28. června 2015

Mnoho nových začátků | How to Save a Life - recenze

Mandy a Jill jsou zcela odlišné: Jill vyrůstala v milující rodině v hezkém domě na předměstí a celý její život byl až do nedávna jednoduchý. Mandy žila jenom s matkou a jejími často se střídajícími partnery kdekoliv to bylo možné a levné, nejčastěji právě u těch chlápků, a rozhodně to jednoduché neměla. Oběma se ale nedávno drasticky změnil život, a přestože žily stovky kilometrů od sebe, osud je svedl dohromady. 

Jill zažila obrovský šok, její milovaný otec nepřežil autonehodu a ona se z toho ještě pořádně nevzpamatovala. Její vztah s matkou nebyl nikdy úplně ideální, nicméně díky této události se ještě zhoršil. Jill se odřízla od svých kamarádek a několikrát se rozešla s přítelem, protože to nezvládala. A najednou do jejího života a života její matky Robin vstoupila Mandy. Mandy ale nebyla tak úplně sama… Čeká totiž dítě, ale nehodlá si ho nechat. Robin si podala inzerát s tím, že chce dítě adoptovat, hlavně protože zkrátka nechce být sama, a Mandy na něj odpověděla. Tak Mandy několik týdnů před porodem sedla na vlak a přijela za Robin, aby jí miminko porodila. A pak se chystá začít svůj nový život, bez matky a jejích partnerů, kteří si jí vůbec nevšímali, nebo naopak všímali až moc… Jenže nic není tak jednoduché, obzvlášť vzdát se vlastního dítěte či přijetí dalšího člena do rodiny chvilku po tom, co jste o jednoho významného tak tragicky přišli.

I am writing in response to your Love Grows post from Christmas Day.
I think I might have what you´re looking for. It should be available on March 1.
A lot of people in my situation might have a problém with some of the facts you mentioned in your post about you. Not me, because I think I understand.
If you accept me, I accept you.
Please write soon.
Mandy

Sara Zarr je podle všeho oblíbená a úspěšná autorka, která má na svém kontě už několik knih a když si přečtete recenzi na nějakou její knihu, bude s největší pravděpodobností velice kladná. Osobně ale s autorkou žádnou zkušenost nemám. A ani český čtenář ji mít nebude, protože žádná její kniha u nás nevyšla. A to je obrovská škoda. How To Save a Life by si totiž vydání určitě zasloužilo. 


How to Save a Life není kniha s velice složitým či extrémně čtivým příběhem. Jedná se ale o knihu s příběhem velice hlubokomyslným a ohromně pravdivým a skutečným, takže rozhodně dokáže své čtenáře velice zasáhnout. Střídá se vyprávění z pohledu Jill a Mandy, jejichž pohledy se autorce povedlo ohromně odlišit. Už dlouho jsem nečetla knihu, jejíchž hlavní hrdinové by byli tak odlišní a bylo by to tak dobře znát. Už z první věty poznáte, že teď vypráví jiná hrdinka. Tak moc jsou jejich charaktery a pohledy na svět odlišné. A to se ještě v průběhu knihy značně mění, dospívají, a přesto stále Sara Zarr jejich odlišnost dokázala udržet. How to Save a Life tedy získává obrovskou pochvalu za skvěle propracované postavy. Sice je asi obě dvě nebudete mít rády, protože jsou, jaké jsou, ale i za to může autorky velice efektní styl vytváření postav. 

We were the same that way. Are. Were. He was, I am. When he was here, I knew who I was. If I forgot, he´d remind me. In theory, I should be the same person now I was then. He died, not me. So, I´m trying to be that person, still, even though he hasn´t been her for ten months now.

Rozhodně nelze tvrdit, že styl knihy sedne velkému počtu čtenářů, to určitě ne, protože na to je velice specifický. Přímý, založený spíše na smysluplných dialozích než na dlouhých popisech. Nosnou částí knihy jsou pak ale myšlenkové pochody vypravěček. Ony nevyprávějí svůj příběh jen tak zběžně a ledabyle, ale naopak si dávají záležet, aby se k veškerému dění nějakým způsobem vyjádřily a podaly tak svůj názor na věc. A to je obrovské plus. Čtenář pak skutečně ví, co si Jill a Mandy myslí, a dokáže se velice snadno do jejich situace vžít. 

How To Save a Life je rozhodně velice zajímavá kniha. Námětem možná není tak úplně originální, zpracováním ale zcela určitě. Sara Zarr svým vyprávěcím umem určitě dokáže zaujmout. Skvělým způsobem umožní svým čtenářům prožít s hrdinkami knihy jejích životní situace tak silně a důkladně, že je i oni budou moci považovat za zažité. 

Název: How to Save a Life
Autor: Sara Zarr
Série: --
Díl: --
Vydání: 2011
Překlad: ---
Nakladatelství: Little, Brown Books
Počet stran: 341
21. června 2015

Velké finále Nástrojů smrti | Město nebeského ohně - recenze | YOLI

Chtěla jsem k poslednímu dílu Nástrojů smrti napsat obsáhlou, pečlivou recenzi, jakou jsem už dlouho nenapsala, která by shrnula celou sérii a kterou bych za ní udělala tečku. Přeci jenom poslední díl oblíbené, povedené a dlouhé série nečte člověk tak často. Chtěla jsem napsat, jak mám Nástroje ráda, že se mi ohromně líbily i Pekelné stroje, možná i o trochu víc, a že jsem se rozhodla, že už si ze světa lovců stínů nic dalšího nepřečtu, protože by Clareová mohla napsat i něco dalšího… A ono ne, ona si mě Cassie zase úplně získala. Takže tohle nakonec nebude taková recenze, jakou jsem původně plánovala. 

Svět neodděluje zvláštní a výjimečné lidi. Každý může být výjimečným.

Clareová totiž neplánuje lovce stínů jen tak opustit. Evidentně se totiž dočkáme celkem pěti sérií z tohoto světa. Celá tahle obrovská sága bude začínat Pekelnými stroji (The Infernal Devices), následovat bude série The Last Hours, poté Nástroje smrti, The Dark Artifices a nakonec The Wicked Powers. K tomu všemu existuje i několik komiksů a doprovodných povídek, například o Magnusovi. Asi nemá úplně cenu rozebírat, jestli jsou v tom hlavně finanční důvody. Ono to nakonec vůbec nemusí být špatné, ale je to ohromně nefér vůči čtenářům. A to hlavně proto, že knihy na sebe v tomto pořadí navazují, ale bohužel nevychází v překladu postupně (Pekelné stroje začnou vycházet u YOLI až letos, po dokončení Nástrojů), a tak se v Nástrojích objevují postavy z Pekelných strojů a naráží se na tehdejší události. Čtenáři, který čte jenom Nástroje, to může být popravdě úplně jedno. Nic není vyloženě nepochopitelné, jen si zkrátka člověk nespojí všechny narážky. A ty umí Clareová vážně dobře. Nicméně čtenář, který Pekelné stroje začal číst, ale ještě je z nějakého důvodu nedočetl, nebo někdo, kdo tuší, o čem série je a jaké postavy se v ní vyskytují a nechce si zkazit budoucí čtenářský zážitek, by Město nebeského ohně rozhodně číst neměl. Rozhodně ne před dočtením Pekelných strojů. Nedozvíte se sice všechno, ale hlavní rozřešení vztahů hlavních hrdinů zjistíte. A byla by škoda připravit se takhle o překvapení.
  
„Kdo je tam?“ zavolal, a pak se zarazil. „Samozřejmě,“ dodal do temnoty kolem něj, „i já jakožto lovec stínů jsem viděl dost filmů na to, abych věděl, že kdokoliv se zeptá „Kdo je tam?“, skončí velice brzy mrtvý.

Už bych se ale mohla dostat přímo k Městu nebeského ohně, že ano? Nejenže je Město nebeského ohně posledním dílem Nástrojů smrti, tedy té původní série o lovcích stínů, ale je to také jedna z mých úplně prvních young adult sérií. Já a Nástroje smrti se známe už pět let. Mít pět let rozečtenou sérii vyžaduje nejen věrnost čtenáře, ale také nepostradatelný glanc autora. A ten Clareová má. Rozhodně. Rozepsat úspěšně na šest knih takový příběh, který má pořád tempo, zajímavý děj a dobré postavy, je opravdu úctyhodné. A opravdu celou dobu poslední Město nic nepostrádá, je to jako bych zase četla první díl, stejně nadupané akcí, zajímavými událostmi a postavami, které má člověk upřímně rád. Stále jsem ale musela myslet na to, že se jedná o už opravdu poslední díl Nástrojů smrti, takže jsem při čtení byla často velice sentimentální. 

„Miluju tě,“ řekla, „ale nepokoušej se mě zastavit.“
Jace se natáhl k její ruce. „Tak dobře,“ souhlasil. „Teď se společně rozběhneme k portálu.“
„Běžíme,“ přikývla a bok po boku vyrazili vpřed.

Všechno se nějakým způsobem vyřešilo a dokončilo. Všechny postavy se dočkaly svých rozhřešení. Možná byl závěr až moc idylický a lehce přeslazený. Ale po takové době a všem, co se událo, si to zaslouží nejen postavy, ale také věrní čtenáři. (Kdyby vás zajímalo vyjádření Cassie ke konci knihy a k osudu postav, mrkněte sem. Varuju ale předem, je to jeden velký spoiler!) Přeci jenom jsme společně s postavami zažili perné chvilky.


A že se těch postav připojilo na závěr k vyprávění dost. Už to není jenom Clary, jako na úplném začátku, a není to jen Clary se Simonem jako ve čtvrtém dílu. Kdepak. Pohledy postav se střídají jak na běžícím pásu, protože čtenář potřebuje k pochopení všech událostí mnoho úhlů pohledů. V tomto směru si ale myslím, že se Clareová nechala značně ovlivnit svými fanoušky na internetu. Ti velice často vyjadřují své kladné pocity vůči určitým postavám a doslova se dožadují jejich příběhu. Je proto potom zcela pochopitelné, že se autorka všem chce zavděčit. Takže ano, střídá se mnoho pohledů a nepozorný čtenář by se i mohl občas ztrácet, přeci jenom se nejedná o jednoduchý příběh, ale Město nebeského ohně rozhodně ve svém průběhu neztrácí tempo. Clareová ví od začátku, kam se chce dostat a i přes časté odbočky se tam nakonec a ve velkém stylu dostane.

„Bratr Zachariáš,“ řekla Isabelle. „Leden až prosinec v kalendáři sexy mlčenlivých bratrů.“
„To jako vážně existuje kalendář sexy mlčenlivých bratrů?“ zeptal se Alec. „Kde ho koupím?“
 

Město nebeského ohně je určitě úctyhodné zakončení dlouhé a obsáhlé série. Značná tloušťka knihy ničemu nevadí, protože jde o velice čtivou knihu. Clareová ukázala, že vytvořit zajímavý a chytlavý příběh vážně umí a věřím, že mnoho čtenářů si její další knihy nenechá ujít. Nicméně je tu ale pár věcí, které autorce bohužel odpustit nemůžu. Návaznost na Pekelné stroje ještě beru, to se mi jako člověku, který má sérii přečtenou, líbilo. Objeví se zde ale kapitoly z pohledu nových postav – Emmy a Juliána, hlavních postav další série. Hrdinové jsou to zajímaví a milí a už po přečtení těch několika kapitol čtenáře jejich osudy budou zajímat, ale je to zkrátka od autorky ohromně nefér. Její záměr nalákat čtenáře na další série je zcela zřejmý, a to se mi vážně nelíbí. Ve formě speciálního epilogu by to bylo něco jiného. I tak se musím přiznat, že si Juliánovu a Emminu sérii pravděpodobně přečtu, na to se mi zalíbili hodně. Takže ano, lovce stínů mám opravdu ráda, jejich svět je vážně povedený a příběhy mě skutečně baví, ale myslím si, že by Clareová mohla konečně napsat i něco jiného. Rozhodně na to má.

Rodina není jenom o krvi, jsou to lidé, kteří tě milují. Lidé, kteří ti kryjí záda.
17. června 2015

Kam se poděla Mia s Adamem | Kam jsi odešla - recenze | YOLI

Adam prosil Miu, aby zůstala. Prosil ji a sliboval jí, že když zůstane, udělá cokoliv, že jí klidně zmizí ze života, pokud to bude potřebovat. Hlavně aby zůstala. A tak Mia zůstala… ale přeci jenom odešla. 

„Víš, hodně jsem o tom v posledních letech přemýšlela,“ řekla mi zastřeným hlasem. „Kdo tam byl pro tebe? Kdo tebe držel za ruku, když jsi truchlil nad vším, co jsi ztratil ty?“

Zůstaň se mnou je už stará kniha na poměry v žánru young adult, originálně vyšla v roce 2009, byla filmově zpracovaná a u nás už se dočkala dokonce dvou vydání (a jelikož je stále žádaná a čtená, troufám si tvrdit, že už to o něčem vypovídá). A teď, tedy v listopadu, si konečně budete moct přečíst, jak Miin příběh s Adamem pokračoval.
Od Miiny nehody uběhly tři roky. Mia se uzdravila a odešla do New Yorku na Julliard, nejprestižnější hudební školu v Státech. Z Adama a jeho kapely Shooting Star se staly hvězdy a jejich písničky a alba jsou jedny z nejprodávanějších a nejúspěšnějších. Tři roky se Adam s Miou neviděli, tři roky spolu nemluvili, tři roky o sobě ani vůbec nevěděli. Jaké bude jejich setkání po takové době a po tom všem, co společně prožili?
 
„Udělal bych to znova. Tím jsem si teď naprosto jistý. Přísahal bych za každou cenu a za každou cenu bych ji byl ochoten i ztratit navždy, jenom abych ji mohl naposled slyšet hrát nebo abych ji viděl v ranních paprscích. Anebo dokonce i bez toho všeho. Udělal bych to znovu, jenom abych věděl, že tam někde ve světě je. Živá.“ 

Hned na začátku je opravdu nutné upozornit, že hlavní postavou knihy je Adam. Je mi naprosto jasné, že teď jste se určitě všichni začali uculovat a ohromně těšit. No, tak to se zas tolik netěšte. Ano, Adam je sympatický a skvělý kluk, kterého jsme si asi opravdu úplně všichni zamilovali. Ale změnil se. A není se vůbec čemu divit. Stejně jako se změnil před třemi roky život Mie, tahle změna se udála i v jeho životě. Už není tak pohodový a sympatický kluk, který by se všemi bez problému vycházel. Z Adama se stal hajzlík. Stal se z něj docela nepříjemný mrzout, který má vlastně všechno, ale přesto neví, co od života chce. I tak ho ale nebudete při čtení úplně nenávidět. Jasně, nebude úplně příjemný a někdy byste ho za jeho chování opravdu nejradši vytáhli za uši, ale stejně ho pořád budete chápat a rozumět mu. Je to přece jenom Adam. Dozvíte se o všem, co se mu stalo, jak to snášel či nesnášel a bude velice zajímavé podívat se na příběh i z jeho pohledu. Přeci jenom je to i jeho příběh a jeho život.
Určitě jste zvědaví i na Miu, to ona je tou hlavní postavou. A samozřejmě se tady objeví a dostane hodně prostoru a v jistém slova smyslu to bude ta stará známá Mia (i přes to všechno co prožila), kterou jsme si oblíbili. Budete mít šanci poznat aktuální Miu a zjistit jak se změnila a jak je na tom teď. Objeví se i členové kapely, Miia kamarádka Kim, která se vzepřela matce a prorazila jako válečná fotografka, a zpěvačka Brooke de Vega, která se tenkrát v nemocnici tolik snažila Adamovi pomoct. Když nad tím tak přemýšlím, objeví se vlastně všechny postavy z první knihy, takže u všech se dozvíte jejich další životní osudy. 

"Všechno by bylo mnohem jednodušší, kdybych umřela. To ale neznamená, že bych teď chtěla být mrtvá. Nechtěla. Momentálně opravdu dělám to, co miluju a to mi stačí. Ale někdy a obzvlášť hned potom, to bylo opravdu těžké. To jsem se vždycky nemohla ubránit pocitu, že by všechno bylo milionkrát jednodušší, kdybych odešla s nimi. Ale ty – tys mě požádal, abych zůstala. Prosils mě. Stál jsi nade mnou a přísahal jsi.“

Možná si na jednu stranu říkáte, že je kniha vlastně zbytečná, obzvlášť pokud máte už zkušenost s druhými díly knih, které jsou vyprávěny z pohledu hlavní mužské postavy. Často se jedná vyloženě jenom o převyprávění první knihy z jiného pohledu. Where She Went ale rozhodně není jenom nějaké převyprávění příběhu a už vůbec se nejedná o zbytečnou knihu. Miin a Adamův příběh se nezastavil v momentě, kdy se Mia probudila. Všechno se v tom okamžiku nevyřešilo a už vůbec se nic nespravilo. Naopak. A hlavně Mia s Adamem si toho mají hodně co vyříkat.
Where She Went není nijak extrémně dějová kniha, je hlavně plná vzpomínek a rozhovorů, které jak nám tak samozřejmě hlavně hrdinům mají pomoct pochopit situaci, do které se dostali. Proto je vlastně docela překvapující, jak moc je kniha napínavá a čtivá. Formanová totiž píše ohromně ladně a velice chytlavě, takže skutečně nebudete schopni knihu odložit. A samozřejmě se znovu objeví mnoho hudebních propojení, které její skvěle naladěnou atmosféru ještě umocňují. Takže se určitě máte na co těšit, Where She Went je totiž rozhodně dostačující a plnohodnotné pokračování Zůstaň se mnou, pokud po jejím dočtení ještě nemáte dost a ještě vám zbyly nějaké ty slzy.


Recenzi naleznete také na webu YOLI.
13. června 2015

A šla, šla a šla | Etta a Otto a Russell a James - recenze

Ettě je osmdesát tři let, vyrostla se sestrou ve městě, poté chvíli učila ve vesnické škole, tam se potkala s Ottou a Russelem a zbytek svého života strávila na farmě. Vidět moře bylo její životním snem. A tak si jednoho dne ve svých třiaosmdesáti přivstala, obula si své nejlepší a nejpevnější boty, zanechala pro Ottu kartičky s recepty a vydala se na cestu. K moři to měla přes tři tisíce kilometrů… a tak Etta šla, šla, šla a šla, protože chtěla vidět moře. Cestou se proslavila a ve městech ji povzbuzovaly zástupy fanoušků. Doma na ni zatím Otto trpělivě čekal, pekl podle jejích receptů a vytvářel sochy. Russel se nakonec také vydal za svým snem a dobrodružstvím. A všichni vzpomínali… Na mládí a lásku, bolest a strach a těžké válečné období. 

Určitě to znáte taky: víte o obrovském množství knih, které si za každou cenu chcete přečíst, máte všechno naplánované a čtete tak jednu za druhou. A pak se objeví kniha, o které jste v životě neslyšeli a která vám z ničeho nic zhatí všechny plány. Vypadá totiž tak skvěle, že se do ní úplně bez přemýšlení pustíte a na všechny ostatní plány zapomenete… A pokud to tak uděláte stejně jako já s touhle knihou, rozhodně nebudete litovat.  

Milý Otto,
jak víš, vždycky se snažím, jak nejlépe umím, abych opravila tvoje dopisy a poslala ti je nazpět, aby ses z nich mohl učit a vyhnul se stejným chybám v budoucnu. Ale musím se k něčemu přiznat. Existuje něco, co jsem ti ještě nikdy neopravila, byť jsem možná měla. Na konci dopisu, po podpisu, není třeba používat znaménka. Žádná tečka se tam nepíše. Myslím si, že je to z toho důvodu, že se obvykle jedná jen o jméno pisatele, a není to tedy celá věta. Ale přesto se mi to, Otto, líbí. Líbí se mi, že to tak píšeš. Líbí se mi konečnost, smělost celé té věci. Takže s tím, prosím, nepřestávej.
Tvoje,
Etta.

Etta není jen tak obyčejná hlavní hrdinka, je to asi ta nejstarší ženská hlavní hrdinka, se kterou jsem měla tu čest. Člověk ji ale v jejím věku rozhodně nelituje. Naopak. Nejraději by se na tu cestu vydal s ní, protože jí to ohromně závidí. Kdo se taky odhodlá opravdu se sebrat a doslova vyrazit za svým snem? Skoro nikdo. A ano, nastanou občas momenty, kdy je vám stejně jako Ettě smutno a máte pocit, že už to dál nepůjde, protože to Etta nezvládne, ale člověk jí nesmí přestat věřit stejně tak, jako ona nesmí přestat věřit sama sobě. Protože kdyby se tak stalo, ztratila by svůj život, svoje vzpomínky a hlavně sebe. 

Etta ale není jedinou hlavní postavou. Důležitou osobou je i její manžel Otto a jejich soused a dlouholetý přítel Russel. Příběh, kdy se postupně dozvídáme jejich osudy, se ale neodehrává pouze v současnosti. Dostáváme se i do minulosti, do jejich velice mladých let, kdy nám odhalují svoje příběhy a propletené vztahy. Dalo by se říct, že hlavním tahounem knihy je část odehrávající se právě v minulosti. Ta je velice dějová a častěji se opakující. Ettino současné putování a jejich momentální situace je pak takové doplnění, vyvrcholením k jejich životům, které nám zajímavě ukončí jejich životní cesty. 

Tu noc James Ettu nesežral a spal jen malý kousek od jejích nohou. Ráno snědl jednoho sysla, zatímco Etta měla slané sušenky s majonézou. Když oba dojedli, pokračovali v chůzi. Na východ, stále na východ. Pojď se mnou, Jamesi, řekla Etta. 
Ano, jdu taky, řekl James.
Myslíš, že se mnou zůstaneš celou cestu až do konce? 
Uvidíme. 

Tato kniha je také lehce zvláštní, nejedná se totiž tak úplně o realistický příběh. Nachází se v ní lehké prvky magična, ale tak jednoduše a přirozeně, že knize asi můžu přiřadit popisek magický realismus. A to je žánr, který v podstatě nemá vůbec žádná pravidla a který mě ohromně oslňuje. A tady se zase objevil úplně jinak, než jak jsem ho dosud měla možnost poznat, takže to bylo opravdu zajímavé čtení. 

Etta a Otto A Russel a James je rozhodně zvláštní kniha, která nesedne všem, to je u ní naprosto jasné. Nejedná se o strhující příběh, kde byste každou stránku netrpělivě otáčeli nebo o příběh plný klišé romantických scén. Jedná se ale o hluboký příběh o lásce a přátelství a těžkých a dobrých chvílích v životě, které z nás dělají to, čím opravdu jsme. 
 
Název: Etta a Otto a Russell a James
Autor: Emma Hooperová
Série: --
Díl: --
Vydání: 2015
Překlad: Vanda Senko
Nakladatelství: Jota
Počet stran: 324
9. června 2015

Leonardovi pomohla terapie láskou | Odpusťte mi, váš Leonard - recenze | YOLI

Matthew Quick není pro českého čtenáře neznámý autor. Možná sice ne všichni vědí, že snímek s oscarovou Jennifer Lawrence je zrovna podle jeho knižní předlohy, ale o Terapii láskou alespoň slyšeli. Autor nám teď nabízí svojí novou knihou a tou je Odpusťte mi, váš Leonard.

Přiznám se rovnou, Terapii láskou jsem nečetla, ale pouze viděla. Nějak se mi do čtení nechtělo a spíš jsem chtěla vědět, za co moje oblíbená Jennifer dostala onu zlatou sošku. Nebudu tvrdit, že jsem byla z filmu a celého příběhu úplně nadšená, to ne, ale rozhodně ve mně zanechal spoustu podnětů k zamyšlení. V tom se rozhodně jednalo o zajímavý příběh s pěkně šílenými postavami. Odpusťte mi, váš Leonard je ale úplně jiný příběh, přesto si ale nese podobný styl: zvláštní hlavní hrdina, psychické problémy, okolí, kterého vůbec nechápe, a značná dávka šílenosti…


Leonard Peacock slaví osmnácté narozeniny, ale tedy slaví není vůbec to správné slovo. Leonard neslaví, on trpí. Jeho matka s ním nežije a místo o něj se stará primárně o svůj vzhled. Leonard nemá v podstatě žádné kamarády, jen postaršího souseda Walta, se kterým kouká na staré filmy s Bogartem, a spolužáka, kterého akorát denně poslouchá hrát na housle. Nikoho jiného Leonard v životě nemá. Tedy, ještě tak spolužáka Ashera Beala, ale tady se rozhodně o příjemném vztahu mluvit nedá. Naopak. Leonard Ashera upřímně nenávidí. On vlastně nenávidí celý svět, i sebe… a tak se rozhodne svůj život skončit. Ale ještě předtím se hodlá vypořádat s Asherem a zastřelit ho. Smrt Ashera Beala bude jediný Leonardův dárek k narozeninám. A ještě si ho bude muset dát sám. Aspoň jeden pořádný zážitek před vlastní smrtí bude mít, říká si.
  
A tak jsem zbytek školního roku chodil poslouchat, jak hraje. Bylo to trochu zvláštní, protože jsme se nikdy nebavili.
Připadalo mi, že ho ani trochu nezajímám.Viděl jsem, že vážně nestojí o to se mnou kamarádit a chce být sám jen se svojí hudbou, a respektoval jsem to.
Já jsem víceméně taky chtěl být sám, takže jsme sdíleli veliký společný prostor a byli v něm oba sami, pokud se to tak

dá říct.

S autorovým stylem nemám vůbec žádnou zkušenost a nejsem schopná posoudit, zda vyprávění pojal podobně jako v Terapii láskou, nebo ne. Troufám si ale tvrdit, že tady nezačal úplně dobře. Ano, příběh začíná zajímavě, ale okamžitě se začínají objevovat velice časté poznámky pod čarou, které nejsou žádným odborným vysvětlením, ale zkrátka odběhnutím od tématu či dodatečné Leonardovo vysvětlení. A to značně zpomaluje příběh, obzvlášť když samotná poznámka zabírá víc jak půl stránky, takže „normální“ text se na ní vlastně skoro nevyskytuje. A skoro okamžitě se také začnou objevovat dopisy z budoucnosti, které samozřejmě s příběhem souvisí, ale jejich vysvětlení se čtenáři dostane až v druhé polovině knihy, do té doby jsou značně rušivým elementem. Ano, s příběhem značně souvisí, ale pokud má čtenář velice bujnou fantazii a načteno mnoho sci-fi knih, začne si ohromně domýšlet. A ony jsou přitom vlastně strašně jednoduché. 


Kniha tedy nezačala úplně přívětivě. Ani bych se nedivila, kdybyste měli chuť ji po pár prvních stránkách nadobro odložit, i já jsem ji měla. Ale nakonec mě přepadla zvědavost. Ať jsou dopisy z budoucnosti či poznámky pod čarou velkými rušivými elementy, přeci jenom autor píše tak poutavě a zajímavě, že ve čtenáři zájem o Leonardův příběh probudí. A pokud se tedy přenesete přes možnou počáteční nelibost, postupně se do knihy tak začtete, že nebudete vnímat okolí. Ano, Leonardův pohled na svět a celý jeho příběh je vážně značně postavený na hlavu, ale to nemění nic na tom, že se jedná o hluboký příběh se zajímavým lidským osudem.

Dneska se jako jediný přihlásím já, a tak mě Herr Silverman vybídne: „Leonarde?“
„Řekněme, že nějaký mladý Američan zdědil pravou nacistickou pistoli, protože jeho dědeček zajal a popravil vysoce postaveného nacistického důstojníka. Co s tou pistolí má udělat?“
Jsem vážně zvědavý, jak budou moji spolužáci reagovat. Jsem si jistý, že budou odpovídat úplně jinak, než bych odpověděl já. Je až k neuvěření, jak se od sebe lišíme.
Navíc mě ohromně baví si s nimi takhle pohrávat: sledovat, jak jsou blbí, protože by je ani ve snu nenapadlo, že bych u sebe mohl mít pistoli, přestože jsem jim to právě v podstatě řekl.
Zítra budou na tuhle diskuzi vzpomínat v úplně jiném světle a snad si uvědomí, jak neuvěřitelně jsou pitomí.

Leonard je postava, která ne všem přiroste k srdci. Spíš ho bude čtenář litovat a zároveň se bude nad jeho činy značně pohoršovat. Nicméně až se dozvíte celý jeho příběh, se všemi těmi divnými situacemi, pravděpodobně si pro něj trochu vřelejších pocitů najdete. Ano, může být ohromně divný a nepříjemný, ale přeci jenom toho s ním čtenář v průběhu zažije dost. A to pracuje v jeho prospěch.

O téhle knize se docela těžko mluví. Nejen protože je tak jiná od ostatních knih, které jsem zatím četla, ale taky hlavně protože se nejedná o žádný jednoduchý a plochý příběh, který byste předpověděli hned na první straně a jenom čekali, jestli jste se trefili. Po jejím dočtení nebudete mít asi úplně úžasný pocit plný spokojenosti, taková kniha to rozhodně není. V žádném případě ale určitě nebudete litovat, že jste si ji přečetli.

4. června 2015

Dopisy a jednonohé pirátky | Anna a Anna - recenze

Říká se, že určité činnosti jsou jako jízda na kole, že se nezapomínají… A asi si můžete říkat, že u psaní recenzí něco takového platit ani nemůže, prostě si sednete a něco napíšete. Ale ono to teda platí a hodně. Už strašně dlouho jsem totiž nic nepsala, až se ohromně bojím, že už to vůbec neumím. Skoro dvacet minut (ok, tak to bylo trochu víc jak půl hodina, přiznávám) jsem tu různými způsoby prokrastinovala, až jsem se tedy nakonec odhodlala a pustila se do psaní. Tak jsem na sebe vážně zvědavá! 

Jednonohé pirátky se s něčím takovým nespokojí. Přejí si, touží. A bojují za to, co chtějí.

Anna a Anna jsou kamarádky, babička s vnučkou a spiklenecké pirátky, které si vyměňují dopisy a vzájemně si tak svěřují svá tajemství a zážitky. Anna (vnučka) píše o svém kamarádu Janovi, který se přestěhoval do Amsterdamu a se kterým komunikuje přes dopisy a postupně se do něj zamilovává. Anna (babička) pomáhá Anně pochopit její pocity a zároveň jí vypráví o tajemném Henrim, její dávné a stále probíhající lásce. 

Anna a Anna je velice hluboký příběh o mládí a dospívání, stáří, rodině a lásce v každém věku. Je to taková velice útlá kniha plná ilustrací, které příběh krásně doplňují. A přesto, nebo možná právě proto, bude mít příběh Aniček na svého čtenáře takový vliv. Je totiž ohromně přímý, bez zbytečných odboček a vedlejších linií, které by čtenáře nějak rušily. Anna a Anna je kniha, která jde ohromně a zároveň strašně jednoduše hluboko k podstatě vztahů a rodiny. Z velké části se odehrává v dopisech, které si Anny vyměňují a ty jsou vlastně ještě hlubší než obyčejný text. V dopisech se obě dvě svěřují a podělují se navzájem o své myšlenky a o svá srdíčka. Celá kniha se díky tomu stává ještě opravdovější a daleko upřímnější. 

V podstatě se pak jedná o velice jednoduchý a přímočarý příběh. Na tom ale není nic špatného. Má totiž jasnou zprávu, kterou hodlá svému čtenáři předat. A to se jí rozhodně daří naprosto krásným způsobem. A ještě se u toho bude čtenář velice příjemně bavit! 
 
Milý Ježíšku,
mám svého vnuka moc ráda. Proto jsem po okrajích tohoto listu pastelkami namalovala jedlové větvičky, hvězdičky a perníky. Posypala jsem to zlatým prachem. Ale teď bych Ti podle všech pravidel měla předat zprávu tím, že Ti napíšu, co si přeju.
Takže bych měla dát dohromady své srdečné přání, přání, o kterém vím, že se nikdy nenaplní? To toho po mně, při vší úctě, chceš trochu moc.
Takže mi to, milý Ježíšku, neměj za zlé, ale můžeš mi vlézt na záda.
Rozhodně.
Není to nic osobního. Tak, namaluju Ti tu ještě pár hvězdiček, abych nebyla taková.
Veselé Vánoce.
A. Bloomová 


Anna a Anna jsou totiž ohromně příjemné hlavní hrdinky. Skvěle se doplňují, vtipkují a vyměňují si myšlenky a názory, které obohatí nejen je. Ani nejsem schopná říct, jestli jsem nějakou z nich měla radši, obě byly totiž skvělé.

V případě Anny a Anny se jedná o knihu, které si sami asi jen tak nevšimnete. Obálku má sice jednoduše krásnou, ale přeci jen lehce nevýraznou, která vám toho o knize jako takové moc neřekne. Pokud máte ale rádi milé a příjemné reálné příběhy, rozhodně na knihu nezapomeňte. Aničky si totiž čtenářskou pozornost rozhodně zaslouží! 

 Za poskytnutí recenzního výtisku děkuju nakladatelství Albatros. 
Název: Anna a Anna
Autor: Charlotte Indenová
Série: --
Díl: --
Vydání: březen 2015
Překlad: Tereza Pecáková
Nakladatelství: Albatros: 
Počet stran: 176

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři