31. prosince 2015

Silvestrovské povídání.

Ahoj všichni! :)
Doufám, že jste si užili Vánoce tak, jak jste si přáli, že jste si pořádně odpočinuli, hodně hezkého přečetli a těšíte se, co se pro vás chystá v novém roce!

Já jsem si Vánoce užila, poprvé v mém životě jsme je netrávili jen s rodiči, ale ve větším kruhu rodinném a bylo to skvělé. Tu kouzelnost Vánoc jsme zažili hlavně kvůli našemu malému Oskárkovi, mému tříletému bratranci, a jakmile je o Vánocích přítomno malé dítě, hned je ten Štědrý den úplně jiný, než když jsou tam jenom dospělí. 

V poslední době jsem nějak vůbec neukazovala nové knihy, jen občas něco na facebooku. Bohužel vám teď všechny nové knihy za posledního půl roku taky neukážu, díky vysoké teď bydlím na dvou místech a něco mám doma a něco doma-Praha. Ukážu vám ale vánoční knihy, to zase jo! 

Ježíšek přinesl Běh pro ženy a jedná se o velice dobře udělanou knihu. Ať už jste běžkyní dlouho, právě jste začala, nebo si říkáte, že byste možná chtěla začít, užitečné rady v téhle knize najdete
Dárek z pravé lásky byl dárečkem z CooBoo a bude to ideální čtení k učení na zkoušky. Krátké povídky, kterým nebudu muset věnovat tolik času jako dlouhé knize, to bude přesně ono. Už se těším! (Na čtení, samozřejmě! :D)
Pod sněhem od Petry Soukupové byl dáreček od Knižíška, kterému velice děkuji, vybral ze seznamu tu nejvíc chtěnou knihu! ;)
Spoušť od Sáry Vybíralové byla kniha od rodičovského Ježíška, který poprvé vybíral knihu skoro sám, doposud musel dostat naprosto přesný seznam, a pak byl občas schopný něco vybrat. Takže jsem zvědavá, vypadá to dobře!
Hotel New Hampshire byl velice nečekaný dárek od mé babičky. Sice ho doprovázely trochu zvláštní a ne úplně skvělé okolnosti předání, ale přesto mi udělal radost. 

Moje povídání nebude nijak dlouhé. Nehodlám vás obírat o čas slavení. :) Popřeju vám ještě všechno nejlepší do nového roku a hodně štěstí, zdraví a lásky! 
A připojím ještě písničku! ;)

21. prosince 2015

Jak vlastně vznikají moje recenze

Recenze vznikají velice jednoduše, prostě je napíšu. Což je vlastně ohromně jednoduché, že ano? Jde přece o tohle: přečíst knihu, něco si o ní myslet, a pak to sepsat. Jooo, kdyby to tak bylo takhle jednoduché, to by bylo bájo!

Dovolte mi, abych se vám představila, jsem Hanka a mám problém, a tím jsou recenze.

Možná byste si mysleli, že po těch pěti letech blogování a psaní o knihách, už to budu mít tak nějak na háku (miluju tohle spojení) a psaní recenzí mi půjde jedna báseň. Ale ono ne, básničky jsem nikdy nepsala, nikdy mi to nešlo, a jednou mě na střední, když jsme měli za úkol napsat básničku do takové malé třídní soutěže, dokonce vyřadili, protože byla vážně tak strašná. Tak proč tedy ty recenze pořád píšu a jak to vlastně dělám, když mi to evidentně činí takové problémy?

Nic není tak jednoznačné. Blogování mě i po těch letech stále hodně baví a mám to strašně ráda. Nejenom to samotné psaní a čtení knih, ale to všechno okolo, co blogování o knihách přináší. A i když si jednou za čas zanadávám, že teď psát nějakou recenzi nestíhám a nezvládám, že vlastně nevím, co tam mám napsat a že to, co jsem tam nakonec napsala, je jedna velká blbost… ještě jsem toho nenechala. 

Už ale k těm samotným recenzím, protože vám chci přiblížit, jak taková moje recenze vzniká, protože mám pocit, že můj styl je velice… no, řekněme můj. :D

Prvním krokem je samozřejmě přečtení knihy. U toho většinou žádné zádrhely nebývají, přeci jenom se čtením není „práce“. Ale pak to přijde… na prstech jedné ruky bych dokázala spočítat, kolikrát jsem za ty roky napsala recenzi hned po dočtení knihy. Tak ojedinělý úkaz to je. Popravdě v takovém momentu se mi recenze píší úplně nejhůře, protože jsem tak moc zahlcená knihou samotnou, že většinou plácám samé nesmysly. Já jsem člověk, který si musí všechno promyslet, a proto mi psaní recenzí trvá. Možná se radši ani neptejte, jak dlouho trvá, než se po dočtení knihy k té recenzi vůbec dostanu.

Když už se ale k recenzi dostanu, co napíšu jako první? Rozhodně ne název. Ten vymyslím a napíšu většinou jako poslední, název mi i dost často blokuje samotné publikování, protože ho prostě nemám a bez něj recenzi samozřejmě nemůžu publikovat. Dost často se mi stává, že jako úplně první část recenze napíšu její úplný závěr, takové to úplné shrnutí na konec, pod kterým jsou pak už jenom hvězdičky a údaje o knize. Tenhle odstaveček mi pak vytvoří body, které vlastně chci v recenzi rozepsat a kterým se chci věnovat.

Moje psaní ale vytvořením těchto odstavců nepokračuje. V tuhle chvíli si nejčastěji vezmu zase knihu do ruky a hledám ty dobré pasáže, které jsem chtěla do recenze napsat. Pokud jsem nebyla prozíravá a už při čtení si je neoznačila, většinou je vůbec nenajdu, takže vybírám něco jiného. Když tedy vyberu ukázky, pustím se už do samotné recenze. A v tu chvíli si většinou začnu nadávat, že jsem nepsala hned, protože už mi to nejde úplně samo, ale zase si hned uvědomuju, že hned po dočtení bych nic kloudného nenapsala… takže se s recenzí lopotím tak dlouho, dokud s ní nejsem tak nějak spokojená. To může trvat několik dní a několik opravování. Nakonec jsem s výtvorem spokojená natolik, abych ho přesunula do editoru na blogu a vrhla se na upravování a dodělávání (jak již bylo řečeno, nemá ještě recenze název), přidávání obrázků a formátování, aby to na blogu aspoň nějak vypadalo. Někdy při tomhle finálním dodělávání vymyslím název… a recenze je vlastně hotová.

A co jí brání v tuhle chvíli ve zveřejnění? Moje lenost! V tenhle moment se totiž až bohužel moc častokrát stává, že mi hotová recenze strašně dlouho leží v konceptech a já ji z nějakého důvodu nejsem schopná publikovat. Ještě jsem nepřišla na to, proč tomu tak je. Asi čekám, jestli mně neosvítí a já jí ještě na poslední chvíli přepíšu k naprosté dokonalosti, nevím.

Pak už ji ale někdy konečně publikuju. A je tam. Na blogu. A už to nejde vrátit zpátky. (Teda jde, ale mazání příspěvků nehodlám provádět.) A vždycky se ještě strašně bojím, že mi někdo napíše komentář s tím, jakou strašnou chybu jsem tam nechala…jak jsem si mohla dovolit si to po sobě nezkontrolovat.

Potom už nezbývá nic jiného, než se věnovat zase další knize a její recenzi.

Nejsem odborník a rozhodně se nepovažuju za nějakého profesionála a vážně si nemyslím, že jsou moje recenze, které občas nejsou ani recenzemi, ale prostě jenom články o knihách, skvělé či dokonalé. Ale přesto všechno, kdy toho mám občas plné zuby, mě to jejich psaní strašně baví a hrozně ráda o knihách píšu. A i když to občas na blogu vypadá, že tak moc zase nepíšu a ne recenzuju, tak mi věřte, že je nějaká recenze už hodně dlouho připravena v konceptech, jen jí moje lenost brání ve zveřejnění. :D
15. prosince 2015

"Veselé Vánoce, blbštajni." | Sněží, sněží... - recenze | YOLI

Přepadla mě vánoční nálada. Na začátku listopadu, takže skutečně možná až moc brzy, ale prostě je už pořád se mnou a neopouští mě. Vytáhla jsem kozačky a zimní kabát, pořídila rukavice a připravuju vánoční seznamy a vymýšlím dekorace. A své milé vánoční náladě jsem nasadila korunu souborem povídek Sněží, sněží… a byla to rozhodně pěkná koruna.

Obrátil jsem oči v sloup. Vévoda si zastrčila za ucho pramen vlasů a zase pustila Bonda. Minutku jsem se koukal, ale pak jsem si uvědomil, že spíš hledím z okna, kde vzdálené pouliční lucerny ozařovaly sníh, takže vypadal jako milion padajících miniaturních hvězdiček. Ačkoli mě samozřejmě mrzelo, že rodiče musejí trávit Vánoce mimo domov, v tu chvíli jsem si přál, ať sněží ještě dlouho.

Sněží, sněží… se skládá ze tří svátečních romancí známých a populárních autorů, z nichž je u nás nejznámějším John Green, jeho dámské spoluautorky, Maureen Johnson a Lauren Myracle jsou také velké spisovatelky, jen u nás bohužel neznámé a vydávané minimálně.

Tak jo. Tak jo. Podívám se na ni, a jestli se ona bude koukat na mě, tak se na ni jednou pořádně podívám a pak se zase podívám dolů a rozmyslím si to znova. Jen jeden pohled. Podíval jsem se na ni.


Všechny povídky se odehrávají během jedné pořádné sněhové bouře na Štědrý den. Jubilee, hlavní hrdinka povídky Zasněžený express Maureen Johnsové, cestuje v té sněhové bouři vlakem, který v ní ale uvízne a nemůže se hnout. Tak se Jubilee rozhodne nezůstávat a nezmrznout a nenudit se ve vlaku, a dojde do blízkého Waffle House… kde potká Stuarta. Stuart je spolužák Tobina, Vévody a JP, hrdinů druhé povídky od Johna Greena, která se jmenuje Vánoční zázrak. A ti jsou ještě spolužáky Addie, hlavní postavy poslední povídky od Lauren Myraclové, kterou je Archanděl prasátek.

„Prosím tě,“ ušklíbla jsem se. „Ani déšť, ani sníh, ani kroupy, ani mráz nedokážou zavřít dveře do Starbucks.“

Víc vám ale děj přibližovat nebudu. V tomhle případě totiž rozhodně stačí říct, že se jedná o sváteční romance, že jsou navzájem propojeny a že jsou ohromně milé a plné skvělé vánoční atmosféry. Na místě je ale alespoň jejich lehké porovnání a hodnocení.


Rozhodně musím říct, že nejvtipnější povídkou je určitě ta od Greena. Ten i na malém stránkovém prostoru předvedl svoje umění vytváření zajímavých postav (Plukovník v Aljašce, Vévoda zde, jaká přezdívka přijde příště? :) ) a určitě pobavil. Skutečně jsem se snad upřímně smála s každou stránkou jeho povídky a velice se mi líbí, že zrovna takhle vtipná povídka je ta prostřední. Příběhově a zároveň nejvíc sváteční je ale určitě povídka první. Ta představuje všechno, co si představím pod označením „sváteční romance“. Milí a příjemní hrdinové, pohodový, sice jednoznačný, ale v tomto případě to vůbec ničemu nevadí, příběh, který rozhodně nezklame. Archanděl prasátek je potom z celé sbírky nejulítlejší povídka, která ale umocňuje příjemnou a vtipnou atmosféru celého triptychu.

Moment!“ zarazila jsem ji. Popadla jsem na poličce hrnek se sněhovými vločkami a podala ho Tegan.
„Pro Gabriela.“
„Jestli se tu zastaví regionální manažer, tak dostanu padáka,“ prohlásila nešťastně Christina. „Prasata firemní politika nedovoluje.“
„Šup tam, miláčku,“ prohlásila Tegan a posadila Gabriela do hrnečku.

Celkově hodnotím tuhle povídkovou knihu plnou vánoční nálady velice pozitivně. Určitě se totiž jedná o milé čtení, ze kterého ta skvělá vánoční atmosféra doslova plyne. A o Vánocích jsou dovoleny i ty úplně největší kýče, takže tuhle povídkovou knihu si rozhodně můžete dovolit. ;)

8. prosince 2015

Nelíbivá hlavní hrdinka, silná kniha | Marta v roce vetřelce - recenze

Marta je nadějné dítě – chytrá holka, která skvěle zvládla maturitu i přijímačky na vysokou a v říjnu začíná studium češtiny na fildě (ehm ehm). Přes léto poctivě chodila na brigádu, protože šetřila na plastickou operaci, chce si nechat odstranit jizvu z obličeje, kterou má už od malička a se kterou nechce začínat další část svého života. Na brigádě se zamiluje do staršího Roberta, se kterým je šťastná a kterého miluje. Taky se nakonec rozhodne nepodstoupit operaci kvůli R., protože on si nemyslí, že by jizva bylo obrovské negativum. Rodičům se její názorové změny nezamlouvají a rozhodně se jim nelíbí ani R. Martě je to ale jedno, stejně doma moc nepobývá, spíš je s R., nebo dokonce občas i ve škole. Škola se zase moc nezamlouvá Martě, nebaví ji, taky tak vypadá její docházka a odvedená práce. Marta se pořád dohaduje s rodiči, kteří s ní z jejího pohledu jednají pořád jako s malou hodnou holčičkou, se sestrou Karlou ani bratrem Kubou to taky není růžové, o každém si myslí svoje a každý si myslí svoje o Martě. A Marta si toho myslí opravdu hodně. Jenže všechno se změní a zhroutí lusknutím prstu a uvrhne Martu na hodně dlouhou dobu do takové situace, že už vlastně vůbec na nic nemyslí a jenom tak nějak přežívá…

K Martě a Petře Soukupové jsem se dostala skutečně úplnou náhodou, přestože už jsem o nich párkrát zaslechla. Procházela jsem knihovnu ve škole (na fildě, ehm) a zahlédla jsem hřbet této knihy, tak jsem si ji velice spontánně půjčila. Jedná se o moji první zkušenost s Petrou Soukupovou, ale rozhodně nebude poslední.

Marta v roce vetřelce se zdá být podle popisu docela jasnou knihou, ale jakmile se do ní začnete, okamžitě tou jasnou knihou být přestane. Marta je hodně zvláštně napsaná kniha a Marta... je prostě strašná. 

Pak volno, sestavit rozvrh a zapsat do seminářů, lidi před fildou posedávaj na trávě jak nějaký hipíci, jdu si sestavovat rozvrh do KFC. K tomu kyblík pro dva, nejmilejší kfc jídlo.
Pak znovu škola, zjistim, že ideální rozvrh nebude, protože některý semináře už obsazený a já pomalá, to se prej musí zabrat hned, ale kdo to moh vědět.

Marta v roce vetřelce je psaná deníkovou formou, sama hlavní hrdinka popisuje všechno, co se jí děje a jak to prožívá, takže je čtenář odkázán pouze na jeden pohled. A to skutečně stačí. Marta není sympatická hrdinka, není vůbec milá a hodná, ale je to prostě Marta. Marta, která si myslí svoje, Marta, která je hodně citlivá, Marta, která je taky docela hloupá. Není to ideální a úžasná hlavní hrdinka, je to prostě normální holka, která do všeho tak nějak spadne. S největší pravděpodobností vás bude pří čtení strašně štvát, stejně jako mě, ale ona neštve jen tak náhodou, ona prostě taková je, takže na ni vlastně ani naštvaní být nemůžeme. 

Volno, stejně sem ve Škebli, akorát si jdu zařídit telefon, zablokování simky a koupim si novej, z bazaru za necelou tisícovku, moc peněz mi nezbude, ale brzo dostanu první výplatu odsud, starej Sony Ericsson, kterej sem měla na gymplu, tak vim, jak s nim a vlastně je to taková milá vzpomínky. Měla bych zavolat našim, ale nechce se mi. Večer Kára a málo lidí v hospodě, sedim na baru a piju.

Jak už jsem zmínila, Marta je napsaná stylem deníkových zápisků, které jsou velice specifické. Marta je často zjednodušuje a vypouští slova, protože si deník píše velice obsáhle, tak aspoň občas vypuštěním pár slov, které si jednoduše domyslíme, si to trochu zjednodušuje. Tohle může být hlavní příčina, proč by mohla kniha odradit, přece jenom to docela bije do očí a může to vadit. Když ale přistoupíte na to, že je to prostě deník mladé holky, na čemž se projeví i použití velice obecné češtiny, a zvyknete si na to, je to vlastně všechno v cajku

Marta v roce vetřelce není líbivá a příjemná kniha. Sama jsem z ní měla docela pěkně špatnou náladu hned několik dní, skoro až takovou depresi, až takhle strašně moc na mě její čtení působilo. A to bude ono… Marta v roce vetřelce výborně funguje jako takový odstrašující případ, který je velice zajímavě podán čtenáři a i přes deníkové zápisky napsán hodně napínavě. Takže přestože mě Marta uvrhla na několik dní do temnoty a přivedla mě na značně nepříjemné myšlenky, musím ji prostě doporučit dál. Za přečtení totiž rozhodně stojí. 

Název: Marta v roce vetřelce
Autor: Petra Soukupová
Série: ---
Díl: ---
Vydání: 2011
Překlad: ---
Nakladatelství: Host
Počet stran: 320
30. listopadu 2015

Od Hardina bych polibek nechtěla... | After - recenze | YOLI


Hned na začátku bych měla varovat čtenáře, kterým se After upřímně aspoň trochu líbilo a kteří ho berou vážně, protože tenhle článek rozhodně nebude úplně milý a nechci vám knihu zkazit. Každému se líbí něco jiného a každý bere vážně něco jiného a to já rozhodně respektuju… takže čtěte dál na vlastní nebezpečí. :)

Jsem si jistá jedině tím, že můj život a moje srdce už nikdy nebudou stejné. Potom, co do nich narazil Hardin, už ne.

Nebudu tvrdit, že nemám ráda One Direction, protože to není pravda. Jsou mi totiž jedno, nevyhledávám je, neposlouchám. Jen registruju mediální šum, který se kolem nich šíří… a občas si z nich dělám legraci, to je fakt. Ale nic proti nim vlastně nemám. Když jsem ale zjistila, že vyjde After a že je to fanfiction právě na tuhle kapelu, byla jsem hodně překvapená. Chápu fanfiction na film nebo knihy, ale jak člověk napíše fanfiction na kapelu? Ale víte co, ono to bylo při čtení vlastně jedno. Ano, mužské postavy jsou kluky z kapely evidentně inspirované, ale to mně, která ani neví, jak se jmenují, bylo nakonec úplně jedno.

O čem tedy kniha je? O Tesse, hodné a milé holce, která v životě nepozřela ani doušek alkoholu a obléká se trochu (ok, hodně) jako stará mladá a která začíná na vysoké škole studovat anglickou literaturu. Tam se seznámí s Hardinem (tak tady i já tu podobnost jmen chápu, jen nechápu, že je Hardin vůbec jméno), nepříjemným a zlým spolužákem. Tessa a Hardin nemají vůbec nic společného, nesnáší se a nedokážou spolu vyjít, a přesto to k němu Tessu ohromně táhne a nedokáže se zastavit. A tak se nakonec stane, že k sobě tu cestičku najdou. Nebude to jednoduché, bude to plné hádek, plné nadávek a ošklivých věci… a plné sexu, ale zvládnou to. Nicméně ne na dlouho…

Takhle to zní asi jako mnoho dalších romantických knih, na čemž není vlastně nic špatně. Hodně špatného je toho ale na celém After.

Tak zaprvé, After má přes pět set stránek. A děje se v něm pořád to samé dokolečka: Tessa touží po Hardinovi, on je na ni hnusný. Ona si říká, jak je blbá, on se k ní začne chovat hezky. Užijí si spolu. Tessa touží po Hardinovi, on je na ni hnusný. Ona si říká, jak je blbá, on se k ní začne chovat hezky. Užijí si spolu. Tessa touží po Hardinovi… a takhle pořád dokola v průběhu pěti set stran. Jasně, objeví se drobné epizodky stranou, aby to jako nebylo jenom o tohle, plus na konci vznikne jakože omg plot twist, který je ale tak nechutný, že jsem zhnusená ještě teď. Jinak v After nic dalšího nenajdete.

Teda, najdete toho v knize hodně. Tohle pořád dokola by přece jenom nevydalo na tolik stran, velkou část potom zabírá to jejich užívání si. Pokud se jedná o nějakou romantickou knihu s peprnějšími erotickými scénami, rozhodně bych ji neoznačila za porno. Ani vyloženě erotickou knihu bych takhle nenazvala. After tohle označení ale přiřknu. A nemyslím to jako milé označení.

Páni. Mám práci a smlouvu na byt a muže, se kterým v něm budu žít, a to všechno v prvním ročníku na vysoké. Není to šílené?
(Radši ani nechtěj odpověď, Tesso…)

Milí nejsou ani hlavní hrdinové. Budu asi fakt hnusná, ale Tessa je vážně husa. A o Hardinovi bych se asi dokázala vyjádřit ještě hůře. Není to žádný „pravý“ bad boy, je prostě jenom strašně bad bad bad ze všech možných úhlů pohledů. A jejich vztah, pokud to něco mezi nimi vůbec můžu nazvat vztahem, je něco strašně nepříjemného a nenormálního.



Jedno se After musí ale nechat. Je to čtivé. Ať si myslím o knize cokoliv, stejně jsem ji přečetla a překvapivě docela rychle. Sice jsem hodně odkládala, protože jsem si říkala, že je to tak hloupé, že to nemůžu vůbec číst… ale stejně jsem se k tomu vždycky vrátila. Jasně, nakonec jsem se vlastně i trochu bavila, sice jinak než by asi autorka chtěla, ale bavila. A moooožná si někdy přečtu i pokračování. Ono se u toho strašně dobře vypíná a to člověk někdy skutečně potřebuje. (Jo a stejně jako kamarádka jsem celou dobu čekala, až kluci konečně založí kapelu!)

17. listopadu 2015

Rudí jako úsvit | Rudá královna - recenze

Ne že bych měla ve škole zůstat ještě nějak dlouho. Co nevidět mi bude osmnáct a pak přijde odvod. Nejsem ničím vyučená, nemám žádnou práci, takže mě pošlou do války stejně jako všechny ostatní flákače. Žádny div, že nikde nejde sehnat práce, když se všichni muži, ženy i děti snaží vyhnout armádě. Moji bratři šli do války, jakmile jim bylo osmnáct, všechny tři poslali bojovat s Jezerníky.

Ve světě Mare Barrowové se válčí. Urození se stříbrnou krví a obdaření zvláštními schopnostmi, se stříbrným králem v čele, posílají obyčejné rudé lidi bojovat. Válka trvá už strašně dlouho a hrozně moc Rudých v ní už zahynulo. To ale Stříbrné nezajímá. Je zajímají jenom oni sami, jejich schopnosti a hlavně moc. Moc je přece to nejdůležitější, ne?

Za to Mare nemá moc ani rozhodnout se, co bude se svým životem dělat. Za nedlouho ji bude osmnáct a to pro ni, stejně jako pro její starší bratry, znamená odvod na frontu. Všechno se ale změní, když naprostým zázrakem na poslední chvíli dostane práci v královském paláci. To ale není ta jediná změna v jejím životě… její život se změní kompletně. V jednu chvíli je obyčejná Rudá dívka, která o vlásek uprchla válce, a najednou je z ní snoubenka králova syna a budoucí princezna. Jenže nic není jednoduché a jednoznačné a Mare nesmí nikomu věřit, protože královský palác je plný mocichtivých Stříbrných, které před jejich cíli nezastaví vůbec nic a už vůbec ne nějaká Rudá... 


Když jsem Rudou královnu rozečetla, byla jsem z ní popravdě dost rozpačitá. Nebyla jsem schopná poznat, cože je to vlastně za žánr – dystopie? Sci-fi? Romance? Fantasy? Nakonec všechno dohromady. A mám takový pocit, že to nebylo úplně dobře poskládané. Možná je to pouze můj pocit, poslední dobou jsem nějaká více citlivá, ale kombinace aut a dalších elektrických dopravních prostředků a lidí se zvláštními schopnostmi, kteří si hrají na královskou rodinu a šlechtu, do toho všeho  forma otroctví… mi přijde vážně podivná a ne v dobrém slova smyslu. Sice do sebe všechno zapadá a vlastně dává smysl, ale je to až moc překombinované.


„Odteď až do konce svých dnů musíš lhát. Závisí na tom tvůj život, blýskající holčičko.“

Překombinované je to správně slovo, jak popsat prostředí Rudé královny! Ono to totiž celé zní trochu jako Hunger Games, Selekce a Skleněný trůn. A skutečně v Rudé královně najdete časté podobnosti s těmito sériemi. Nicméně to nakonec tolik nevadí. Příběh, který Victoria Aveyardová v Rudé královně rozvedla, zvládne všechno vytáhnout.


Jsem Rudá dívka v moři Stříbrných a nemůžu si dovolit litovat nikoho, a už vůbec syna toho hada.

Jasně, není to příběh úplně neokoukaný a složitý, ale je tak strašně dobře vystavěný a napsaný, že za to prostě stojí. Naprosto pořád se něco děje, příběh se neustále posouvá, nikde nestagnuje a rozhodně není pomalý. Skvěle je doplněn i jemnějšími scénkami, které ale vůbec nejsou navíc a v příběhu mají své důležité místo a roli. Jasně, trochu se dá předvídat a věřím, že něco je i dost jasné, přesto jsou všechny plot twisty velice dobře podány, že vás stejně nakonec pořádně překvapí.

Děláš dobře, že mi nevěříš.

Co také dokáže hodně překvapit, jsou postavy, a hlavní hrdinka obzvlášť. Je to sice taková ta obyčejná holka, která ke všemu přijde jako slepý k houslím, ale přesto je úplně jiná než většina podobných hrdinek. Mare je vlastně trochu potvora. A to z ní dělá zajímavou hlavní hrdinku, která už není tak úplně obyčejná. A obdobně je to i s ostatními postavami. Stejně jako příběh i ony jsou vážně dobře vytvořené, možná se sice jedná až o jasné prototypy určitých charakterů, ale to ničemu nevadí. Do příběhu, který nabízí Rudá královna, se zrovna takové postavy skutečně skvěle hodí. 


Tenhle svět je sice Stříbrný, ale zároveň i šedý. Nic není černobílé.

Ano, mám výhrady k prostředí knihy, které mi občas přišlo až směšné, ale rozhodně musím říct, že Rudá královna je jeden z nejlepších dobrodružných ya příběhů, které jsem kdy četla. Skvěle vystavěný, skvěle napsaný, výborně čitelný a tak parádně napínavý, až mi jeho čtení přivodilo nepříjemnosti s revizorem. 


Za poskytnutí recenzního ebooku děkuji CooBoo! 

Název: Rudá královna
Autor: Victoria Aveyardová
Série: Rudá královna 
Díl: první
Vydání: 2015
Překlad: Alžběta Kalinová
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 360
CooBoo | GoodReads
9. listopadu 2015

Proč naše srdce tluče o život... | Aristoteles a Dante objevují záhady vesmíru - recenze

Proč se usmíváme? Proč se smějeme? Proč se cítíme sami? Proč jsme smutní a zmatení? Proč čteme poezii? Proč se při pohledu na obraz rozpláčeme? Proč naše srdce tluče o život, když se zamilujeme? Proč pociťujeme stud? Co je ta věc ukrytá hluboko v našem nitru, které se říká touha?

Když jsem měla Aristotela a Danteho ještě rozečteného, byla jsem z knihy docela nadšená. Čím víc jsem se ale blížila ke konci, tím víc se mi na ní něco nelíbilo. A po dočtení vůbec nevím, co si myslím. Jestli se mi to teda vážně moc líbilo, nebo si myslím, že je to jedno velké klišé. Od dočtení už uběhlo několik dní a já jsem se stále nerozhodla. Proto se předem omlouvám, ale tohle bude asi hodně zvláštní recenze.

Patnáctiletý Aristoteles vůbec netuší, co bude v létě 1987 dělat. Nakonec se jedno odpoledne rozhoupe a vyrazí na koupaliště. A to se mu stane osudným. Tam potká Danta. Dante naučí Aristotela plavat… a stanou se z nich nejlepší přátelé. Stráví spolu svoje poslední dětské léto, kdy se budou potulovat po okolí a hrát si. A společně vejdou do další fáze života, do dospívání, kdy každý z nich bude hledat sám sebe.

„Jmenuju se Dante,“ řekl.
To mě rozesmálo ještě víc. „Promiň,“ řekl jsem.
„To je v pohodě. Lidi se smějou, když slyší moje jméno.“
„Ne, ne,“ řekl jsem. „To jenom, že já jsem Aristoteles.“
Oči se mu rozzářily. Bylo vidět, že byl skutečně připravený poslouchat každé moje slovo.

Aristoteles a Dante spolu objevují záhady vesmíru a jedná se rozhodně o velmi milé čtení. Příjemné, pohodové, v podstatě bezproblémové. Aristoteles popisuje svůj pohled na svět, svoji rodinu a jejich život v roce 1987. Popisuje, jak se potkal s Dantem, který je tak jiný, otevřený a nebojí se říct, co si myslí a co cítí. Aristoteles pozná, že je Dante jiný než ostatní kluci, ale rozhodně mu to nevadí. Tohle není žádná dobrodružná kniha, u které byste horlivě otáčeli jednu stranu za druhou a nemohli se dočkat toho velkého finále. Jedná se o strašně pohodovou knihu, do které se velmi snadno začtete a jejímž čtením si zpříjemníte den.


Kniha je velmi mile napsaná a plná větiček hodných zapamatování. A tady pro mě nastal problém… hezké větičky mám vážně ráda, ale už někdy v první třetině mi postupně začaly vadit. Přišlo mi jich najednou strašně moc. Jasně, citáty jsou super, ale když je jich moc, působí najednou jako pořádné klišé. A jak se pořád objevovaly nové, začala jsem si říkat, jestli taková není vlastně celá kniha... jedno velké klišé. Chápu, co se na ní tolik líbí a čím je jedinečná… ale opravdu je jedinečná? Nečetli jsme už strašnou spoustu vlastně stejných knih jenom o holce a o klukovi?

Celý problém s mým životem spočíval v tom, že jsem si ho nevymyslel já.

Tady vidíte, kde vlastně pořád nevím, co si myslím. Na jednu stranu se mi příběh Aristotela a Danta vážně líbil a jeho čtení jsem si užila a rozhodně je to velice čtivé a milé. Takže je podle mě jasné, že si ho užije i velká většina čtenářů. Ale pak je tady ten můj zákeřný pocit, že to vlastně není zas tak něco extra a že jsem dokonce četla i lepší. Přesto má ale kniha Aristoteles a Dante objevují záhady vesmíru tak pěknou a pohodovou atmosféru, že vám ji ráda doporučím, abyste si udělali vlastní názor.

Za poskytnutí recenzního ebooku děkuji mnohokrát CooBoo!

Název: Aristoteles a Dante objevují záhady vesmíru
Autor: Benjamin Alire Sáenz
Série: --- 
Díl: ---
Vydání: 2015
Překlad: Světlana Ondoušková
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 368
28. října 2015

Tenhle článek bude o Cody a Meg | I was here - recenze | YOLI

If you are in pain and needing help, the first step is to tell someone. Parents, older siblings, aunts, uncles – find any adult whom you trust: a minister, a school counselor, a doctor, a nurse, a family friend. This is a first step, not a final one.

Troufám si tvrdit, že Gayle Formanovou nemusím českému čtenáři představovat. Její Jestli zůstanu a námi v novém kabátku vydané Zůstaň se mnou je mezi námi už poměrně dlouhou dobu, dočkalo se i velice povedeného filmového zpracování a jedná se o velice oblíbenou knihu (sama jsem ji četla několikrát, stejně tak pokračování Kam jsi odešla, které zanedlouho vyjde). Samozřejmě nesmím opomenout ani sérii Jen jeden den & Jen jeden rok. To je například moje velká srdcová záležitost. Ona je tedy Gayle Formanová celkově moje velká srdcová záležitost. Její styl mi totiž ohromně sednul, líbí se mi témata, jakými se ve svých knihách zabývá, a obdivuju její styl psaní. Je mi ale naprosto jasné, že vůbec nemusí sednout všem, natolik je zvláštní. Naopak si dovedu dost dobře představit, že velká většina čtenářů její knihy úplně nemusí. A to bude bohužel platit obzvlášť u její nejnovější knihy I was here.


I regret to inform you that I have had to take my own life. This decision has been a long time coming, and was mine alone to make. I know it will cause you pain, and for that I am sorry, but please know that I needed to end my own pain. This has nothing to do with you and everything to do with me.
It´s not your fault.

Meg


Meg a Cody byly nejlepší kamarádky, i všichni u nich na střední to věděli a vždycky o nich mluvili automaticky v množném čísle. Po maturitě se Meg vydala na vysokou školu, kam ji Cody měla v dalším roce následovat, nejdřív si potřebovala vydělat. Pak se ale v průběhu roku začaly lehce odcizovat a nějakou dobu spolu vůbec nemluvily, přesto byly Meg a Cody stále nejlepší kamarádky… až jednou Cody a rodiče Meg dostali od Meg email. Email o tom, že právě spáchala sebevraždu a že se mrtvá nachází v motelovém pokoji. A tak Cody zůstala sama. Všechny plány se zhroutily, Meg už není a Cody už pouze uklízí domy cizím lidem. Cody tak zůstala bez své nejlepší kamarádky, bez své lepší polovičky.

I was here není pozitivní kniha. Vypráví ji dívka, které před nedávnem ztratila svoji nejlepší kamarádku a která se se ztrátou nedokáže smířit. A Cody není ideální hlavní hrdinka, je ale ohromně opravdová a normální. Je to prostě holka, která přišla o blízkého člověka a neustále se ptá, proč to vlastně Meg udělala, jaký měla důvod… a hlavně proč Cody, jako její vůbec nejlepší a nejbližší kamarádka, vůbec netušila, že se Meg z nějakého důvodu trápí. Cody ví, že Meg jí nic nevrátí, přesto pátrá po důvodu, co Meg k takovému činu vedlo. A když objeví u Meg v počítači podezřelou poničenou složku, kterou se Meg snažila smazat, něco jí na tom nehraje.

Její pátrání jí zavede k Meginým vysokoškolským známým a hudebníkovi Benovi, se kterým Meg strávila noc a do kterého se zbláznila. Ben ale Megin zájem neopětoval a poslal ji do háje. Byl tohle ten důvod, proč Meg udělala to, co udělala?

I´m not used to company. I´m not sure when that happend. I used to have friends – not good ones, but friends – from school, from town. I used to be at the Garcias all the time. Used to seems far from where I am now.

Mám tendenci říct: nečtěte tuto knihu, pokud nemáte silný žaludek. Ale to úplně není to správné spojení, které by knihu charakterizovalo. Jak už jsem říkala, není to pozitivní kniha a není vůbec jednoduchá. Za přečtení ale stojí.

Gayle ji totiž napsala s takovou grácií a lehkostí, že z ní dělá příjemné čtení (což vlastně zní docela hrozně, ale je to tak). Nejedná se totiž o knihu, která by vás měla uvést do nepříjemného stavu či do deprese. Gayle akorát vypráví příběh, který nemá úplně šťastné téma, nic drastického z toho nedělá.

Obdivuju styl Formanové a záležitosti, které v knize řeší. Nezaměřuje se na to jasné a očividné, ale jde do hloubky, hlavně co se týče pocitů a problémů hlavní hrdinky. Obdivuju, jakou lehkost příběhu svým jedinečným stylem dala. Obdivuju fakt, že přestože je I was here  kniha o sebevraždě a o smrti, je to hlavně kniha o naději a o lásce.


Tento článek najdete také na webu YOLI.
17. října 2015

Feng šuej pro moderní život

Máte pocit, že na vás doma všechno tak nějak padá (a teď nemyslím knihy z polic)? Že se doma necítíte úplně nejlíp a že by to chtělo nějakou změnu? Nemusela by to ale být změna radikální, jen nějaká drobnost a hned byste se cítili lépe? Pak je velice pravděpodobné, že se vám bude zamlouvat kniha Stephena Skinnera: Feng šuej pro moderní život.  
 
Teď vás určitě zajímá, co je vlastně to feng šuej… a nebudu vás odkazovat na knihu, ve které byste to našli (a na googlu samozřejmě taky), protože vám to rovnou prozradím. Feng šuej, vítr a voda, je starobylé umění harmonizace. Feng šuej je tok prostorové energie staveb a jeho znalostmi a praktikami si můžeme zlepšit domácí atmosféru. A není pohodová atmosféra to, co všichni chceme?

Měla jsem se znalostmi nabytými z této knihy úplně jiné záměry. Měla jsem se stěhovat a to by bylo na vyzkoušení praktik feng šuej naprosto ideální. Přestože jsem osobně na jednu stranu k podobným věcem skeptická, hodlala jsem vyzkoušet i tzv. očistný rituál a dost jsem se na něj těšila. Zase hodně ráda zkouším nové věci. Nicméně stěhování se nekonalo, prozatím, a tak k žádnému většímu praktikování feng šuej nedošlo.

Každopádně jsem si toho z knihy vzala k srdci dost a hned několik věcí jsem udělala ještě doma u rodičů. A vedlo to k velice příjemnému ulevení a pohodovějšímu naladění domácnosti.

o Snažila jsem se co nejvíc vyvážit v místnostech energie jin a jang. (To se mi ale popravdě u mě v pokoji moc nepovedlo.)
 - V místnosti, ve které se spí, by neměla být žádná elektronická záření. (Já jsem tam s nimi vyrůstala a nikam jinam dát bohužel nejdou.) 
-  Za to jsem si ale nashromáždila velké množství svíček, které přinášejí pozitivní energii.
- S naší dobře osvětlenou a útulnou kuchyní/jídelnou jsem nic dělat nemusela. Ta je pozitivní odjakživa a je to velice příjemné. Na parapetu máme maminky orchideje a moje bylinky, skrz které dovnitř hezky proudí sluníčko.

o Uklidila jsem. A to pořádně.
- Zbavila jsem se velkého množství nepotřebných věcí, které jsem prostě jenom skladovala. (Staré časopisy typu Bravíčko apod., plno papírů ze střední, které akorát zbytečně překážely v šuplíkách, oblečení. To byla velká kapitola a zabrala hned několik dnů. Nakonec to bylo několik pytlů oblečení, bot a tašek, které akorát zabíraly místo ve skříni mojí i u rodičů. Byla jsem s těmi věcmi dost nemilosrdná, ale jakmile jsem to všechno vyhodila, byl to vážně skvělý pocit. Konečně jsem taky do sběrného dvora odnesla několik rozbitých přístrojů, které se nám akorát tak válely na balkoně, z nějakého důvodu jsme tam měli hned tři varné konvice. Nechápu.)

o Pořídila jsem si úložné krabice a košíčky.  
- Dost dlouhou dobu jsem měla pod knihovnou jen tak poházené věci, které jinak neměli svoje místo. Ty věci jsou tam sice stále, ale mají svoji krabici, takže konečně nepůsobí tím neuklizeným dojmem. 
- Několik krabiček jsem vyhranila na důležité dokumenty a účty, které je potřeba uschovat. To bylo chytré rozhodnutí. Až budu příště něco hledat, aspoň se mi to zúžilo na jedno místo.

o Pořídila jsem si vonný pytlíček s levandulí.  
- Ááááááá :)

Principů a pomůcek, které vám mohou pomoci zharmonizovat váš domov, je hned několik. Pokud si přečtete a nastuduje tuto knihu, mnoho velice příjemných si rozhodně osvojíte a určitě se vám budou hodit a líbit. Některé rady mohou být pro někoho úplně samozřejmé, pro někoho to budou milá připomenutí a novinky, které bude chtít vyzkoušet. Feng šuej pro moderní život není ale kniha o úklidu, to jsem vám napsala to, co jsem zatím praktikovala já. Ty další principy, sladění materiálů a předmětů v prostoru a mnoho dalšího, si schovávám na přestěhování. A všechno to najdete v knize Stephena Skinnera, který zde feng šuej velice jednoduše a jasně vysvětlil a ukázal, takže věřím, že po jejím přečtení bude i pro vás velice lákavé si to všechno vyzkoušet. Nemusíte si zrovna zařizovat úplně nový byt, mnoho věcí, které se mohou zdát jako naprosté drobnosti, můžete udělat už ve vašem aktuální domově. (I kdyby to byl zrovna jenom malinký pokoj bůh ví kde.) 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji mnohokrát nakladatelství ANAG.
Knihu si můžete objednat zde.
1. října 2015

Blog už patří do starého železa... :)

Pět let je vážně dlouhá doba, strašně, strašně dlouhá. A stále nemůžu uvěřit, že můj blog už tady mezi námi tak dlouho je a pořád funguje (jakž takž, zase mě znáte). Tenkrát mě vážně ani ve snu nenapadlo, že by mi blogování tak dlouho vydrželo, fakt. Na takovou výdrž u sebe nejsem vůbec zvyklá. A pořád mě to vážně baví, což je ještě více překvapivé! 

Za ty roky mi toho blog dal opravdu dost, nejen takové to moje místečko, které si můžu dělat podle sebe, ale taky spoustu přátel a zajímavých zážitků. A to nemluvím jenom vyloženě o knižních akcí, jako třeba veletrh, křty, srazy a podobně, celkově mi blog tak nějak otevřel dveře do života, který mi vyhovuje a mám velice ráda. A za to mému blogu velice děkuju. Vážím si ho a mám ho vážně ráda. Díky ti!

Taky bych chtěla poděkovat vám, čtenářům, ať už mě znáte celých pět let nebo pět minut, našli jste si sem cestičku a doufám, že se vám tu aspoň trochu líbí a třeba se i vrátíte. A za to vám děkuju. Kdybych ve statistikách neviděla aspoň nějaká čísla, že moje články a recenze někdo vůbec čte, asi bych toho nechala už hodně dávno, takže děkuju za motivaci! ;)

Jelikož jsem z toho celá naměkko a možná dojde i na slzy, protože si hodlám prohlédnout spoustu fotek z knižních akcí a vzpomínat, nebudu už se dál vykecávat. Já si svoje blogové narozeniny oslavím, možná sfouknu i nějakou tu svíčku na dortíku a pro vás taky něco mám. Samozřejmě že knihy! ;)

30. září 2015

Kouzelné prsteny, Ono a UHO | Čarověník - recenze

Když se Štěpán rozešel s Katkou a přestěhoval se z Prahy na vesnici v Českosaském Švýcarsku, ani ve snu ho nenapadlo, že by ho tam čekalo něco dobrodružného, natož pak něco magického! Jakmile se ale vydal do lesa pro čarověník, větvičku s jiným genetickým kódem než zbytek rostliny, odstartoval tím nelítostný souboj s ragarami, podivnými bytostmi z jiného světa, o moc. Štěpána taky nenapadlo, že by právě v téhle malé vesničce našel svou milou, dceru hospodského, Jindřišku, a už vůbec by ho nenapadlo, že se právě s Jindřiškou vydá díky kouzelným prstenům a díky pomoci tajemného Ono do toho druhého a kouzelného světa zachránit svoji bývalou přítelkyni. A pak že se na vesnicích nic moc neděje…

Ještě před pár lety bych docela zarytě tvrdila, že českou literární tvorbu moc nemusí a že si raději přečtu něco zahraničního. Zrovna na tomto tvrzení je krásně vidět, jak se mé čtenářské preference mění. Za prvé jdu studovat češtinu… takže by bylo hodně špatné, kdybych české knihy nečetla, a za druhé jsem si k nim zkrátka našla cestičku a zjistila, že naši autoři za pozornost a čtení opravdu stojí. A hlavně stojí za to, aby se o nich mluvilo a psalo. 

„Nevím, co jsou zač. Ale jdou po tom čarověníku,“ kývla na květináč.
„Proč?“
„Je v něm síla, spousta síly,“ řekla a přejela konečky prstů po vrcholcích jehliček.
 
O Čarověníku jsem se dozvěděla zcela náhodou. Přestože knihu vydalo CooBoo, jehož produkci sleduji, vydání Čarověníku mi uniklo. Neunikl mi ale křest, který se konal a kterého jsem se zúčastnila. Ještě ale při vstupu do kavárny, kde se křest konal, jsem si nebyla jistá, zda si chci knihu skutečně přečíst. Když ale jdete na křest knížky, je vážně velice pravděpodobné, že s ní odejdete a že se na ni budete hodně těšit. (Obzvlášť, když o ní odpovědný redaktor tak krásně mluví a další redaktorka prozradí to, co se jí na knize ohromně líbilo :D).

Jakmile se do Čarověníku začtete, okamžitě na vás dýchne atmosféra českého prostředí. To se autorce musí nechat a pochválit, protože to se jí skutečně povedlo. Humor a narážky typicky české, které pochopíme pouze my a kdy se taky vysmíváme hlavně sami sobě. Povedené a velice vtipné!
 
Kdyby bylo všechno ve vesmíru konstantní jako UHO, byl by všude svatý klid.

Marie Rejfová rozjela v Čarověníku zajímavý a originální příběh. Měla jsem při rozečtení určité představy, jakým směrem by se mohl rozvíjet, ale převážně jsem se netrefila, což mě velice mile překvapilo. Ze začátku je sice lehce urychlený a místy chaotický, že jsem si nebyla úplně jistá, co všechno znamená a co se děje, ale po několika kapitolách bylo vše objasněno a já v naprostém obraze. Dobrodružnost knize rozhodně nechybí, nejen při závěrečných scénách, ale celkově provází celou knihu a drží ji velice napínavou. Zajímavě také zůstala otevřena vrátka pro pokračování, které by vůbec nemuselo dopadnout špatně a na které jsem skutečně zvědavá.

Čarověník je fantasy příběh s cílovou skupinou mladých čtenářů, rozhodně ale jeho příběh a nápaditost ocení i někdo starší. Například můj tatínek knihu přečetl se značným nadšením a ještě mi k mým oblíbeným pasážím přihodil další (následující ukázka je zrovna od něho).

Jako kluk jsem dělal judo,“ prohodil Honza a sedl si vedle Jindřišky ke stolu. „Docela dobře. Zkoušel jsem i řeckořímskej.“
„Dobrý,“ zabručel uznale Štěpán.
„A já chodila do lidušky na klavír a keramiku,“ uculila se Jindřiška ironicky. „Chlapi, vážně věříte tomu, že proti nějakýmu místnímu frajerovi s mečem něco zmůžete?

Podvědomě nejsem z knihy tak strašně moc odvázaná a nadšená, ale rozhodně se jedná o milou, zábavnou a čtivou knihu, která vás může zaujmout hned z několika důvodů, ať už díky vtipné a povedené atmosféře či díky zajímavému příběhu. Pokud tedy máte rádi lehké fantasy příběhy, dejte Čarověníku šanci. Určitě vás mile překvapí a velice pobaví.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji mnohokrát CooBoo!

Název: Čarověník
Autor: Marie Rejfová
Série: Čarověník
Díl: první
Vydání: 2015
Překlad: ---
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 288
CooBoo | Goodreads

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:


Autoři