21. dubna 2015

Pokračujeme ve snění! | Druhá stříbrná kniha snů - recenze

Kerstin Gierová se rozhodně usadila v našem čtenářském prostředí. Svými Drahokamy (které jste doufám četli!), nešikovnou Gwen, úžasným Gideonem a vtíravým a vtipným Xemeriem se rozhodně zapsala do našich srdcí. Má totiž ohromně milý, čtivý a zábavný styl, který sedne snad opravdu každému. Teď tu máme už druhý díl její nové série Stříbrná: Druhá stříbrná kniha snů a určitě vás zajímá, jestli se dovíme, kdo je tajemná Secrecy… No, náznaky tam jsou, ale evidentně si opravdu budeme muset přečíst ještě ten třetí díl.  

Liv Silberová se nedávno přistěhovala s mladší sestrou Miou, vychovatelkou Lotti a bláznivě zamilovanou matkou k jejímu partnerovi do Londýna. Jsou teď společně jedna velká rodina: jejich matka s Ernestem, jeho dvě děti, dvojčata Florence a Grayson, Liv, Mia, Lotti a pes Betynka. Neměla bych ještě zapomenout na Okrb, tedy pardon, na paní Spencerovou, Ernestovu matku. Ta by s Livinou částí rodiny nejradši neměla nic společného, což velice ráda a často dává nahlas najevo, ale přece by se neobrala o možnost zasahovat synovi do života! To by bylo nepřípustné! Tohle ale není kniha jenom o velké rodině, která se učí společnému životu, tohle je kniha o snech a tom, že by si každý měl hlídat ty svoje snové dveře a nikoho do nich a ani z nich nepouštět. Protože jakmile nám někdo vleze do našich snů, nebo my z těch našich vylezeme, dějí se hodně zlé věci. A to je přesně to, co zjistili Liv, Henry, Grayson, Arthur, Jasper a Annabel v První stříbrné. A jak to tak vypadá, problémy pokračují jak v životě, kde jim ještě ke všemu na paty šlape dotěrná drbna Secrecy, tak i ve snech, kde je pronásleduje Senátor smrti. No a samozřejmě nesmíme zapomenout na pana Tulíka! Vymóděný keř Okrbu, kterému byl dopřán nový sestřih, což otřáslo snad celým Londýnem! 


Druhá stříbrná nepokračuje přímo tam, kde První stříbrná skončila, ale volně na ni navazuje. Zlehka a polehoučku se v ní začne rozvíjet příběh, který samozřejmě částečně vychází z událostí první knihy, ale zároveň se rozvíjí i nová zápletka, která se evidentně bude dořešovat v závěrečném díle série. Dalo by se tak čekat, že i tady se nám projeví ono prokletí druhých dílů, ale vlastně tomu tak nebylo. V knize ani v celém příběhu nenastal ten čekaný zlom, kdy by se jasně oddělily události prvního dílu a kde by se začalo připravovat prostředí pro ten poslední.  Naopak. Všechno souvisí se vším a krásně na sebe všechno přirozeně navazuje. 

Druhá stříbrná je v mnohém daleko lepší a zajímavější než její první díl, a rozhodně už ztratila podobnou příběhovou konstrukci s Drahokamy, což je rozhodně dobře, ale přeci jenom je to trochu jiné čtení. Druhá stříbrná je rozhodně zase skvěle čtivá a příjemná, jak už jsme si u Gierové zvykli. To se asi nikdy nezmění a je to jedině dobře. Přesto ale ztratila trošičku svého vychvalovaného stylu – kniha už není tolik vtipná. Ano, postavy pořád a hojně perlí a nastanou i velmi vtipné situace, ale přeci jenom jim něco a možná i tedy spíš někdo chybí. Drbna Secrecy ale konečně získala aspoň trochu smyslu. V prvním díle byla totiž opravdu strašně zbytečná, ale tady byly její blogové příspěvky o životech jednotlivých postav konečně k něčemu a zaručeně vám bude celou dobu vrtat hlavou, kdo za jejím blogem vlastně stojí. Vývoj vztahu Henryho a Liv bude určitě pro všechny velmi překvapující. Dá se totiž docela přesně očekávat, co se s nimi stane… a ejhle, v tomhle nás autorka docela mile překvapí. Vezme to totiž trochu za jiný konec a jedná se o velice milou změnu u podobně napsaných vztahů. 


Druhá stříbrná kniha snů je rozhodně povedeným pokračováním zajímavé série a rozhodně se jedná o milé a příjemné čtení. Na jednu stranu je v lecčem daleko lepší než její předchozí díl, ale přeci jenom něco lehce postrádala. Budu ji tedy hodnotit třemi hvězdičkami, ale neberu to jako nějaký hrozný krok zpátky oproti První stříbrné, protože popravdě té bych teď ty tři hvězdičky nejradši dala taky, ale zase trochu jinačí tři hvězdičky. Druhá stříbrnou byste si ale rozhodně měli přečíst, pokud se vám aspoň trochu líbily Drahokamy a pokud rádi přemýšlíte o tom, jak vlastně fungují vaše sny. V tom případě vám totiž tahle série nabídne velice zajímavý pohled na to, jak to v nich vlastně může fungovat. A hlavně vám velice jasně řekne, že byste si měli opravdu pořádně chránit své snové dveře, nikdy nevíte, kdo se jimi bude snažit dostat do vašich snů…

Za poskytnutí recenzního ebooku děkuji mnohokrát nakladatelství CooBoo! 


Název: Druhá stříbrná kniha snů
Autor: Kerstin Gierová
Série: Stříbrná 
Díl: druhý
Vydání: 2015
Překlad: Tereza Pecáková
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 360
16. dubna 2015

Cath, proteinové tyčinky a Simon Snow | Fangirl - recenze | YOLI

Psát ve svém pokoji, ve svojí posteli bylo příjemné. Ztratit se ve světě Mágů a bloudit po něm. Neslyšet uvnitř hlavy jiné hlasy než Simonův a Bazův. Ani svůj. Proto Cath psala fanfikce. Kvůli těmhle hodinám, kdy jejich svět nahradil ten skutečný. Kdy se mohla vézt na jejich vzájemných pocitech jako na vlně, řítit se z kopce.

Cath píše fanfikce a ne jen tak ledajaké fanfikce. Píše tu úplně nejznámější a nejčtenější fanfikci na magickou ságu o Simonu Snowi: Nedej se. Jako Magicath pracuje na Nedej se přes dva roky, ale už před tím psala společně se sestrou, dvojčetem Wren, jiné fanfikce, krátké povídky z toho samého a úžasného světa, protože ten obě milují. A nejsou sami, knihy o Simonu Snowi jsou jedny z nejpopulárnějších a nejčtenějších vůbec. Ne nadarmo se podobají Harrymu Potterovi a ne nadarmo byste měli po Fangirl sáhnout, pokud jste se ještě tak úplně nevzpamatovali z toho, že éra Harryho Pottera je tak nějak za námi.

Cath ale nepíše fanfikce jenom protože tolik miluje daný svět a jeho postavy. Psaní fanfikcí jí dává možnost ponořit se do toho magického světa a nevnímat ten skutečný, kterému se velice ráda vyhýbá. Za to její sestra Wren chce prožít všechno, co jí ten skutečný svět dokáže nabídnout. Proto neváhala tak jako Cath ohledně odchodu na vysokou školu, proto se rozhodla, že s Cath nechce na koleji bydlet, ale radši si najde novou spolubydlící, se kterou bude moct obrážet večírky a balit kluky. A tohle všechno dělá Cath obrovské problémy, tedy, ona se tak trochu zasekla už na tom prvním bodě: odchodu na vysokou školu. Nejraději by zůstala doma, starala se o tátu a psala fanfikce. Ale Wren ji přemluvila, aby šla na vysokou s ní… a pak se na ni vlastně vykašlala. Takže je Cath s cizí holkou na pokoji, s Reagan, která se k ní nechová úplně přátelsky, nezvládá sama chodit do jídelny, takže se živí ze své zásoby proteinových tyčinek, a o jediný předmět, na který opravdu chtěla chodit, si musela zažádat, protože je oficiálně určený až pro třeťáky.

Cath poodešla od pokladny, snažila se nepřekážet, svírala knížku oběma rukama. Na ilustraci na přední straně byl Simon s napřaženým Mečem Mágů pod hvězdnatým nebem.
„Dobrý?“ zeptal se jí někdo. „Hej… ty brečíš?“
Cath pohladila přebal, vystouplá zlatá písmenka. Pak do ní někdo vrazil a přibouchl jí knížku k tělu. Dvě knížky. Cath vzhlédla a Wren ji vzápětí objala volnou paží kolem ramen. „Brečí obě,“ zaslechla Cath Reagen. „Nemůžu se na to koukat.“

Jedná se o tvůrčí psaní s opravdovou spisovatelkou, která má na kontě už několik knih. Tvůrčí psaní je zdá se předmět přesně pro Cath. Našla si tam dokonce parťáka na psaní, Nicka, se kterým se jí píše skvěle, a jejich společné výtvory mají skvělé ohlasy jak v celé skupině tvůrčího psaní, tak i od samotné profesorky, která je jimi nadšená. Ale pro Cath je to nejdůležitější Nedej se. A to se blíží ke konci stejně, jako se blíží ke konci i série o Simonu Snowovi, protože zanedlouho vyjde po tolika letech poslední kniha. Škola; labilní otec, který se až moc podobá Cath; sestra, která s ní nemluví a jedná za jejími zády; obrovský tlak od fanoušků Magicath na závěr Nedej se; a Nick, který si s její povídkou dělá, co chce… je toho na Cath najednou nějak moc. Ta chtěla prostě jenom trávit svůj čas se Simonem a Bazem v jejich světě, ale ona se jí nějak ta realita připletla do života.


Určitě znáte strach z nových míst, nemusíte se ani bát tolik jako Cath, ale stačí jenom drobný pocit pochybností. A teď si ten pocit představte milionkrát silnější, takový, že byste se nejradši někam zahrabali a už nikdy nevylezli. Tak přesně tak se cítí Cath pokaždé, když má vykročit ze svého pokoje na koleji. Cath je ale výborná postava a hlavní hrdinka. A není to, protože byste ji měli celou dobu litovat, výbornou postavou jí dělá její chytrost, její vtip a to, jak je úžasně společensky nemožná. To jsou přesně ty vlastnosti, se kterými se ohromná spousta lidí čtoucí tuto knihu určitě dokáže ztotožnit (obzvlášť pokud mají tito lidé raději knihy než ostatní lidi).

„Co máme v plánu?“ zeptala se. Zazubil se. „Já mám v plánu dělat všechno tak, abys se mnou chtěla zítra zase něco podniknout. Co máš v plánu ty?!" „Budu se snažit neztrapnit.“ Zase se zazubil. „Takže máme jasno.“ Usmála se na něj. Přibližně jeho směrem.

Za úžasnost Fangirl nemůže ale pouze samotný příběh, ale i prostředí koleje a vysoké školy a skvělé postavy. Nevěřím, že by se našel někdo, komu by se nelíbila hlavní hrdinka. To je rozhodně nemožné! Ne že bych chtěla zapudit všechny svoje kamarády (to se nebojte, mě se jen tak nezbavíte!), ale pro jediný den strávený s Cath bych byla ochotná udělat hodně. A asi by se našel z Fangirl ještě někdo, s kým by mi úplně nevadilo strávit nějaký ten čas… :)

Fangirl není ale jenom kniha plná fanfikcí, je to také romantická kniha. Ano, není žádný důvod to zamlčovat. Romantická linka je ale tak skvěle a věrohodně napsaná, bez jakýchkoli hloupostí a naprostých směšností, že je to opravdu ono. Onen jedinečný příběh, který budete doslova hltat a nad kterým se budete jednoznačně rozplývat. Ne nadarmo je za tuto knihu Rainbow Rowellová opěvována. Není v ní totiž opravdu jediná věc, která by se jí dala vytknout. Fangirl je kniha úžasně věrohodná a nepředvídatelná, vtipná a čtivá a tak úžasně romantická, že nemůžu uvěřit, že ji nečtu pořád dokola a dokola a dokola…

Pokud jste si už při čtení Eleanor a Park zvykli a oblíbili styl Rainbowové, určitě pro vás Fangirl nebude žádným zklamáním. Nabízí nejen povedený a ohromně chytlavý a zábavný příběh, ale také postavy, které si vás velice jednoduše dokáží získat. A hlavně se také jedná o knihu s tak obrovským kulturním odkazem, takže by ji rozhodně neměl vynechat žádný správný knihomol a milovník ya literatury. 

6. dubna 2015

Trocha mouky, jablek a naděje | Jablečný koláč naděje - recenze

Už jakou dobu jsem si říkala, že jsem snad nečetla žádnou knihu, která by byla opravdu o přátelství. O takovém přátelství, ze kterého by se nevyklubal žádný milostný vztah, a které by nefungovala na nějakých zvláštních principech. Prostě kniha hlavně o přátelství mezi holkou a klukem. A když už jsem na takovou knihu konečně narazila, málem jsem si ani neuvědomila, že je to konečně to ono, na co jsem tak dlouho čekala. Ostuda!

Jablečný koláč naděje je graficky krásně udělaná kniha, která má rozhodně čím zaujmout. A není to kniha význačně obsáhlá, naopak je vlastně značně útlá, necelých dvě stě stran. Ale i tak nabízí svému čtenáři příjemný čtenářský zážitek, který je mu podáván hned ze dvou úhlů pohledů: od Meg a od Oskara. Meg a Oskar jsou přátelé. Meg a Oskar byli ještě donedávna sousedi, protože Meg vyrazila s rodiči na rok do Austrálie. Meg se ale začala Oskarovi oddalovat a Oskar se spřátelil s Palomou, svojí novou sousedkou. A pak se z Oskara najednou stal zvláštní člověk: spolužáci si ho nevšímali, po škole se o něm rozšířili ošklivé pomluvy a skoro nikdo se s ním nebavil. Ani Paloma, ani Meg. Až jednoho dne Oskar zmizel, a jak to tak vypadá podle jeho opuštěného kola u řeky, dobrovolně opustil svět. Tomu ale Meg za žádnou cenu nechce uvěřit! Sice se s Oskarem odcizili, ale přeci zná svého nejlepšího kamaráda. Ví, jaký je a rozhodně nevěřím oněm pomluvám, které se dozvídá od ostatních spolužáků. Prostě tomu nevěří! Ale co se tedy Oskarovi stalo…?
  
Zjistila jsem, že se můžete mít někde skvěle, přestože se vám hodně stýská po jiném místě, a mně se stýskalo po Irsku. A taky mi opravdu chyběl Oskar, víc, než by vám připadalo možně, že jednomu člověku může chybět jiný, aniž by se mu udělalo z toho špatně nebo byl neustále nešťastný.

Jasně, existuje spousta knih o přátelství a určitě jsem jich už hodně četla, ale člověk si toho tak nějak nevšímá. Obzvlášť, když v příběhu nejde jenom o to přátelství, ale to je tam jako jasná a samozřejmá věc. Stejně jako tady. Meg vzpomíná na důležité okamžiky jejího přátelství s Oskarem a já jsem celou dobu čekala, že se mezi nimi stalo něco romantického, něco, co je tak oddálilo. Ano, na jednu stranu když tomu druhému člověku řeknete, že ho milujete, ale pak si uvědomíte, že ho vlastně nemilujete tak, jak jste si původně mysleli, může to být překážka v přátelství. A i když to tady jako ohromná překážka bude působit, vlastně není. Akorát to ten jejich vztah posunulo k tomu, že je to skutečné přátelství. A to je to, co je na knize ohromně oceňuju. Že mi připomněla, že ne se všemi jde o to dostat ho/jí do postele, ale že existuje skutečné přátelství dokonce i mezi mužem a ženou, čemuž někteří stále nevěří. 

Jablečný koláč naděje je opravdu knižní jednohubka. Přečíst tuhle knížečku zvládnete klidně na jedno posezení, ale určitě se nebude jednat o knihu, na kterou byste hned po založení do knihovny zase rychle zapomněli. A přitom není zas až tak hlubokomyslná, jen je prostě strašně fajn a ohromně milým a nevtíravým způsobem přiměje čtenáře k zamyšlení.

„Nedokážu to snést,“ slyšel jsem, jak říkám potichu, protože jsem si částečně přál, aby to nikdo neslyšel, „nedokážu snést pomyšlení na to, že jsem to byl pravděpodobně já, kdo babičku zabil, přestože mi všichni tvrdili, že to tak není, ale na druhou stranu mě maličko utěšuje, že její poslední chvíle byly oslazené hnědým cukrem, kořením a dokonale upečenými jablky.“

V knize se vyskytují dva pohledy na příběh, ten ze současnosti a ten retrospektivní, díky kterému se vracíme před Megin odjezd do Austrálie a na kterém je postaveno celé budování příběhu. Právě díky pohledům do minulosti se příběh zajímavě vyvine a vygraduje a dostane k povedenému závěru, který rozhodně není nijak uspěchaný, nijak nepokazí celkový dojem z knihy a rozhodně není přeslazený a klišoidní, jak by se dalo očekávat. 

Jablečný koláč naděje je kniha pro čtenáře skoro všech věkových kategorií. Hlavním hrdinům je čtrnáct let, ale určitě by jí na chuť přišli i o něco mladší čtenáři, ale i pro někoho o dost staršího to bude příjemné čtení. Takže pokud máte náladu přečíst si příběh o přátelství, který není tak úplně přímočarý, jak by se mohlo zdát, rozhodně po Jablečném koláči sáhněte. A určitě si k němu nezapomeňte ten jablečný koláč upéct, ohromně se ke čtení bude hodit!

 Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji mnohokrát nakladatelství CooBoo! 

Název: Jablečný koláč naděje
Autor: Sarah Moore Fitzgeraldová
Série: -- 
Díl: --
Vydání: 2015
Překlad: Karolina Medková
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 192

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři