romancí. Kdepak. Tohle je příběh ze života jedné velice podivuhodné rodiny, která si své čtenáře dokáže opravdu rychle získat.
  
Název: Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender
Autor: Leslye Waltonová      
Série: --
Díl: --
Vydání: 2014
Překlad: Jana Jašová
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 280

Za poskytnutí recenzního ebooku děkuji mnohokrát nakladatelství CooBoo!
2. října 2014

Měsíční chvástačka a čtecí shrnutí za září 2014

 

Září je za námi a musím přiznat, že mě to tentokrát tak rychle neuteklo. Nevím, jak je to možné. Rozhodně jsem se v září nenudila, nebo tak něco, září bylo opravdu fajn... Ale stejně bylo to září nějaké dlouhé. Já vím, je to divné. :D
Takže, tentokrát tu nebude žádné video, protože se mi prostě nechce nic natáčet. Ono totiž není popravdě nic moc co ukazovat, abych byla upřímná. A moje natáčecí podmínky nejsou úplně ideální, protože potřebuju na něco postavit foťák, jelikož nevlastním statit, a moje natáčecí konstrukce je taková... zajímavá (:D), takže se mi to nechtělo kvůli těm doslova pár knihám podstupovat.
Něco mi ale za září přeci jen přibylo, tak se na to pojďme podívat. 

Hned na začátku září jsem se vydala na výlet do něměckého Norimberku. A nebyla bych to já, abych se nezašla podívat do knihkupectví. Říkala jsem si, že si vážně chci něco koupit, přeci jenom se snažím pohnout se svojí němčinou a kniha by mi v tom dokázala pomoci. Nejdřív jsem uvažovala, že si pořídím Druhou stříbrnou knihu snů od Kerstin Gierové, ale nakonec po velkém a dlouhém rozhodování jsem si s sebou odnesla knihu Das Schicksal ist ein mieser Verräter od Johna Greena, což není nic jiného než Hvězdy nám nepřály. A čte se mi to docela dobře, rozumím... ale je to protože umím tak dobře německy (:D), nebo protože tu knihu znám nazpaměť?
Druhou fyzickou knihou, která se ke mně za září dostala, je výtisk Dashnerovy knihy Labyrint: Útěk, která se mi velice líbila. A film podle této knihy měl v září taky premiéru! Už jste ho viděli? Jaký ve vás zanechal dojem? 
A poslední knihou, kterou jsem za září získala, tentokrát v podobě ebooku od nakladatelství CooBoo, je Podivuhodné a krásné soužění Avy Lavender od Lesley Waltonové. Tak tahle kniha mě velice okouzlila! Je báječná! A už jste ji zahlédli naživo? Nááádhera! 
A co jsem za září přečetla? Celkem to bylo pět knih, a jaké to tedy byly?
Norwegian Wood od Haruki Murakami (recenze)
Papírová města  od Johna Greena. Tak toto bylo naprosto úžasné! Rozhodně se máte na co těšit, protože tahle kniha je ohromně zábavná, vtipná a neskutečně chytrá. Těšte se, těšíte se? :)
Kulička - Guy de Maupassant. Sice četba do školy, ale také mě to značně bavilo (což jsem popravdě ani moc nečekala). Asi si od Maupassanta přečtu ještě něco.
Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender od Lesley Waltonové bylo úžasné čtení, jak už jsem zmínila. Více se dozvíte v recenzi, která se na blogu objeví v nadcházejících dnech.
Když Klepiš potkal Klepiš od Roberta Novotného je taková drobounká kniha sloupků o překládání a o patáliích, které se mohou před překladatelem objevit. Rozhodně velice zábavná a povedená sbírečka.
    
Jaké skvělé knihy jste si v září pořídili a přečetli vy? :))
Willinda


Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři