23. listopadu 2014

Knižní party aneb CooBoo slavilo 5 let!

Věřili byste tomu, že nakladatelství CooBoo je mezi námi už celých pět let? Teď už asi jo, co? Poslední dobou toho byl a v následujících dnech ještě bude, plný internet, tak už se není čemu divit. :D Ale stejně, pět let už je pořádná doba, za kterou si CooBoo dokázalo najít místo nejen v našich srdcích, ale také na našich policích. 


V pátek 21. listopadu CooBoo slavilo ve velkém. V pražské kavárně Era pořádalo k této události oslavu, na kterou jsem spolu s několika dalšími spolupracovníky a blogery dostala pozvánku. Knižní party?! Yes please! 

Když se nám s Anežkou konečně po několika špatných odbočkách povedlo nalézt místo konání a setkat se s Kath, Sůšou a GiraffeAndy, bylo těsně před pátou, kdy také začali do kavárny pouštět. Hned na první pohled (ok, až na druhý, protože mě nejdřív zajímalo, kam si můžu položit vážně těžkou tašku s darem) mě místo konání vážně zaujalo. Na dvou stěnách naproti připraveným místům k sezení byl promítán oficiální obrázek k narozeninám a po pravé straně místnosti bylo vystaveno několik CooBoo knih, které byly připraveny do tomboly, jak jsme poté zjistili. Zkrátka nádherné knižní prostředí.

Jakmile jsme se všichni usadili (a vážně usadili, nejen usadily), přivítal nás ředitel Albatros Media, který následně předal slovo Tereze Pecákové, šéfredaktorce CooBoo. Ta si připravala parádní prezentaci o tom, jak CooBoo vznikalo, zasvětila nás do počátku jeho názvu, že se mohlo jmenovat Laputa (znalci španělštiny se zasmějí), Fénix (paralela k Albatrosu) nebo Go!. Od pana grafika a autora kubulinského loga jsme se zase rozsáhle dozvěděli, jak nikdo nepochopil, jak se s logem má správně pracovat a že to měl opravdu vymyšlené. Pak nám Tereza představila úplně první CooBoo knihu. Jestli pak víte, která to je? Od nás to nevěděl nikdo, ale když ji pak Terka odhalila, zjistila jsem, že to není kniha pro mě úplně neznámá, jelikož jsem na ni několikrát v knihkupectví koukala. Jedná se totiž o mangu Hamlet. Tak kdopak jste to věděl? :)
 
Následně nám Terka představila ty největší CooBoo trháky. Tak schválně, četli jste je všechny? Jsou to: Deník malého poseroutky, One Direction, Monster High, Divergence, Rudá jako rubín a Drakie ale i novinky jako Selekce a Škola dobra a zla. Já si třeba potřebuju doplnit značnou literární mezeru memoáru One Direction! Jak jsem bez této knihy mohla žít! 

Poté Terka vyhlásila psací soutěž, jejíž podrobnosti si můžete přečíst zde, a pro všechny zúčastněné tombolu. A tím začala i volná zábava. 

Na správnou oslavu a ještě ke všemu oslavu narozenin, se podle mě má rozhodně dorazit alespoň s malým dárkem, kterým člověk poděkuje oslavenci za pozvání. Ale s čím dorazit na oslavu narozenin nakladatelství? Že by s knihou? Nebo by to bylo až moc velké klišé? Nakonec jsme s holkami (Anežkou, Kath, Abyss, Bětkou a Vendeou) daly dohromady takovou sadu první pomoci na hloupé dotazy, kterou v redakci rozhodně využijí. Snad nás ale za pár dní nezažalují za předávkování cukrem. A jelikož jsme, jak už jsem říkala, neměly s Anežkou cestou do kavárny moc času nazbyt, potřeboval náš dárek trochu doladit. Takže jakmile se všichni vrhli na onu tombolu, my jsme vyndaly nůžky, lepenku, stuhu a zásobu pochutin na několik měsíců a daly se do práce. Zanedlouho jsme ale byly hotové a mohlo dojít k předání. Vážně ráda dávám dárky, vždycky mi udělá radost, když někomu tu radost udělám. Ale až takovou spontánní radost a Michalovo prohlášení „Říkal jsem, že dneska brečet nebudu“ jsme myslím ani jedna z nás opravdu nečekaly. Takže jo, dar měl rozhodně úspěch. 

A poté následovala volná zábava i pro nás, i té tomboly jsme se zúčastnily, Kath dokonce vyhrála podepsaná Potrhaná křídla samotnou Rutou Sepetys. Nejvíc jsme si ale určitě užily tu možnost seznámit se a popovídat si s lidmi, kteří za těmi knihami stojí, s překladateli a redaktory. A o čem jsme se bavili? Hádejte, můžete ale pouze jednou! Samozřejmě o knihách! 

Tímto bych chtěla znovu poděkovat CooBoo za pozvání, kterého si neskutečně vážím. Oslavu jsem si opravdu užila, byl to jeden z nejlepších večerů, které jsem kdy zažila. A ještě jednou moc blahopřeju a doufám, že takových narozenin oslavíte ještě vážně hodně. :)
18. listopadu 2014

Ne vždy má "proč" odpověď | Eleanor & Park - recenze | YOLI


Eleanor & Park… je kniha, o které se hodně mluví. Teda, mluví, píše, ale víte, co tím myslím. V podstatě se jedná o naprosto obyčejné hrdiny, velice obyčejný příběh a obyčejnou obálku, ale ani na jednu ze zmíněných věcí rozhodně po přečtení jen tak nezapomenete, protože kniha opravdu je tak úžasná, jak se o ní říká. Jedná se o knihu, která naprosto uchvátila nejen našeho oblíbeného Johna Greena, ale i spousty a spousty dalších čtenářů.

Každá kniha je pro mě něčím nová, zajímavá a zvláštní. A to může být ve zlém slova smyslu, ale také v tom nejlepší. Eleanor & Park je ale zvláštní svým vlastním způsobem. Příběh si naprosto na nic zvláštního nehraje, prostě vážně tak obyčejný je. A to bude ten hlavní faktor, který ho dělá tak neobyčejným.

Příběh je zasazen do roku 1986 do americké Omahy, když se trochu tlustá a zrzavá Eleanor vrací po delší době znovu bydlet se svou matku, čtyřmi sourozenci a otčímem, se kterým nemá vůbec dobré vztahy. On s ní jedná jako s kusem hadru a ona ho vážně nesnáší. Taky díky němu nebydlela tak dlouho se zbytkem rodiny, protože ji prostě jen tak vyhodil z domu. Po svém návratu začíná Eleanor chodit do školy, kam se denně dopravuje školním autobusem. A v tomhle autobuse, stejně tak jako pak ve škole, se k ní všichni jeho cestující chovají strašně, dělají si z ní legraci a odmítají ji nechat si sednout. Až na Parka, který jí místo vedle sebe uvolní…

Ano, tohle vážně je příběh velké lásky. Je to příběh té první lásky, která má strašně moc překážek, celý svět jí stojí v cestě a my si vždycky myslíme, že to je to ono, to pravé a to nepřekonatelné.
Zatím jsem vás na knihu asi tolik nenalákala, že? Nebojte, mám ještě mnoho es v rukávu, tedy, abych byla přesnější, spíš Eleanor a Park je mají.

Eleanor měla pravdu. Nikdy nevypadala hezky. Vypadala jako umělecké dílo, a umění nemá být hezké, má v člověku vyvolat nějakou emoci.

Eleanor a Park jsou totiž těmi správnými tahouny příběhu a nejde pouze o to, že jsou hlavními postavami. Jasně, díky tomu mají nejvíc prostoru, ale jejich charaktery jsou zkrátka naprosto geniální. Uvidíte. A Park si ani nebude muset malovat oční linky, aby vás naprosto okouzlil!

Eleanor & Park ale není kniha s žádnou tuctovou romantickou zápletkou. Nejedná se o žádnou lásku na první pohled, ani o dlouhé kamarádství, ve kterém by si najednou uvědomili, že se vlastně milují. Oni se na sebe zpočátku ani nepodívají! Několik týdnů tak vedle sebe sedí v autobuse a ani spolu nepromluví. Až nakonec začne Eleanor číst Parkovi přes rameno jeho komiksy a on jí je po nějaké době začne půjčovat, stále ale bez nějaké slovní výměny, prostě jen tak. Ale pak se do sebe začnou postupně, pomaloučku a polehoučku zamilovávat, a je to naprosto kouzelné.

V některých okamžicích - ne jenom dneska, stávalo se to den co den od té chvíle, co se poznali - ho Eleanor přiváděla do rozpaků. Viděl lidi, jak se baví, a byl si jistý, že si povídají o nich dvou. Celý autobus řval smíchy a on si byl jistý, že se chechtají jim.
V těchhle okamžicích Parka napadlo, že by si měl od ní držet větší odstup.
Ne se s ní rozejít. Tenhle výraz se v jejich situaci stejně asi nedal použít. Prostě jen... maličko couvnout. Vrátit mezi ně těch dvacet čísel.
Vždycky si tu myšlenku nechal kroužit hlavou do chvíle, kdy ji znovu uviděl.
Na hodině, jak sedí v lavici. V autobusu, jak na něj čeká. V jídelně, jak si o samotě čte.
Kdykoli Eleanor spatřil, už nedokázal na nějaké couvnutí ani pomyslet. Nedokázal myslet vůbec na nic.
Jen na to, že se jí chce dotknout.
 
Rainbow Rowell má skvělé nápady a rozhodně umí psát. Eleanor & Park je kniha, která vás totiž rozhodně bude bavit, nejen díky jejich roztomilému zamilovávání, ale také díky spádu, který celý příběh má. A jsem přesvědčená, že konec vás ohromně překvapí, stejně jako překvapil mě. Ale stále to ještě není všechno, co se autorce povedlo do knihy dostat. Najdete v ní ještě plno hudby, ano, opravdu zde najdete v knize hudbu. A také plno komiksových referencí, které ji zajímavě zpestřují. Ale uvidíte, že to stále ještě není všechno. Eleanor & Park je taky extrémně čtivá kniha, která si vás velice jednoduše dokáže úplně a naprosto získat.

Recenze je psána pro web nakladatelství YOLI
9. listopadu 2014

Dietní limonáda a zahořklá puberťačka | Solitaire - recenze

Tori Springovou budete s největší pravděpodobností nenávidět. Opravdu ano. Je to přesně takový ten puberťák, který se skrývá za klasickým rodičovským povzdychnutím „ach ti puberťáci“. Tori všechno štve, všechno ji nudí, skoro nic ji nedokáže nadchnout nebo jí vyloudit úsměv na tváři a nerada komunikuje s lidmi. Vlastně nemá ani pořádné kamarády, protože tak nějak není schopná se normálně s lidmi bavit. Ze svých pocitů se pak po nocích vypisuje na svém blogu. Její v podstatě nudný život se ale změní, když se objeví Michael Holden, který jí prostě nechce dát pokoj a chce se s ní kamarádit… Ale nezapomeňte: „Tohle není žádná lovestory.“ 

Jmenuju se Victoria Springová. Asi byste měli vědět, že si v duchu vždycky vymyslím spoustu věcí a pak jsem z nich smutná. Ráda spím a bloguju. A jednoho dne umřu.


Je tu totiž ještě Solitaire. Záhadný blog, jehož autora nikdo nezná. Jak to tak ale vypadá, autor blogu Solitaire zná všechny na Torině škole a její školu, se kterou evidentně nemá úplně dobrou zkušenost. Solitaire totiž provádí škole jisté vtípky: například do školního rozhlasu pustí na celý den jednu a tu samou písničku, která nejde vypnout, nebo upraví video, kde se najednou vyskytuje hlava zástupce ředitele na Yodovi… Solitaire školu vyprovokoval natolik, že každé ráno do ní skupina studentů a učitelů chodí o hodně dřív, aby celou školu zkontrolovali a prohledali a této akce je nakonec nucena zúčastnit se i Tori. Jak souvisí Solitaire a Tori? Mají něco společného nebo jsou činy Solitaire naprosto náhodné? 

Solitaire má rozhodně čím zaujmout. Autorka knihu napsala v sedmnácti a podařilo se jí ji vydat ve dvaceti. To už je docela zajímavé (měla bych začít něco dělat!). Už proto jsem na ni byla dost zvědavá, přeci jenom mě zajímalo, jak se s tím psaním poprala. Popravdě mě ale zaujal spíše nápis na knize, že se nejedná o žádnou lovestory. Když si ale přečtete anotaci, bude vám pravděpodobně připadat, že si s nápisem protiřečí. A když jsem knihu rozečetla a příběh se začal docela zajímavě rozvíjet, trochu jsem si říkala, že si z nás autorka a nápis na přední straně knihy dělají legraci. Ale podcenila jsem chudáka přátelství! Tak to bylo! A to je mi opravdu hodně líto. 

„Panebože, ty jsi vážně stalker!“ Lauren se zasměje, ale nikdo se k ní nepřidá.
„Ne,“ odporuje jí Michael. „Jen si všímám.“
„Ty ses do ní snad zabouchnutej nebo co,“ prohlásí Evelyn. Michael roztáhne rty ve vědoucím úsměvu.
„Jo, možná, tak trochu.“
„Ale vždyť jsi gay, ne?“ podiví se Lauren, která nikdy nemá strach zeptat se na to, na co se ostatní lidi ptají jen v duchu. „Teda, slyšela jsem, že jsi gay.“
„Oho, tak tys o mě slyšela?“ Michael se k ní nakloní. „Zajímavý.“
„No, a seš?“ dotírá Lucas a zcela bez úspěchu se snaží znít nenuceně. Michael mávne rukou.
„Někdo to o mně říká.“ Pak se zašklebí a ukáže na Lucase prstem. „Nikdy nevíš, co když jsem ve skutečnosti zamilovanej do tebe?“ Lucas okamžitě zrudne.

Takže jak vidíte, Solitaire dokáže nejen zaujmout, ale také docela překvapit. Hlavně v první polovině knihy, protože ta se autorce hodně povedla. Příběh se zajímavě rozvíjel a s ním i sama Tori a bylo opravdu zajímavé sledovat, kam ji život vlastně dostane. Velice mě zaujala její rodinná situace a vlastně jí hodně závidím tak relativně hezký a úzký vztah s bratry. Druhá polovina ale taková není. Všechno totiž směřuje k jakémusi velkému vyvrcholení všech problémů a rozběhnutých zápletek a ano, k jistému vyvrcholení dojde, ale je to vlastně docela chabé. Po tom všem totiž člověk čeká něco daleko víc a tak se není čemu divit, že je nakonec vlastně docela zklamaný. 

„Zamkli tě v týhle tříde,“ začne, „a tobě to je jedno. Zkus se na to podívat takhle – oni jsou zločinecká organizace a ty jsi Sherlock Holmes. A já John Watson. Ale musíme bejt jako Benedict Cumberbatch a Martin Freeman, protože Sherlock od BBC je totálně lepší než všechny ostatní adaptace.“ Beze slova na něj zírám.
„Je to jediná adaptace, kde se jim povedlo vystihnout tu jejich bromanci.“

Možná se ptáte, zda jde na knize poznat, že ji napsala tak mladá autorka. Má odpověď zde zní: částečně. Zpočátku si toho totiž asi nevšimnete, ale čím déle budete číst, tím víc vám to bude připadat normální, protože si uvědomíte, že přesně takhle se se svými kamarády bavíte (nebo tedy aspoň ta skupina lidí, u kterých předpokládám, že si přečtou tuto recenzi). V debatách o knihách, o filmech, o seriálech, hudbě, o různých postavách a hercích apod. A proto věřím, že čtenářům, kterým je tento způsob zábavy blízký, bude blízká i kniha. Solitaire je totiž značně zábavná kniha, ze které nakonec sice asi nebudete úplně unešení, ale jejíž čtení si můžete dost dobře užít. 

 Za poskytnutí recenzního ebooku děkuji mnohokrát nakladatelství CooBoo!

Název: Solitaire | Solitaire
Autor: Alice Osman
Série: --
Díl: --
Vydání: 2014 | 2014
Překlad: Romana Bičíková
Nakladatelství: Harper Collins | CooBoo
Počet stran: 400 | 336
7. listopadu 2014

Měsíční chvástačka a čtecí shrnutí za říjen 2014

 

Jak bych asi tak měla shrnout říjen... Hm, nějak nemám slov. Popravdě mi přijde, že jsem měla nějak málo času na všechno, že jsem skoro nic neudělala a skoro nic nepřečetla. Ale když se podívám na seznam přečtených knih a na knihy, které mi přibyly do knihovny a na to, co jsem všechno za říjen podnikla, jsem ohromně příjemně překvapená. Pojďme se tedy podívat na ty nové knihy. 

4. listopadu 2014

A pak náhle přišlo probuzení | Život jedna báseň - recenze | YOLI

Nemám ráda poezii. Nebo spíš takhle: nerada ji čtu. Nedokážu se na ni v psané podobě soustředit natolik, abych ji opravdu vnímala a chápala. Obzvlášť velký problém mám se sonety a celkově s básněmi milostnými, to se z mého pohledu prostě nedá! Takovou malinkou knížečku se sonety, co mi doma leží už vážně hodně dlouho, nejsem ani schopná dočíst! Ale slam poezie? To je naprosto něco úplně jiného.
Neříkám, že na základě přečtení knihy Život jedna báseň od Colleen Hooverové jsem si poezii okamžitě zamilovala, to zase ne, jenom říkám, že básně v tomhle stylu se mi docela zamlouvají. Stále mám sice problém s jejich čtením, protože si myslím, že básně se mají recitovat, aby to bylo opravdu ono. Takže kdykoliv se v knize nějaký ten slam objevil, přečetla jsem si ho hezky nahlas, sice určitě ne správně jak má vlastně zní, ale díky tomu mi alespoň dával daleko větší smysl. A dost se mi to líbilo.

Celá kniha je s básněmi úzce propojena. Na začátku každé kapitola totiž čeká úryvek z písní americké skupiny The Avett Brothers (doporučuju poslechnout, jenom z toho úryvku to není ono, písně mají skvělé), které se na navození atmosféry opravdu hodily. Texty The Avett Brothers ale nejsou jediné básně, které v knize jsou. Nachází se zde i takové texty, které patří jednotlivým postavám. A ty toho o nich dokáží říct vážně hodně.

Miloval jsem oceán.
Všechno na něm.
Jeho korálové útesy, jeho bílou pěnu, jeho bouřlivé vlny,
skály, o které se tříští, legendy o pirátech a mořských pannách,
o pokladech ztracených i nalezených
a VŠECHNY
ryby v hlubinách.
Ano, miloval jsem oceán.
Všechno na něm.
Jak mě uspával, když jsem ležel v posteli
a on mi zpíval.
A pak náhle přišlo probuzení
tak kruté, tak nemilosrdné.
A já se náhle začal děsit
jeho skrývání, jeho lží, jeho falešných pohledů,
že bych ho náhle radši vysušil,
jenže mi na něm už nezáleželo.
Miloval jsem oceán.
Všechno na něm.
Jeho korálové útesy, jeho bílou pěnu, jeho bouřlivé vlny,
skály, o které se tříští, legendy o pirátech a mořských pannách,
o pokladech ztracených i nalezených
a VŠECHNY
ryby v hlubinách.
Jenže když se snažíte plout se svou plachetnicí
po rozbouřeném moři, zjistíte, že vlny
jsou vaším nepřítelem. Když se snažíte doplavat z hlubin
na pobřeží, a vaše nohy náhle váží tubu, když vás do nich
chytají křeče a vy víte, že se každou chvíli nejspíš stanete něčí chutnou svačinkou a spodní proudy vás
stahují ke dnu a vlny si s vámi pohazují a moře vám
plní plíce slanou vodou, zatímco vy se snažíte mávat
rukama, abyste upoutali něčí pozornost,
jenže
vaši přátelé
vám jen vesele mávají na pozdrav…
A co všechny sny,
se kterými vyrůstáte, sny o tom,
jak se jednoho dne stanete pirátem
kapitánem brigy s vlajkou se zkříženými hnáty,
a všechny mořské panny budou
milovat
jen vás?
Sny. Sny, ze kterých se jednou probudíte.
Tak jako já, a pak
vám dojde, že všechna ta krása
není skutečná.
Je falešná.
Víte co? Nechte si oceán.
Já beru jezero.

V Život jedna báseň to ale není celé jenom o básních, přestože ty tedy mají opravdu velkou roli. Pokud jste už od Colleen Hooverové něco četli, tak je vám určitě jasné, že toho v knize bude hodně. Jak sama řekla v rozhovoru, který jsme s ní měli tu možnost udělat, nechává se k příběhům hodně inspirovat svým bývalým povoláním sociální pracovnice. Její příběhy jsou velice dramatické, reálné a vážné. A Život jedna báseň není žádnou výjimkou.

Layken, její bratr Kel a jejich matka Julie se po náhlé smrti otce rodiny stěhují z milovaného Texasu do Michiganu, kde se Lake hned po příjezdu seznamuje se svým novým sousedem Willem. Will je milý, příjemný, sympatický, hezký a rozhodně neváhá a pozve Lake na rande. Vezme ji do klubu D9vět, kde se každý čtvrtek koná tzv. slamový večer, kde se každý může přihlásit a přednést svoji báseň. Will totiž slamem, a poezií celkově, žije. A s Lake si opravdu padnou o oka… Jenže až druhý den ve škole, kam Lake nastoupí, zjistí, že angličtinu tam nevyučuje nikdo jiný než Will, který si tam dokončuje vysokoškolskou praxi…

„Ty seš učitel,“ ozvala jsem se. „patří bramborová polévka spíš pod brambory, nebo pod vývary?“
„Přestaň,“ ozval se rozladěně.
„Nemůžu, neblázni, jsem zrovna v půlce. Když toho teď nechám, už nikdy nenajdu, kde… aha, Kuře s nádivkou,“ zamumlala jsem si, když jsem zvedla z hromady další kartičku. Pokračovala jsem v rozřazování, Will se rozhlédl po pokoji, vstal, vydal se do kuchyně. Viděla jsem, jak přejel dlaní po dlaždičkách kolem linky. Dobře, že jsem na ně nezapomněla. Pak zmizel v hale a za chvíli se vrátil. „Tys mi srovnala věci v šatně podle barev?“
„To nebylo zrovna moc těžký, Wille. Nosíš asi jen tři barvy.“

Život jedna báseň je úplně jiná kniha než Bez naděje. Bez naděje je ano, dramatický rodinný příběh, ale také ohromně romantický. Život jedna báseň je spíš to drama. Jasně, mezi Lake a Willem proběhne jiskra, která je vážně hodně žhavá, a oba pak řeší, jak toto vzplanutí mají vyřešit, když jsou v situaci, v jaké jsou. Ale ani jednou tohle řešení nesklouzlo k úplně sladkým, romantickým řečem a situacím, které by byly až trapné. Ani epilog takový vlastně nebyl. V knize se totiž neřeší jenom tohle, jde tam o mnohem víc. Jde totiž o rodinu, jako takovou, nejen o vztah mezi Lake a Willem. Jde o rodinu Lake, o jejího bratra, a také hodně o jejich matku. Jde i o Willa a jeho malého bratra Couldera (vážně nechápu, kam na ta jména Hooverová chodí) a taky o Lakeynu novou kamarádku Eddie, díky které se mi na tváři objeví úsměv pokaždé, když si na ni vzpomenu. Takhle pozitivního člověka jsem už dlouho nepoznala. Postavy totiž jdou Hooverové skvěle, ani jedna není nějakým způsobem bezcharakterní. Všechny jsou naprosto skvěle napsané a velice rychle si vás svým šarmem dokáží získat. 

„Byly jsme s Eddie po škole,“ odpověděla jsem. „Po škole? Proč, proboha?“ podivila se máma. „Minulej tejden jsme se ulily z jedný hodiny. Jen jsme seděly na dvoře na lavičkách.“ „Lake, proč děláš něco takovýho? Jaká to byla hodina?“
Neodpověděla jsem, jen jsem našpulila rty a podívala se na Willa. Máma k němu taky stočila pohled, takže musel zvednout hlavu od tykve. Pokrčil rameny a zasmál se.
„Byla to moje hodina! Co jsem měl dělat?“
Máma vstala a poplácala ho po zádech. Pak zvedla telefon. „Za tohle vám koupím večeři.“

Vím, že někteří mají se stylem, jakým Colleen Hooverová píše, značné problémy. Já ale mezi takové lidi nepatřím. Její knihy považuji za hodně povedené a rozhodně velice čtivé. Život jedna báseň mě ani jednou nezačalo nudit a celkově se četlo nějak moc dobře, vážně nevím, jak to ta ženská dělá! A hlavně, začetla jsem se, oni se poznali a bylo to všechno takové hezké... a pak se to pokazilo. Ale já jsem až do úplného konce vůbec nedokázala odhadnout, co se vlastně bude dít a jak by to mohlo skončit. Život jedna báseň je totiž kniha naprosto nepředvídatelná a neodhadnutelná! A tak podle mě poznáte dobrou, ba dokonce velice dobrou knihu: dokáže vás udržet naprosto napnuté až do úplného konce a ještě vás dokáže hodně a dobře překvapit. A to se tady rozhodně povedlo.

Recenze je psaná pro web YOLI.  
Willinda


Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři