27. března 2015

Otázky typu "kdo zhasnul" & SPÁLENIŠTĚ - recenze | Yoli

Labyrint přišel jako rychlá a ničící bouřka. Nikdo z nás asi opravdu nečekal, že v knize bude něco takového. Něco tak drsného, dramatického a naprosto uchvacujícího. Ale teď už je tu SPÁLENIŠTĚ… a bude to ještě drsnější, to mi teda věřte.

Necelý metr od jeho postele se otevíralo do jasného, oslnivého světla okno zakryté barevnými závěsy. Sklo bylo rozbité, zubaté střepy z něj nevypadly jen díky ocelovému mřížoví, o které se opíraly. Na druhé straně stál muž a svíral mřížoví zakrvácenýma rukama. Oči měl vytřeštěné a podlité krví, plné šílenství. Vyhublý, sluncem spálený obličej mu pokrývaly boláky a jizvy. Neměl žádné vlasy, jen nezdravě vyhlížející fleky, které vypadaly jako nazelenalý mech. Přes pravou líc se mu táhla ošklivě vypadající řezná rána. Byla otevřená, zhnisaná a vedla skrz, takže jí Thomas viděl mužovy zuby. Na bradě se mu houpaly pramínky růžových slin.
 
Labyrint měl pořádný šmrnc, to rozhodně. Zvládne ho Dashner zachovat i v pokračování?

Určitě se o to snaží. Okamžitě po rozečtení nás čeká hned několik překvapujících zvratů, které nastaví zase tu pořádnou atmosféru. Příběh je znovu postaven na odhalování šokujících a závratných informací. A chvíli mu to tak funguje naprosto perfektně. Nicméně po chvíli skupinka přeživších z Labyrintu vyrazí na svoji cestu a kniha lehce svůj ojedinělý styl a právě ten šmrnc a divokost, díky které si nás Dashner původně dokázal získat, ztrácí. Ne že by to knize ublížilo nějak naprosto význačně, to zase ne. Ale o trochu svého kouzla zkrátka přichází. Naštěstí ale ne nijak na dlouho, protože na posledních sto stránkách se autor zase vrací ke svému stylu a je to zase parádní jízda ve stylu Labyrintu.

Později – neměl představu o kolik později – na něho znovu promluvila Teresa.
Tome, něco se stalo.

Druhé díly sérií, a obzvláště trilogií, jsou skoro až prokleté. A ano, Spáleniště ztratilo trochu té atmosféry, na kterou jsme si zvykly a naladily se na ni, ale jinak se ho kletba vlastně netýkala. Napínavé a čtivé to bylo rozhodně. Popravdě někdy až moc. V některých částech se musíme dokonce upozorňovat, že se máme nadechnout. A zajímavé to bylo rozhodně taky. Dashner totiž vymyslel něco tak šíleného (tedy aspoň doufám, že za vším bude něco opravdu velkého, něco, co mě naprosto vykolejí a že se to nezkazí), že člověk často nevěří vlastním očím, že se něco takového opravdu děje.

Více prostoru dostanou i postavy, nejen Thomas, ale i zbytek bandy a i nové přírůstky. Nicméně se ale nejedná o žádné velké charakterové vývoje, protože na tom rozhodně kniha není postavena a ani to není její cílem. Zkrátka se akorát víc dostanou do zorného pole vypravěče. A převážně se tedy jedná o takové zorné pole, kdy se s Thomasem hádají, nebo ho nějak ohrožují na životě… ale objevují se trochu víc, o to jde, takže je tu možnost udělat si na ně pořádný názor.
 
Počkej tady,“ zašeptal Minho. „Není důvod srážet se znovu s mrtvolama jako auta na autodromu. Nejdřív najdu vypínače.“
„Proč by zhasínali?“ podivil se Thomas. „Nebo spíš,
kdo zhasnul?“
Minho se po něm ohlédl; světlo z Arisova pokoje se mu rozlilo po tváři a ozářilo drzý úsměv, který se tam napevno sadil. „Proč se vůbec otravuješ s nějakýma otázkama, vogo? Nikdy nic nedávalo smysl a nejspíš nikdy nebude. Tak se hoď do chládku a zůstaň, kde jsi.“

Spáleniště není vůbec špatnou knihou, a už vůbec není špatným druhým dílem. Sice nerada knihy srovnávám, ale ve srovnání s jinými druhými díly se vlastně jednalo o výtečný díl. Zajímavý, čtivý, napínavý a řádně šokující, co víc si přát (hlavně když se při čtení nemůžete zbavit představy Dylana O´Briena… :)). Ale mám takový pocit, jakoby se Dashner nějak strašně opakoval a je mi trochu líto, že si pro nás nepřipravil něco trochu nového. Možná si to sice schoval do závěrečného dílu, ale Spáleništi by to lehce neuškodilo.

Článek najdete také na stránkách nakladatelství YOLI.
22. března 2015

Umíme být vůbec šťastní? | Šťastná kniha

Jste šťastní, spokojení, okey? Nebo byste rádi ve svém životě něco změnili, protože si jste jisti, že ta změna vám pomůže k naprosté dokonalosti a k nekonečnému štěstí? Anebo vám všechno vyhovuje tak jak je, jen byste se občas na váš život podívali z trochu jiného pohledu, abyste si ho mohli víc užít? No… tak proč to prostě neuděláte? 
 
Přesně s takovými myšlenkovými pochody se setkáte ve sbírce úvah Báry Šťastné v její Šťastné knize. Nejedná se o tipy a rady, jak být šťastnější, nebo o striktní pravidla, která by vás k vytouženému štěstí dovedla. Jedná se o její postřehy a myšlenky, které vám poskytnou pohled na život někoho jiného (aniž by se jednalo o bulvár a vy byste se cítili špatně, že někoho špehujete).
 
Život a obzvláště ten šťastný a spokojený život není jediný velký cíl, ke kterému se musíme za každých okolností dobelhat. Teď mi to odpusťte ale: musíme akorát umřít. Nemusíme jinak v podstatě nic, tak proč se tedy za něčím neustále honíme? Protože chceme nebo protože to od nás vyžaduje společnost? Asi mě budete muset omluvit, tohle už jsou vlastně docela kecy, sama vlastně nevím, co plácám, já vím: prožívejte každý okamžik; za ničím se nehoňte; žijete teď, ne za pár let; co se stalo, stalo se; a podobně. Možná vážně píšu nesmysly, které se k téhle knize vůbec nehodí, možná je tohle všechno zbytečné a možná vůbec nedávám smysl, ale nikdo mě nenutil a nemusím tohle vůbec psát. Tak proč to vlastně píšu? Protože chci a protože mi to dělá radost. 

Na otázku „co mě činí šťastnou“ jsem byla nucena odpovídat vlastně docela nedávno. Jednalo se vytvoření našich maturitních novin na maturitní ples a já v tu chvíli vůbec nevěděla, co si tam mám napsat. Nakonec jsem sice něco dala dohromady a ne že by to nesouhlasilo, ale nejsem s tím tak úplně spokojená. 

Když jsem přečetla asi první tři kapitoly ze Šťastné knihy, začala jsem nad tímto tématem více přemýšlet a začala jsem si dělat poznámky. A vyplodila jsem během několika dní docela sáhodlouhý seznam často naprostých maličkostí, které mě ale dělají neskutečně šťastnou. 

Tady jsou:

- Čisté, voňavé a načechrané peřiny, do kterých se můžu zachumlat
- Když se mi povede nalakovat si nehty, bez toho aniž bych je někam obtiskla
- Když si žádný takhle hezky nalakovaný nehet nezlomím
- Když se při běhání dostanu až k písničce I Bet My Life, protože to znamená, že běžím už vážně dlouho
- Když si vezmu podpatky, a ani jednou neškobrtnu
- Když se mi povede pozice v józe tak, že nejenže nespadnu na hubu, ale cítím se v ní dokonce vážně dobře
- Když ukuchtím z mého pohledu vážně dobré jídlo a někdo mi řekne, že mu to opravdu chutná
- Když svítí krásně sluníčko a je tak akorát teplo, takže můžu jít ven, nejlépe běhat
- Když vidím nebo si pořídím čerstvé květiny
- Když si dám výbornou kávu
- Když se mi neseká počítač
- Když mi baterka v mobilu vydrží aspoň do odpoledne
- Když někoho udělám šťastným
- Když někoho upřímně rozesměju
- Když potkám úplně cizího člověka a usmějeme se na sebe
- Když se sama od sebe probudím ráno dřív a už svítí sluníčko
- Když mám volné místo na psacím stole, nejlépe tak, že vidím samotnou desku stolu
- Když mi paní v trafice řekne, že už má pro mě nový Apetit a FOOD
- Když napíši recenzi hned, co dočtu knihu
- Když mi přijde pohled nebo dopis
- Když mi přijde balíček s knihou a nejlépe samozřejmě s knihami
- Když si s někým vážně dobře popovídám
- Když někomu říkám, jak nějaká kniha byla naprosto úžasná a on si ji díky tomu přečte
- Když cvičím jógu se zavřenýma očima
- Savasana
- Bakasana
- Když se dětem na táboře líbí moje hra
- Když si na táboře můžu vybrat písničku, která se bude u ohně zpívat
- Když obědvám v pyžamu
- Když vejdu do obchodu a hraje moje oblíbená písnička
- Když někdo zná Within Temptation a sdílí moje nadšení
- Když už jsou u babičky zralé jahody a angrešt s rybízem
- Když si můžu na zahradě utrhnout jablko a hned ho sníst
- Když mi náš malý Oskárek řekne: „pojď si hrát, teto!“
- Když si koupím nový lak na nehty
- Když si pořídím nové náušnice
- Když si ke snídani udělám lívanečky
- Svíčky a příjemná atmosféra doma
- Když přijdu ráno do školy a spolužák mě v šatně hlasitě zdraví už od dveří (naše ranní tradice)
- Když se potkám s jiným běžcem a uznale se na sebe usmějeme
- Když děti na táboře zvládnou dvou denní výlet s přespáním a já jim nemusím nosit věci
- Když se mi povede rozmotat sluchátka po vytažení z kabelky
- Když v kabelce najdu kýžený předmět
- Když publikuju recenzi a knihu tak můžu uklidit do knihovny k ostatním přečteným knihám
- Když se sejde celá rodina a strávíme spolu víkend

Ono nepůjde o to snažit se co nejvíc na vlastním životě změnit, i když často i nějaká ta změna pomůže, ale půjde o něco jiného. Půjde právě o to najít si věci, které nás dělají šťastnými a na ty se soustředit a všímat si jich. :)) Co dělá šťastné vás? 
15. března 2015

Budo, Max a bonusové hovínko | Paměti imaginárního kamaráda - recenze

Existují knihy, o kterých všichni mluví, a vy zkrátka víte, že si je musíte přečíst, protože se vám určitě budou líbit. A pak jsou tu zcela náhodná setkání s knihami a příběhy, kterých rozhodně nelitujete a na které nikdy v životě nezapomenete. A přesně takovou zkušenost mám i s touhle úžasnou knihou Matthewa Dickse. Paměti imaginárního kamaráda mi byly docela nedávno doporučeny, já si přečetla anotaci, usoudila jsem, že to zní dobře, a přihodila jsem knihu do to-read poličky na Goodreads. A zapomněla jsem na ni. Po nějaké době jsem se vydala do knihovny a zcela náhodou jsem si knihy všimla. Zaujala mě totiž její nádherná obálka. Anotaci jsem si tam nepřečetla, ale název mi zněl dobře a povědomě, a tak jsem se rozhodla odnést si knihu s sebou domů. Až teprve doma jsem zjistila, že už jsem o ní opravdu slyšela a že jsem na ni byla docela zvědavá. A jelikož v tu chvíli jsem na ni byla zvědavá opravdu hodně, rozhodla jsem se ji hned přečíst. A to bylo to nejlepší čtenářské rozhodnutí za hodně dlouhou dobu. 

 Být imaginárním kamarádem je zvláštní věc. Nemůžete se udusit, nemůžete onemocnět, nemůžete upadnout a rozbít si hlavu a nemůžete chytit zápal plic.  Jediné, co vás může zabít, je člověk, který na vás přestane věřit.  A to se stává mnohem častěji než všechna udušení, upadnutí a zápaly plic dohromady.

Seznamte se s vypravěčem tohoto příběhu, s imaginárním kamarádem Budem. Ano, opravdu je vypravěčem imaginární kamarád, toho si totiž vymyslel osmiletý Max už před několika lety, aby mu dělal společnost. Budu je o trochu starší než Max, takže je takový chytřejší a dospělejší, umí procházet dveřmi, když opravdu vypadají jako dveře, a nikdo jiný z reálného světa kromě Maxe s ním nemluví. Je to přeci jenom Maxům imaginární kamarád. Existují ale samozřejmě i další imaginární kamarádi! Ti sice ne vždy vypadají jako opravdoví lidé, záleží na schopnostech toho malého človíčka, který si je představuje. Ano, malého človíčka, protože imaginární kamarádi jsou převážně záležitostí malých dětí. Vsadím se, že skoro každý jsme nějakého měli, pravděpodobně si na něj už vůbec nepamatujeme, ale někdo si na něj možná čas od času i vzpomene a budou to určitě příjemné vzpomínky. 

„Kam běžíš?“
„Ještě pořád potřebuju na záchod,“ odpoví mi. „Snad už je ten u ošetřovny uklizený.“
„Co se Tommymu stalo?“ zeptám se. „Co jsi s ním udělal?“
„Vykakal jsem se mu na hlavu,“ řekne Max.
„Ty jsi kakal, když byl na záchodě někdo cizí?!“ vyhrknu. Nemůžu tomu uvěřit. Představa, že se Max vykakal Tommymu Swindenovi na hlavu, je neuvěřitelná, ale ještě víc mě překvapuje, že se dokázal vykakat v přítomnosti dalšího člověka.
„Jen trochu,“ řekne Max. „Už jsem byl skoro hotový, když vlezl dovnitř.“ Popoběhne po chodbě ještě kousek a teprve pak dodá: „Kakal jsem dneska ráno, takže bylo docela malinké. Bonusové hovínko, pamatuješ?“

Budo sice vypadá starší a ví toho o světě trochu víc než Max, ale jinak je to stále stejně malý kluk jako Max a jeho myšlenkové pochody jsou prostě úžasné. Takhle nějak si představuju, že děti v tomhle věku přemýšlí. Není to jenom často naprosto roztomilé, ale skvěle vám to pomůže pochopit dětskou logiku, což je pro někoho jako jsem já (bez sourozenců či dalších malých dětí v blízkém okolí) velice nápomocné. A je to navíc tak krásně napsané, že je to prostě… ách. No jo, dneska to asi nebude moc souvislý text, tahle kniha se mi dostala až moc pod kůži. 

Určitě se chcete zeptat, o co vlastně v knize přesně jde, to tam jako akorát za Maxem Budo prostě chodí a prožívá s ním jeho život? No, v podstatě jo. Ale vlastně ne. Budo je tím hlavním hrdinou, tím skvělým vypravěčem a ano, chodí za Maxem a prožívá s ním jeho život, je to přeci jenom jeho imaginární kamarád. Ale i Budo má svůj život. Vzdělává se, kouká s Maxovými rodiči na televizi, převážně na detektivky, prochází se kolem domu a navštěvuje své přátele na blízké benzínce. Jasně, oni o něm neví, ale Budo má ty lidi opravdu rád, takže to jsou jeho přátelé. Ale to opravdu není celý příběh. Ten je daleko komplikovanější, dramatický, možná i značně drastický a hlavně napínavý, srdcervoucí a slzy produkující. 

„Chceš modrého nanuka, nebo žlutého?“ zeptá se třeba a Max ztuhne. Zamrzne jako ten nanuk. Když se má o něčem rozhodnout, bere vždycky v potaz hrozně moc věcí.
Je červená lepší než žlutá?
Je zelená lepší než modrá?
Který je studenější?
Který se bude rychleji rozpouštět?
Jak chutná zelená?
Jak chutná červená?
Chutnají různé barvy různě?
Byl bych radši, kdyby Maxova máma rozhodla za něj. Ví přece, jak je to pro něj složité. Ale když ho nutí si vybrat a jemu to nejde, někdy mu pomůžu. „Vezmi si modrého,“ zašeptám a on pak řekne: „Vezmu si modrého.“ A je to. Konec dilematu.

Paměti imaginárního kamaráda mě rozplakaly jako už dlouho žádná kniha nebo film. Často když říkám, že jsem u knihy brečela, nebyly to vyloženě slzy, ale jenom takové posmrkávání. Tady ne, tady to bylo hned několik upřímných proudů slz. Nejenom protože to bylo smutné, ale protože to bylo to ono. Prostě krásný, dojemný, vtipný a úžasný příběh, který si zaslouží daleko více pozornosti. 

Název: Paměti imaginárního kamaráda
Autor: Matthew Dicks
Série: -- 
Díl: --
Vydání: 2014
Překlad: Dominika Křesťanová
Nakladatelství: Argo
Počet stran: 314
8. března 2015

Jaké to je být podivným? | Podivné město - recenze

„Doufám, že jednoho dne budu moci přijít domů. Ale nejdřív musím zařídit pár věcí. Jenom chci, abys věděl, že mám tebe i mámu moc rád a nedělám nic z toho proto, abych vám nějak ublížil.“
„Taky tě máme rádi, Jakeu, a jestli jsou to drogy nebo cokoliv jiného, je nám to jedno. Dáme tě zas do pořádku. Jak jsem říkal, jsi zmatený.“
„Ne, tati. Jsem podivný.“ A pak jsem zavěsil.

Často si o sobě myslíme, jak jsme zvláštní, divní, jiní. A možná nám to i někdo z našeho okolí opakovaně a vehementně opakuje. Ale bohužel, mám špatnou zprávu, podivní totiž vážně nejsme. Podivnými byly ale hrdinové Sirotčince Slečny Peregrinové pro podivné děti a podivnými zůstaly i v pokračování, v Podivném městě. Děti, chráněnci, slečny Peregrinové se dostaly do, ne podivné situace, ale do vyloženě špatné situace. Honí je stvůry, které s nimi mají pěkně ošklivé plány, a děti se musí pokusit zachránit svoji milovanou ředitelku, slečnu Peregrinovou. Jak se vypořádají se svojí cestou?



Musím se vám k něčemu přiznat, Podivné město jsem původně vůbec neměla v plánu číst v tomhle období. Měla jsem na něj dost času, ani ještě nevyšlo pokračování. Ale mě doslova žralo svědomí. Věc se má tak, na nepřečtené knihy používám v knihovně speciální poličku, a jakmile z ní něco přečtu, najdu knize nový domeček mezi ostatními přečtenými knihami. Ale Podivné město tenhle osud nemělo. To mělo už od našeho setkání pevné místo v přečtené zóně hezky vedle první knihy, protože se mi prostě do poličky k nepřečteným nevešlo a vedle Sirotčince bylo akorát tak místo. A tak jsem měla strašně špatné svědomí, že je v knihovně mezi přečtenými knihami založená kniha nepřečtená. A to byl tedy ten hlavní důvod, proč jsem si Podivné město přečetla už teď a nepočkala jsem si na vhodnější chvíli, tedy chvíli před čtením třetího dílu, protože to by bylo mnohem moudřejší. To mi teda věřte. 

Podivné město je totiž asi ten nejlepší druhý díl z nějaké série, jaký jsem kdy četla. Druhé díly jsou prokleté a já s nimi mívám značné problémy. Ale tady ne, Podivné město se totiž opravdu povedlo. Kniha vůbec nepůsobí, jakoby příběh byl nějak přerušen, prostě se v něm pokračuje a vůbec ničím není zpomalen, nebo dokonce zastaven. Prostě jedna velká jízda. A značně napínavá, to rozhodně. A takové zvraty tam! To budete koukat! A opravdu hodně dobře se čte, takže máte knihu přečtenou jedna báseň. 

Ransom Riggs rozhodně svoji spisovatelskou kariéru začal velice dobře. Nejenže si zvolil zajímavé a značně podivné téma, zpracoval ho velice dobře, ale ještě k celému dílu přidal něco navíc. Jak Sirotčinec, tak i Podivné město jsou totiž doplněny o dobové fotografie, které celý příběh zajímavě dokreslují (a někdy teda i dost děsivě!). Ukazují nám hrdiny příběhu, jejich podivnosti, a často dokonce i jejich zažitá dobrodružství. A jelikož sleduji Ransoma i na několika sociálních sítích, tak vím s jakou vervou a odhodláním dané fotografie získává, takže rozhodně klobouk dolů. 


Připadalo nám, že se motáme temným lesem snad celé hodiny. Čas se nedal odhadnout ani podle měsíce, ani podle pohybu hvězd. Křik mužů a psí štěkot kolem nás kroužily, jak jsme utíkali, děsily nás odevšad a odnikud. Abychom svedli psy ze stopy, brodili jsme se ledovým potokem, dokud jsme nepřestali cítit vlastní nohy, a když jsme z potoka vylezli, zdálo se mi, že místo nohou se kymácím na bolavých pahýlech.
Po nějaké době jsme začali umdlévat. Někdo ve tmě vzlykal. Oliva a Claire začaly zaostávat, a tak je Bronwyn obětavě vzala do náručí, ale pak nestačila ani ona. Nakonec, když Horác zakopl o kořen, upadl na zem a zůstal ležet a prosil o chvilku odpočinku, zastavili jsme všichni. Blížili jsme se k hranicím našich možností.


Příběh se v Podivném městě rozvíjí značně zajímavě. Už se neodehrává pouze na ostrově, ale následuje děti na jejich pouti. A setkáváme se s mnoha podivnými. Tato setkání jsou sice jakýmsi přestávkami a odskočeními z hlavního příběhu, ale rozhodně ho nijak nevyrušují nebo nezpomalují, ba naopak. Čtenář má tak alespoň příležitost pořádně si prohlédnout tento podivný svět a objevovat i historii podivných a jejich současný život. A všechno je velice dobře popsané a podané čtenáři tak, že to bude doslova hltat. 

Podivné město je velice povedená kniha a výborné pokračování v příběhu. Ano, našla jsem v ní pár věcí, se kterými nejsem úplně spokojená. Například mi úplně nesedl rozvíjející se vztah mezi Jacobem a Emmou, nějak jim to prostě nežeru. Chápala bych silné a pevné přátelství, ale milostný vztah mi k tomu všemu prostě nesedí, ten mi tam přijde až moc vynucený. Jako by se snažil autor zavděčit dalšímu možnému publiku. A možná se mi v průběhu čtení úplně nelíbilo i několik dalších věcí, nicméně jsem je v závěru prostě zapomněla. Tak dobře se kniha četla, tak dobře vystavěná a napsaná je, a tak zajímavá, že to všechny ty drobné nedokonalosti zkrátka vynulovalo.

P.S. právě se chystá filmové zpracování prvního dílu a je to v rukách Tima Burtona! 

Název: Podivné město
Autor: Ransom Riggs
Série: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti 
Díl: druhý
Vydání: srpen 2014
Překlad: Bronislava Grygová
Nakladatelství: Jota
Počet stran: 242
1. března 2015

Klasiky, které jsem neměla přečtené

Jak jste si za těch několik let mého blogování mohli všimnout, velice ráda čtu. A vlastně tak nějak vždycky jsem ráda četla. Přečetla jsem toho za ty roky tedy vážně hodně, některé knihy byly víc šílené, některé míň a z velké většiny se mi všechno nějakým způsobem líbilo. Ovlivnily mě i takové ty žánrové vlny, které se v průběhu posledních let objevily. Nicméně mě minulo hned několik velkých knih. A kdykoliv se někde naskytne příležitost a náhodou se prořeknu, že jsem něco takového nečetla (viz třeba Pán prstenů a ne že mi tu teď dáte kázání, že si to musím hned přečíst, zrovna tohle se mi strašně číst nechce) dostanu ohromně vynadáno. Nicméně jsem se rozhodla, že si v určitých oblastech literatury doplním vzdělání, a proto jsem se vrhla na tyto dvě knihy: Pýcha a předsudek & Na větrné hůrce. 


Za neznalost těchto dvou knih jsem sice nedostala tak úplně vynadáno, nicméně se na ně všude možně objevuje strašně moc narážek a často se jimi inspirují další příběhy, že mi už vážně začalo vadit, že je nemám přečtené.

A Freckles mi řekla, že si to prostě musím přečíst. Ona má totiž takovou teorii o holkách a chtěla vědět, kam mě má zařadit. Podle Freckles totiž existují dva typy holek (což mi připomíná If I Stay): existujou holky, které milují Pýchu a předsudek a ty jsou vlastně normální; a pak jsou tu holky, které milují Hůrku a ty už podle ní nejsou tak úplně normální. Sama Freckles se řadí k tomu druhému typu a chtěla vědět, kam si má zařadit mě. 


http://static.guim.co.uk/sys-images/Film/Pix/pictures/2011/10/31/1320085389481/Wuthering-Heights-007.jpgA teď ji asi nehorázně zklamu… sama totiž nevím, kam se mám úplně přesně zařadit. Ani z jedné knihy jsem nebyla tak úplně unešená. Na větrné hůrce se mi četlo daleko lépe a celkově se mi zápletka líbila asi o chlup víc. Líbilo a nelíbilo se mi to. Líbil se mi styl příběhu, i když mi lehce vadil vypravěč Lockwood, jeho role v knize mi přišla docela zbytečná, ale budiž. A bylo to dějově více zajímavé než Pýcha a předsudek, ale asi budu víc normální než šílená, protože mi nad některými momenty docela zatrnulo. Nicméně jsem popravdě čekala daleko víc. Už podle toho, jak moc se o knize mluví jako o tom obrovském tragickém příběhu tragické lásky mezi Cathy a Heathcliffem. Nějak moc té tragické lásky jsem v tom totiž neviděla. Ano, tragické to bylo, ale tak nějak jinak. Já jsem to vnímala spíše jako tragický příběh jedné rodiny.   


Pýcha a předsudek mi ale dala přesně to, co jsem od knihy očekávala. Takový lehký, roztomilý příběh ze zajímavého anglického prostředí. Kniha se mi sice nečetla tak dobře jako Hůrka a nebrala jsem ji tolik vážně, ale za to to bylo takové miloučké. Lepší slovo pro to asi nenajdu. I postavy mi byly daleko sympatičtější a oblíbila jsem si jé, obzvlášť Elizabeth. Nicméně do Darcyho jsem se nezamilovala. Zatím, třeba to ještě někdy přijde. Na Pýchu a předsudek jsem se už také stihla podívat, na verzi s Keirou Knightley, a film se mi opravdu moc líbil! Objevilo se tam mnoho známých tváří! Prezident Snow jako pan Bennet, nebo Úžasná Amy jakožto Jane mě třeba vyloženě vyděsili! Ani nevím, jestli se mi líbila víc kniha nebo film, podle mě film knihu pojal z velice správného úhlu a krásné ji zpracoval. Takže rozhodně doporučuju, pokud jste náhodou ještě neviděli. 

A jak jsem tedy dopadla ve Frecklesovské teorii? Když se nad tím totiž ještě hlouběji zamyslím, sice mě obě knihy úplně neuchvátily, ale líbily se mi. Nicméně Pýchu a předsudek si v blízké budoucnosti přečtu znovu velice ráda a rozhodně si pořídím i svůj výtisk, protože mě vážně mrzí, že nějaký hodně pěkný ještě nemám, kdežto další čtení Hůrky odkládám na neurčito. Takže asi budu nakonec přeci jenom normální.
Willinda


Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři