15. března 2015

Budo, Max a bonusové hovínko | Paměti imaginárního kamaráda - recenze

Existují knihy, o kterých všichni mluví, a vy zkrátka víte, že si je musíte přečíst, protože se vám určitě budou líbit. A pak jsou tu zcela náhodná setkání s knihami a příběhy, kterých rozhodně nelitujete a na které nikdy v životě nezapomenete. A přesně takovou zkušenost mám i s touhle úžasnou knihou Matthewa Dickse. Paměti imaginárního kamaráda mi byly docela nedávno doporučeny, já si přečetla anotaci, usoudila jsem, že to zní dobře, a přihodila jsem knihu do to-read poličky na Goodreads. A zapomněla jsem na ni. Po nějaké době jsem se vydala do knihovny a zcela náhodou jsem si knihy všimla. Zaujala mě totiž její nádherná obálka. Anotaci jsem si tam nepřečetla, ale název mi zněl dobře a povědomě, a tak jsem se rozhodla odnést si knihu s sebou domů. Až teprve doma jsem zjistila, že už jsem o ní opravdu slyšela a že jsem na ni byla docela zvědavá. A jelikož v tu chvíli jsem na ni byla zvědavá opravdu hodně, rozhodla jsem se ji hned přečíst. A to bylo to nejlepší čtenářské rozhodnutí za hodně dlouhou dobu. 

 Být imaginárním kamarádem je zvláštní věc. Nemůžete se udusit, nemůžete onemocnět, nemůžete upadnout a rozbít si hlavu a nemůžete chytit zápal plic.  Jediné, co vás může zabít, je člověk, který na vás přestane věřit.  A to se stává mnohem častěji než všechna udušení, upadnutí a zápaly plic dohromady.

Seznamte se s vypravěčem tohoto příběhu, s imaginárním kamarádem Budem. Ano, opravdu je vypravěčem imaginární kamarád, toho si totiž vymyslel osmiletý Max už před několika lety, aby mu dělal společnost. Budu je o trochu starší než Max, takže je takový chytřejší a dospělejší, umí procházet dveřmi, když opravdu vypadají jako dveře, a nikdo jiný z reálného světa kromě Maxe s ním nemluví. Je to přeci jenom Maxům imaginární kamarád. Existují ale samozřejmě i další imaginární kamarádi! Ti sice ne vždy vypadají jako opravdoví lidé, záleží na schopnostech toho malého človíčka, který si je představuje. Ano, malého človíčka, protože imaginární kamarádi jsou převážně záležitostí malých dětí. Vsadím se, že skoro každý jsme nějakého měli, pravděpodobně si na něj už vůbec nepamatujeme, ale někdo si na něj možná čas od času i vzpomene a budou to určitě příjemné vzpomínky. 

„Kam běžíš?“
„Ještě pořád potřebuju na záchod,“ odpoví mi. „Snad už je ten u ošetřovny uklizený.“
„Co se Tommymu stalo?“ zeptám se. „Co jsi s ním udělal?“
„Vykakal jsem se mu na hlavu,“ řekne Max.
„Ty jsi kakal, když byl na záchodě někdo cizí?!“ vyhrknu. Nemůžu tomu uvěřit. Představa, že se Max vykakal Tommymu Swindenovi na hlavu, je neuvěřitelná, ale ještě víc mě překvapuje, že se dokázal vykakat v přítomnosti dalšího člověka.
„Jen trochu,“ řekne Max. „Už jsem byl skoro hotový, když vlezl dovnitř.“ Popoběhne po chodbě ještě kousek a teprve pak dodá: „Kakal jsem dneska ráno, takže bylo docela malinké. Bonusové hovínko, pamatuješ?“

Budo sice vypadá starší a ví toho o světě trochu víc než Max, ale jinak je to stále stejně malý kluk jako Max a jeho myšlenkové pochody jsou prostě úžasné. Takhle nějak si představuju, že děti v tomhle věku přemýšlí. Není to jenom často naprosto roztomilé, ale skvěle vám to pomůže pochopit dětskou logiku, což je pro někoho jako jsem já (bez sourozenců či dalších malých dětí v blízkém okolí) velice nápomocné. A je to navíc tak krásně napsané, že je to prostě… ách. No jo, dneska to asi nebude moc souvislý text, tahle kniha se mi dostala až moc pod kůži. 

Určitě se chcete zeptat, o co vlastně v knize přesně jde, to tam jako akorát za Maxem Budo prostě chodí a prožívá s ním jeho život? No, v podstatě jo. Ale vlastně ne. Budo je tím hlavním hrdinou, tím skvělým vypravěčem a ano, chodí za Maxem a prožívá s ním jeho život, je to přeci jenom jeho imaginární kamarád. Ale i Budo má svůj život. Vzdělává se, kouká s Maxovými rodiči na televizi, převážně na detektivky, prochází se kolem domu a navštěvuje své přátele na blízké benzínce. Jasně, oni o něm neví, ale Budo má ty lidi opravdu rád, takže to jsou jeho přátelé. Ale to opravdu není celý příběh. Ten je daleko komplikovanější, dramatický, možná i značně drastický a hlavně napínavý, srdcervoucí a slzy produkující. 

„Chceš modrého nanuka, nebo žlutého?“ zeptá se třeba a Max ztuhne. Zamrzne jako ten nanuk. Když se má o něčem rozhodnout, bere vždycky v potaz hrozně moc věcí.
Je červená lepší než žlutá?
Je zelená lepší než modrá?
Který je studenější?
Který se bude rychleji rozpouštět?
Jak chutná zelená?
Jak chutná červená?
Chutnají různé barvy různě?
Byl bych radši, kdyby Maxova máma rozhodla za něj. Ví přece, jak je to pro něj složité. Ale když ho nutí si vybrat a jemu to nejde, někdy mu pomůžu. „Vezmi si modrého,“ zašeptám a on pak řekne: „Vezmu si modrého.“ A je to. Konec dilematu.

Paměti imaginárního kamaráda mě rozplakaly jako už dlouho žádná kniha nebo film. Často když říkám, že jsem u knihy brečela, nebyly to vyloženě slzy, ale jenom takové posmrkávání. Tady ne, tady to bylo hned několik upřímných proudů slz. Nejenom protože to bylo smutné, ale protože to bylo to ono. Prostě krásný, dojemný, vtipný a úžasný příběh, který si zaslouží daleko více pozornosti. 

Název: Paměti imaginárního kamaráda
Autor: Matthew Dicks
Série: -- 
Díl: --
Vydání: 2014
Překlad: Dominika Křesťanová
Nakladatelství: Argo
Počet stran: 314

4 komentáře:

  1. Opravdu pěkná recenze, já mám raději neznámé knihy, které moc lidí nezná a já si můžu prožívat příběh "sama". Ale u této knihy mě opravdu zaujal její komický název. Doufám, že budu mít tu čest si tuto knihu přečíst :)
    http://milujemekihy.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doufám, že tu čest opravdu budeš mít, ta kniha za to vážně stojí! ;)

      Vymazat
  2. Jé, to som rada, že aj tebe sa kniha páčila. Ja som na ňu počula veľa dobrých ohlasov, takže som si ju kupovala cielene a vôbec ma nesklamala. Je to nádherný a neobyčajný príbeh, zaujalo ma i to, že hlavný hrdina je vlastne imaginárny. No proste sa to Matthewi Dicksovi podarilo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To rozhodně. :) Už teď vím, že si jeho další knihy rozhodně nenechám utéct.

      Vymazat

Vaše názory mě vždycky potěší, takže rozhodně v komentování neváhejte. Poprosím vás jen o to, abyste nepoužívali profil Anonymní, ale abyste se raději přihlásili pomocí nějaké účtu, nebo zvolili možnost Název/adresa URL, kde napíšete svoje jméno nebo přezdívku. :)

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:


Autoři