31. prosince 2014

"I will always find you" | Once Upon a Time - Bylo nebylo - recenze

Bylo nebylo, v jednom malém městečku Storybrooke ve státě Maine, žily byly všechny pohádkové bytosti. Byly tam ale uvězněny kletbou Zlé královny, která je přenesla z jejich domova, kouzelného lesa, do našeho obyčejného světa bez jakýchkoliv kouzel. Už dvacet osm let tak žijí pohádkové bytosti ve Storybrooke, aniž by věděly, že jsou pohádkovými bytostmi a aniž by o jediný den zestárly. Všechno se ale změní s příchodem Emmy Swanové, které bylo předurčeno zbavit Storybrooke kletby a pohádkové bytosti zachránit. Zlomí Emma kletbu, zachrání Storybrooke a shledá se se svojí pohádkovou rodinou?

Určitě jste o seriálu Once Upon a Time už slyšeli, právě mu běží už čtvrtá řada (tedy, momentálně je vánoční vysílací přestávka) a je divácky velice úspěšný. A není se čemu divit, skvěle kombinuje všechno, co si dokáží oblíbit všechny věkové kategorie! Pohádky přece máme rádi všichni. Seriál je také zajímavě a značně geniálně vymyšlen, herecké výkony jsou také ohromně povedené a hlavně se vážně jedná o povedenou show, která dokáže zaujmout a bavit strašně moc lidí. Není se proto čemu divit, že byl příběh seriálu přepracován i do knižní podoby, která se letos dostala i k nám. A jako fanoušek seriálu jsem ji rozhodně vynechat nemohla! 
 
 

Jakmile se jejich rty spojily, přehlušilo hudbu ohlušující hřmění. Mnozí z hostů polekaně vykřikli. Všichni shromáždění se otočili k velkým vstupním dveřím do sálu, od nichž ten zvuk přicházel. Ty se s velkou silou rozlétly, až obě křídla narazila do stěn.
A za nimi stála postava celá v černém.
Zlá královna.

Už zase.

No výborně, pomyslela si Sněhurka. Ještě toho trochu. 

Když budu na knihu nahlížet jako obrovský fanoušek seriálu, budu z ní ohromně nadšená. Skvěle totiž popisuje a shrnuje všechny události první série a pro někoho jako jsem já, kdo seriál sleduje od jeho samého začátku, je kniha naprosto ideální, protože si krásně připomene, jak to všechno začalo a uvědomí si takové ty drobnosti, které se mohou v aktuální řadě objevit jako docela důležité. Při čtení před sebou uvidí své oblíbené scény ze seriálu a všechno si to fanoušek vážně užije, protože kniha se čte jedna báseň a rozhodně ho bude velice bavit.
 
Když se ale do knihy vrhne někdo, kdo už docela dávno viděl pár dílů anebo o seriálu akorát tak slyšel nebo někdo, kdo o něm naopak ani neslyšel a akorát ho kniha prostě zaujala, obávám se, že z knihy vůbec nic mít nebude. Postavy jsou nedostatečně vzhledově popsány, takže mu podle mě vůbec nebude hned docházet, že v kouzelném lese se právě seznámil s postavou ze Storybrooku a rozhodně nezažije ta příjemná a i strhující překvapení. V tomto ohledu je kniha i velice stroze napsána, omezuje se totiž vážně jen na to, co se odehrálo v seriálu a z mého pohledu není ani nijak stylisticky obohacena, takže se jedná opravdu čistě o přesné scény seriálu. A jednotlivé kapitoly, potažmo ani celá kniha, nemají ten správný spád, který by se od knihy očekával, až tedy na samotný konec, kdy vše směřuje do velkého finále. 

„A jak se jmenujete drahoušku?“ zeptala se jí žena a přitáhla si knihu hostů.
„Emma. Emma Swanová.“
„Emma,“ ozval se najednou mužský hlas. „To je ale krásné jméno.“ Když se Emma otočila, spatřila za sebou cizího muže s hedvábnými vlasy v obleku. V ruce držel hůlku a zvědavě si Emmu prohlížel.  

Jste fanoušky seriálu Once Upon a Time? Sledujete ho pravidelně a taky se nemůžete dočkat, až bude čtvrtá řada po přestávce pokračovat a už si moc přesně nepamatujete, jak to všechno začalo? Pak je tahle kniha přesně pro vás, protože víte, jak vypadají postavy a budete s knihou prožívat přesně to samé a skvělé, co jste zažili u seriálu. Bohužel nikomu jinému ji ale doporučit nemohu, protože si myslím, že pro ty, kteří seriál nesledují, nemá kniha vůbec žádný význam.  
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji mnohokrát nakladatelství CooBoo.
 
Název: Once Upon a Time - Bylo nebylo
Autor: Odette Beanová
Série: Once Upon a Time
Díl: první
Vydání: 2014
Překlad: Alžběta Kalinová
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 304

22. prosince 2014

Co si počít s červeným zápisníkem? | Dash & Lily - Kniha přání - recenze

Dash a Lily a jejich Kniha přání je kniha akorát tak vhodná na Vánoce. Odehrává se o Vánocích v New Yorku a začíná v tamějším knihkupectví, ve kterém Dash objeví mezi ostatními knihami rudý zápisník. Nejedná se ale o prázdný zápisník k prodeji, kdepak, je v něm ukrytá výzva pro jeho objevitele, který si, pokud má zájem, může díky instrukcím najít cestičku k jeho majitelce Lily. Dash výzvu přijme a vydá se po jejich pokynech, ale rozhodne se také trochu zapojit a nechá indicie i pro Lily. Ta je z vývoje událostí nadšená, takže si takto rudý zápisník nějakou dobu se svými hádankami předávají a postupně se poznávají, aniž by se vlastně potkali. Ale nebojte, samozřejmě se také nakonec potkají… a bude to, no, popravdě vážně zajímavé a rozhodně ne tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. 

Stejně tak jako si Dash a Lily předávali rudý zápisník, předávali si autoři tento příběh po emailu, aniž by se předem domluvili, jak se bude vyvíjet. Rachel Cohnová Lily a David Levithan zase Dashe. A přesně na to jsem byla opravdu hodně zvědavá a těšila jsem se. Nechci říct, že bych z toho byla nakonec zklamaná, nebo že by se to nepovedlo, to ne, ale úplně ideální mi to nepřišlo. Měla jsem pocit, že ani jeden z nich nechtěl být ten první, kdo příběh posune někam výrazně dál a stejně tak, jak si Dash a Lily předávali zápisník, oni si dlouho předávali jejich příběh. Na můj vkus se tak až moc dlouho nic dalšího nedělo. Ano, bylo to hezké, milé a vtipné, ale chtělo to něco trochu víc. 

Představte si to:
Jste ve svém oblíbeném antikvariátu a prohlížíte regály. Dostanete se do oddělení, kde mají knihy vašeho oblíbeného autora, a tam, nenápadně vklíněný mezi dobře známé hřbety knížek, se na polici schovává červený poznámkový zápisník. 
Co uděláte? 
Myslím, že je to celkem snadná volba:
Vytáhnete ten červený zápisník a otevřete ho.
A pak uděláte, cokoli po vás bude chtít. 

Ono to bude asi hrozně znít, že se mi kniha vůbec nelíbila, ale to není pravda. Líbila, její čtení mě bavilo a vážně jsem si to docela užila. Jen z ní nemám zas tak dobrý pocit a nevím úplně přesně, čím to vlastně je. Jestli tím, že je kniha prezentovaná jako extrémně vánoční, nebo že je taková až moc idylická, vážně nevím. A ohromně mě štve, že na to nemůžu přijít. 


Popravdě mi totiž nesedla ani jedna hlavní postava, ani Dash ani Lily. A jedinou postavou, která se mi opravdu líbila, byla tetička Lily, která byla tak úžasně zajímavá, že si jí člověk prostě musel hned zamilovat. Ale to bylo tak všechno, jinak mě nikdo výrazně nezaujal. 

Poslední pohlednici jsem si šetřil na popis příštího umístění zápisníku. Zvonek u dveří zabzučel – Boomer – a já rychle načmáral na lístek instrukce.
„Jsi tam?“ volal za dveřmi Boomer.
„Ne,“ zakřičel jsem na něj, aby měl o čem přemýšlet, a izolepou jsem pohlednice připevnil na tři dvoustránky v zápisníku. 

Vážně neříkám, že se jedná o špatnou a nečitelnou knihu, to vážně ne. Zajímavé, zábavné a čitelné je Kniha přání hodně a věřím, že si své čtenáře dokáže najít, a i naprosto získat. Možná s ní člověk vážně musí počkat až úplně na Vánoce, aby byl v té správně náladě, a bude to ono. 


Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji mnohokrát nakladatelství CooBoo. 

Název: Dash & Lily – Kniha přání 
Autor: Rachel Cohnová & David Levithan 
Série: --- 
Díl: --- 
Vydání: 2014 
Překlad: Tomáš Bíla 
Nakladatelství: CooBoo 
Počet stran: 288 
GoodReads
15. prosince 2014

„Kláro, jak to s tebou vypadá...?" | Pekáč buchet - recenze

Knížky Katky Petrusové mám opravdu hodně ráda, Katky styl mi totiž ohromně sednul a její humor? Ano prosím! To je přesně to pravé pro mě! Proto se není čemu divit, že jsem se na její novou knížku, Pekáč buchet, těšila. A jak moc jsem se těšila! Na letošním knižním veletrhu nám totiž Katka přečetla úryvek, který rozhodně nalákal a rozesmál všechny přítomné. 

Pekáč buchet je taková krátká povídka, rozsahem srovnatelná s Hlavou v oblacích v pejru. Vypráví o Kláře, gastrosexuálce, redaktorce rubriky o jídle v časopise Stella, zkrátka milovnice jídla, která ale naprosto nenávidí jakýkoliv sport. Jejím protějškem se stane Matouš Kopřiva, rozhodně taky milovník jídla, ale hlavně nadšenec do jakéhokoliv sportu a hlavně do jakéhokoliv adrenalinového. Ti dva seznámí díky rozhovoru pro Klářin časopis, který na poslední chvíli dostane na starost ona. Jejich setkání nebylo úplně ideální, ale s rozhovorem byla Klára spokojená. Tedy, až do té doby, než si ji na kobereček zavolá šéfová, které Kopřiva volal, protože on není s rozhovorem spokojený. Což Klára opravdu nechápe, a tak se pokusí dát rozhovor s Kopřivou do pořádku, až z něj nakonec dostane opravdovou záminku jeho telefonátu šéfové…  

„Moje nadřízená mi řekla, že se mnou chcete mluvit o tom rozhovoru, co jsme vám posílali k autorizaci. Je s ním něco v nepořádku?“
„Je.“
Co? Není! To byla řečnická otázka, ty ňoumo!
„A co přesně?“ zeptala jsem se a musela jsem přivřít oči nad tím, jak naštvaně jsem zněla. Přestože jsem se snažila chovat jako dospělá a vyrovnaná.
„Raději bych si o tom promluvil osobně,“ vysvětlil. A tím mě úplně dorazil.
„On je fakt idiot!“ zašeptala jsem Míše, zatímco jsem sluchátko překryla dlaní. „Ale vážně! Diagnóza! Proto může lézt po zamrzlých vodopádech! Je tak blbej, že nechápe, co je to za nesmysl!“
Míša hýkla a utekla na chodbu, aby její smích nebyl slyšet. Skvělý. 
„Jste tam, Kláro?“ 

Pokud jste od Katky Petrusové už něco četli, rozhodně pochopíte, že když řeknu, že její knihy jsou ohromně vtipné, je to velice slabé slovo. Ony jsou totiž úžasně vtipné! Jasně, někomu nemusí tento styl humoru sednout a tak podobně, ale jedná se o takový humor, u kterého si myslím, že si dokáže najít cestu skoro ke všem. 

Příběhově je kniha asi dost jasná, že. Ale to nic nemění na tom, že je velice čtivá, zábavná a rozhodně vás čeká i několik docela značných překvapení, které tou idylkou dokáží pěkně zamávat. 

„Dojdeme si do stanu pro věci a spácháme hygienu,“ navrhl. Podívala jsem se na jeho téměř černé nohy a vehementně přikývla.
„To teda jo. Nejsi ten typ, co se zvládne cestou z umývárny ke stanu zase celý zaprasit, že ne?“ Rozchechtal se nahlas a řekl, že ne. „Dobře, protože já jo. Vsaď se, že spadnu do nějaký bažiny.“
„Po cestě není žádná bažina.“
„To, že tam nebyla odpoledne, ještě neznamená, že tam nebude teď. Jsem magnet na příšerný trapasy a tak, vždyť už to víš.“ 

Ohromně se mi líbila první část knihy, tedy sbližování Kláry s Kopřivou, protože to se autorce rozhodně velice povedlo. Ale troufám si tvrdit, že závěrečná zápletka mohla dostat trochu více prostoru. Jasně, jedná se o povídku, která prostě má být krátká, není to román a přestože se mi začátek vážně líbil, popravdě by mi ani moc nevadilo, kdyby ho bylo trochu míň. Přeci jenom nakonec se objevila zápletka, která vším hodně zamotala, tak by si zasloužila daleko více prostoru na rozvití a na řešení. 

„Chceš zazpívat něco na dobrou noc?“
„M-hm,“ zamručela jsem, příliš unavená na dobrou noc.
„Kláro, jak to s tebou vypadá, od půl devátý do – Au! Dobře, už mlčím.“
Loktem do žaludku se to vypíná, to si musím zapamatovat. 

Pekáč buchet je povedená povídka, to rozhodně. Katka Petrusová rozhodně nezklamala, protože má očekávání kniha opravdu splnila, hrdiny jsem si oblíbila, pořádně jsem se zasmála a s recepty si mě taky získala, protože jídlo já taky velice ráda a rozhodně nějaký z uvedených vyzkouším. Ano, mám ke knize pár výhrad, ale pokud se chcete prostě dobře pobavit, nic vám v tom vlastně bránit nebude. Takže pokud máte rádi podobně laděné knihy a rádi se u čtení pořádně zasmějete, rozhodně neváhejte po Pekáči buchet sáhnout a knihu si přečíst. A klidně si k tomu dejte i ten pekáč buchet, litovat určitě nebudete.
 
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment
Název: Pekáč buchet 
Autor: Kateřina Petrusová 
Série: --- 
Díl: --- 
Vydání: 2014 
Překlad: --- 
Nakladatelství: Fragment 
Počet stran: 160 
GoodReads
1. prosince 2014

Ze studenta na Správce Archivu pod minutu | Dveře do prázdnoty - recenze

Jak píše autorka v poděkování: „Před druhými díly vás všichni varují.“ A je to naprostá pravda. Osobně přistupuju k druhým dílům tak obezřetně jak jen to jde a většinou to bohužel nedopadá vůbec dobře. Evidentně si tohle ale Victoria Schwabová opravdu uvědomuje, protože si na pokračování Archivu nechala opravdu záležet a rozhodně se jí to vyplatilo. 
 
Pokud si dobře pamatujete, Archiv je vážně zajímavé místo. Je to opravdu doslova archiv, obrovská knihovna, kam se ukládají historie, duše, lidí po jejich smrti. Archiv se ale nenachází v našem světě, je tak trochu mimo. A abyste se do Archivu dostali, musíte projít Úžinami, kde se občas vyskytují neposedné historie, které se probudily ze svého posmrtného spánku. S takovými historiemi se vypořádávají správci, kteří je z Úžin posílají speciálními dveřmi zase zpátky do Archivu. Mackenzie Bishopová je právě takovou správkyní. Ale po událostech s jednou obzvlášť neposednou historií na tom není Mackenzie zrovna nejlépe. Nemůže skoro vůbec spát, má problémy doma, a hlavně ale v Archivu. Neustále na ni doráží Agáta, jakási nadřízená, o které by se dalo říct, že má na starosti vnitřní pořádek v Archivu. Na Mackenzie je toho opravdu vážně strašně moc.


Potlačím další zívnutí, když vyjdu po schodišti do chodby ve druhém patře. Jsem ráda, že Harker je pořád jediné jméno na seznamu. Když nacpu sukni do batohu, který zastrčím za stůl uprostřed chodby, uhladím si před zrcadlem, které visí těsně nad stolem, culík a vytáhnu zpod límce klíček. Proměna je kompletní: ze studenta na Správce pod minutu.
 
Archiv, první díl série, je opravdu zajímavou knihou s velice povedeným námětem. Příběhu ale jaksi ještě něco chybělo pro to, abych z něj dokázala být úplně nadšená. Troufám si ale tvrdit, že právě to se povedlo autorce vepsat do jeho pokračování. 
Určitě nejsem sama, když řeknu, že mám velice často problémy s druhými díly knih. Je to prostě prokletí. Jen málokdy se povede, aby druhý díl byla kniha plnohodnotná a ne jen jakési chabé spojovadlo s dalšími díly. Tady se to autorce ale povedlo a není to jenom tím, že momentálně série nemá další díl, autorka o něm zatím pouze uvažuje. Není to tedy tím, že by se událostmi Dveří do prázdnoty celý příběh uzavíral, protože si docela slušně dokážu představit pokračování a byla bych na něj hodně zvědavá. Kdepak. Autorce se to prostě povedlo. 



Wes se v teatrálním gestu rozmáchne přímo ke dveřím na druhé straně budovy.
„To nechápu,“ divím se, „nejbližší dveře do Úžin jsou… opravdové dveře?“
Wes září hrdostí: „Nádhera, že jo?“

Dveře do prázdnoty nejsou jenom slepým rozváděním příběhu Archivu, přestože byste asi mohli namítnout, že se děj lehce opakuje. Ano, s tím trochu souhlasím, ale zároveň si dovolím uvést argumenty proti. Nebo spíše něco na ten způsob, no zkrátka uvidíme, jak to vlastně nakonec zformuluju. 
Dveře do prázdnoty podstatě úplně navazují na události Archivu bez nějakého zbytečného sáhodlouhého úvodu či jakékoliv rekapitulace. Okamžitě se začne odvíjet příběh, jako kdybyste po dočtení Archivu hned rozečetli Dveře. A tak na mě i kniha působí. Ani ne jako doslovný druhý díl, ale jako takové přímé pokračování. Možná právě to je tajemství úspěchu. 
Dveře do prázdnoty je kniha rozhodně velice promyšlená, čtivá a značně dobrodružná a akční a to hlavně v závěrečné fázi. Některé scény mi ale přišly značně nedůležité a vůbec by v knize nemusely být. Jen je jimi opakováno a zdůrazňováno to, co už dávno víme. A věřte mi, potřebné informace nebo Mackenziiny myšlenky jsou podány dost zřetelně, takže není potřeba tolika ujišťování a opakování. Proto na mě kniha působila jako přímé pokračování Archivu, protože už v její polovině jsem si říkala, že tohle všechno mohlo být lehce poupravené a zkrácené hezky v jedné knize, která by tak měla opravdu pořádné grády. 



O dvě chodby dál narazíme na Bentleyho Coopera, 12. Když nás zpozoruje, zatne pěsti a zvedne je do bojové pozice. Je polomrtvý hrůzou a vyhublý na kost. Napadá mě, jak asi musel vypadat jeho krátký život, když je už teď takhle nedůvěřivý. Ta otázka zahraje na mou něžnou stránku. Vím, že by mi děda za mou zvědavost dal co proto. Vždycky říkal, že bych se o Historie neměla tolik zajímat.

Neberte mě špatně, Dveře do prázdnoty považuji za velice povedenou knihu, hlavně co se struktury příběhu a jeho promyšlenosti týče, a opravdu je to parádní druhý díl a to už je co říct. A autorky styl mi vážně sednul a značně jsem si ho oblíbila (a to už v její jiné knize The Near Witch). Ale vůbec bych se nezlobila, kdyby se i s Archivem jednalo pouze o jednu knihu.  


Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji mnohokrát nakladatelství CooBoo


Název: The Unbound | Dveře do prázdnoty
Autor: Victoria Schwab
Série: Archiv
Díl: druhý
Vydání: 2014 | 2014
Překlad: Magdaléna Stárková
Nakladatelství: Hyperion | CooBoo
Počet stran: 368 | 328
Willinda


Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři