30. září 2015

Kouzelné prsteny, Ono a UHO | Čarověník - recenze

Když se Štěpán rozešel s Katkou a přestěhoval se z Prahy na vesnici v Českosaském Švýcarsku, ani ve snu ho nenapadlo, že by ho tam čekalo něco dobrodružného, natož pak něco magického! Jakmile se ale vydal do lesa pro čarověník, větvičku s jiným genetickým kódem než zbytek rostliny, odstartoval tím nelítostný souboj s ragarami, podivnými bytostmi z jiného světa, o moc. Štěpána taky nenapadlo, že by právě v téhle malé vesničce našel svou milou, dceru hospodského, Jindřišku, a už vůbec by ho nenapadlo, že se právě s Jindřiškou vydá díky kouzelným prstenům a díky pomoci tajemného Ono do toho druhého a kouzelného světa zachránit svoji bývalou přítelkyni. A pak že se na vesnicích nic moc neděje…

Ještě před pár lety bych docela zarytě tvrdila, že českou literární tvorbu moc nemusí a že si raději přečtu něco zahraničního. Zrovna na tomto tvrzení je krásně vidět, jak se mé čtenářské preference mění. Za prvé jdu studovat češtinu… takže by bylo hodně špatné, kdybych české knihy nečetla, a za druhé jsem si k nim zkrátka našla cestičku a zjistila, že naši autoři za pozornost a čtení opravdu stojí. A hlavně stojí za to, aby se o nich mluvilo a psalo. 

„Nevím, co jsou zač. Ale jdou po tom čarověníku,“ kývla na květináč.
„Proč?“
„Je v něm síla, spousta síly,“ řekla a přejela konečky prstů po vrcholcích jehliček.
 
O Čarověníku jsem se dozvěděla zcela náhodou. Přestože knihu vydalo CooBoo, jehož produkci sleduji, vydání Čarověníku mi uniklo. Neunikl mi ale křest, který se konal a kterého jsem se zúčastnila. Ještě ale při vstupu do kavárny, kde se křest konal, jsem si nebyla jistá, zda si chci knihu skutečně přečíst. Když ale jdete na křest knížky, je vážně velice pravděpodobné, že s ní odejdete a že se na ni budete hodně těšit. (Obzvlášť, když o ní odpovědný redaktor tak krásně mluví a další redaktorka prozradí to, co se jí na knize ohromně líbilo :D).

Jakmile se do Čarověníku začtete, okamžitě na vás dýchne atmosféra českého prostředí. To se autorce musí nechat a pochválit, protože to se jí skutečně povedlo. Humor a narážky typicky české, které pochopíme pouze my a kdy se taky vysmíváme hlavně sami sobě. Povedené a velice vtipné!
 
Kdyby bylo všechno ve vesmíru konstantní jako UHO, byl by všude svatý klid.

Marie Rejfová rozjela v Čarověníku zajímavý a originální příběh. Měla jsem při rozečtení určité představy, jakým směrem by se mohl rozvíjet, ale převážně jsem se netrefila, což mě velice mile překvapilo. Ze začátku je sice lehce urychlený a místy chaotický, že jsem si nebyla úplně jistá, co všechno znamená a co se děje, ale po několika kapitolách bylo vše objasněno a já v naprostém obraze. Dobrodružnost knize rozhodně nechybí, nejen při závěrečných scénách, ale celkově provází celou knihu a drží ji velice napínavou. Zajímavě také zůstala otevřena vrátka pro pokračování, které by vůbec nemuselo dopadnout špatně a na které jsem skutečně zvědavá.

Čarověník je fantasy příběh s cílovou skupinou mladých čtenářů, rozhodně ale jeho příběh a nápaditost ocení i někdo starší. Například můj tatínek knihu přečetl se značným nadšením a ještě mi k mým oblíbeným pasážím přihodil další (následující ukázka je zrovna od něho).

Jako kluk jsem dělal judo,“ prohodil Honza a sedl si vedle Jindřišky ke stolu. „Docela dobře. Zkoušel jsem i řeckořímskej.“
„Dobrý,“ zabručel uznale Štěpán.
„A já chodila do lidušky na klavír a keramiku,“ uculila se Jindřiška ironicky. „Chlapi, vážně věříte tomu, že proti nějakýmu místnímu frajerovi s mečem něco zmůžete?

Podvědomě nejsem z knihy tak strašně moc odvázaná a nadšená, ale rozhodně se jedná o milou, zábavnou a čtivou knihu, která vás může zaujmout hned z několika důvodů, ať už díky vtipné a povedené atmosféře či díky zajímavému příběhu. Pokud tedy máte rádi lehké fantasy příběhy, dejte Čarověníku šanci. Určitě vás mile překvapí a velice pobaví.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji mnohokrát CooBoo!

Název: Čarověník
Autor: Marie Rejfová
Série: Čarověník
Díl: první
Vydání: 2015
Překlad: ---
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 288
CooBoo | Goodreads
22. září 2015

Jak se pokusím sebrat odvahu

Šťastnou knihu od Báry Šťastné jsem si hodně oblíbila (můžete se o tom přesvědčit v „recenzi“ tady). Proto bylo naprosto jasné, že po její další knize, Jak jsem sebrala odvahu, ale já jí tvrdohlavě říkám Odvážná kniha, protože si z nějakého důvodu ten dlouhý název nemůžu zapamatovat, určitě sáhnu. Vlastně jsem přesně věděla, co od knihy získám, překvapení se nekonalo. To ale neznamená, že by kniha nějak strádala a byla nepovedená. To rozhodně není pravda. 

Odvážná kniha (pardon, jinak to prostě nepůjde) se nese ve stylu Šťastné knihy. Nadhozená témata týkající se odvahy a strachu, ke kterým Bára píše čtivé a zajímavé názory. Nepíše je nijak stroze, píše je od srdce, s vlastními zkušenostmi a pocity, až mám po těch dvou knihách pocit, že ji znám osobně. Stejně jako Šťastná kniha není Odvážná kniha žádný návod na to, jak být odvážný. Nejedná se o tenhle typ knih. Jsou prostě normální a příjemné knihy, které v každém případě dokáží vždycky neskutečně zvednout náladu. Ať už tím, že se máte možnost s někým ztotožnit a zjistit, že v určité situace nejste sami, ale hlavně tím, jak pohodově jednotlivé kapitoly znějí a ještě více pohodově se čtou. 

Jelikož jsem to tak udělala i u Šťastné knihy, udělám to i teď. Seznam věcí, které mě děsí a na které bych potřebovala trochu více odvahy: 

17. září 2015

O dívce, která se dívala na Přátele | Jedovatá slova - recenze

Já nestála o nic, co se dá pořídit za peníze, a prosila ho, aby mě vzal na pláž. Snila jsem o tom, že budu moct skočit ze skály do moře, potopit se s otevřenýma očima, kraulovat tak dlouho, až nebudu moct popadnout dech, odpočívat a pohupovat se na vlnách, nechat se unášet na jejich zpevněných hřebenech. Chtěla jsem být hbitá jako ryba, vyklouznout a ztratit se na horizontu, tak daleko, až by se mé bílé tělo proměnilo v pouhý bod, který by narušoval monotónnost nekonečné modré.
Odpověděl, že možná někdy jindy, a dal mi devátou sérii Přátel.
Musím uznat, že mi udělal radost.

Bárbara Molinová zmizela před čtyřmi lety, když jí bylo patnáct. Na celém jejím zmizení bylo ale něco divného. Bárbara z domu odešla sama… ale pak se něco stalo. V telefonní budce, ze které volala matce zoufale o pomoc, policie našla krev a její kabelku. Od té doby ji nikdo neviděl. Policie pečlivě vyšetřovala, zkoumala všechny možné scénáře, ale i tak nic nepřišla. Detektiv Lozano, který případu vedl, odchází do důchodu a přišel se rozloučit s manžely Solísovými a předat jim kontakt na kolegu, který po něm případ získává. Lozano tak znovu vidí, jak na dně je Bárbary matka, jak stále není schopná fungovat a jak moc se změnila, protože její život ztratil smysl. Vidí, jak rodina, kde zůstali Bárbařini dva mladší bratři, sice zůstala pohromadě díky otci, který ji nenechal úplně rozpadnout, ale přesto už to není rodina. Všichni si myslí, že Bárbara je mrtvá a ubíjí je, že neví, co se jí stalo. Detektivu Lozanovi zbývá do odchodu do důchodu pouze pár hodin, zvládne najít Bárbaru, která z ničeho nic zavolá kamarádce Evě o pomoc? 

Bojím se. Strašně se bojím. Až se vrátí, určitě bude vědět, že jsem mluvila s Evou a zabije mě. Zabít mrtvého není trestný čin. Mrtvá jsem už čtyři roky.

Když se na nějakou knihu strašně dlouho těším, její čtení si pak užiju naplno. Když se ke mně ale dostane kniha zcela neznámá a vyklube se z ní něco vážně dobrého, je to ještě mnohem lepší pocit. A tohle je přesně případ Jedovatých slov

💦🙌Knihu vypráví hned několik postav, které se pečlivě střídají. Čtenář má možnost být, jak se říká o krok napřed, protože každá postava ví něco jiného a čtenář tak ví úplně všechno. Také se všem postavám dostane do hlavy. A protože se autorce postavy opravdu náramně povedly, je to to velké plus na celé knize. S detektivem Lozanem se podíváme na jeho odchod do důchodu a co pro něj znamená jeho práce a konkrétně případ Bárbary. S kamarádkou Evou se podíváme na jejich vztah a celkově jak přemýšlí devatenáctiletá holka. Díky pohledu Bárbary uvidíme mentalitu někoho, kdo byl velkou část člověka zavřený sám v malé místnosti a který žil v šílených podmínkách mimo okolní svět. Právě to můžeme porovnat s Evou a vidět ty rozdíly, které díky čtyřma letům mezi nimi vznikly. Hlavní postavou je ale určitě Núria, Bárbary matka. Núria Solísová je tou nejdůležitější postavou celé knihy a na ní všechno stojí. Už z toho důvodu, že se autorce povedlo naprosto skvěle popsat postavu matky, která záhadným způsobem ztratí dceru a neví, jak má dál žít a fungovat, jak se má nadále starat o rodinu a vychovat své dva syny. Dostává také ve vyprávění spoustu prostoru a je opravdu klíčová postava, protože zrovna na ní člověk vidí, jak se může člověk během chviličky zhroutit, nebo naopak ze všeho sebrat a převzít zase kontrolu. Sama matkou nejsem, takže zatím pouto matka-dítě neznám, můžu si jenom domýšlet, ale věřím, že když bude tuhle knihu nějaká maminka číst, bude z ní mít vážně silné pocity. 

Jedovatá slova se těžko zařazují k jednomu žánru. Když se do knihy pustíte, budete tomu říkat detektivka. Kolem půlky se k detektivce přiloudí i thriller a těsně před koncem tu detektivku vypustíte a bude to na chvíli jenom thriller. Jakmile ale knihu dočtete, už to nebude jen tak nějaký thriller, protože taková kniha to prostě není. Ano, má jak detektivní, tak i prvky thrilleru, ale protože je to tak reálný příběh plný skvěle napsané psychologie postav, pojmenovat žánr jedním slovem prostě nejde. (A goodreads říká pouze contemporary, a to prostě nestačí.)

Bárbara se nikdy nevrátí a ona už nikdy nedostane odpovědi na všechna ta proč, kterými začínají její otázky.

Jedovatá slova přímo vybízejí k vymýšlení teorií, co se teda vlastně stalo. A protože je celá kniha napsána v zajímavém stylu, který informace odhaluje tak, že se pomalu a postupně všechno odkrývá, vytvoříte si těch teorií určitě hned několik. Pak už budete jenom netrpělivě otáčet jednu napínavou stránku za druhou a čekat, jestli se vám potvrdí. A až na to skutečně přijdete, a to se určitě stane, autorka to tak podle mě skutečně zamýšlela, budete mít zbytek dočtený velice rychle, protože se to jinak nedá. Gradace je totiž v tomhle případě použitá opravdu na výbornou, nikde neztrácí tempo, a ani v závěru se vlastně nic nepokazí. 

Přesto ale knize z nějakého důvodu nejsem schopná dát všechny hvězdičky. Sama nevím, proč tomu tak je. V podstatě tu na ní pěju samé ódy, jak je skvěle napsaná, jak se dobře čte a jak jsou věrné a upřímné postavy, ale pět hvězdiček nikde. Nevím, něco mi asi nakonec přeci jen vadilo či chybělo, ale protože se momentálně soustředím na to dobré, nejsem to schopná odhalit. Ale ono to vlastně ničemu nevadí. Zrovna u Jedovatých slov jsou kladná slova skutečně na místě a doufám, že knize dáte šanci. Rozhodně si ji zaslouží, protože toho v sobě skrývá mnohem víc, než jenom nějaký napínavý detektivní příběh.

Název: Jedovatá slova
Autor: Maite Carranzová
Série: --- 
Díl: ---
Vydání: 2015
Překlad: Lucie Trägerová
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 240
 Za poskytnutí recenzního ebooku děkuji mnohokrát CooBoo! 
13. září 2015

Jsme děti vody | Strážkyně pramene - recenze

Voda. Čirá tekutina, která dává život a která je všude kolem nás. Látka, kterou denně používáme a nepřemýšlíme nad tím. Vody je dost… ale co když nebude? 

Jsme děti vody a spojencem vody je smrt. Vodu ani smrt od nás nelze oddělit, neboť jsme utvořeni z proměnlivosti vody a z blízkosti smrti. Voda a smrt se vždy vyskytují společně, ve světě i v nás, a jednoho dne voda, která proudí v naší krvi, vyschne.

Noria žije se svými rodiči ve Skandinávii, tedy v tom, co z ní zbylo. Nejenže se před mnoha lety změnilo rozložení kontinentů a Skandinávie válčí, hlavní je ale hrozný nedostatek vody. Distribuci vody má na starosti armáda a ta rodinám rozdává příděly, které ale samozřejmě nestačí. A tak existuje výměnný obchod s vodou a černý trh. Noria se ale nikdy o vodu bát nemusela, což si donedávna vlastně ani neuvědomila. Její rodina uchovává tradiční a staré řemeslo čajových mistrů, které je velice složité a uznávané. A čaj se samozřejmě točí kolem vody… takže když má Noria těsně před mistrovskou zkouškou, aby se i ona mohla stát čajovou mistryní, odhalí jí otec rodinné tajemství: v nedaleké hoře je pramen. Na ten před mnoha lety jejich předci napojili tajné potrubí, které vede do jejich domu, aby se nikdy nemuseli bát o vodu a jejich čaj byl nejlepší široko daleko. S tajným pramenem přichází ale mnoho strachu a zodpovědnosti, protože se musí kontrolovat a nesmí se o něm nikdo dozvědět. Kdyby na něj přišli vojáci, čekal by celou rodinu strašlivý trest, vodní zločiny jsou trestány vůbec nejpřísněji. Jak se má ale zachovat Noria, když nejen rodina její nejlepší kamarádky trpí nedostatkem vody? 

Dystopií už možná máte dost. Tenhle žánr si stejně jako před několika lety upíři zažil svoje období. Já bych o dystopiích mohla povídat hodně, dokonce jsem o nich psala i velkou ročníkovou práci do školy. Přesto po nějaké stále ráda sáhnu. Nejde mi ani tak o samotný příběh, vždycky mě nejvíc zajímaly ony dystopické světy, které v knihách autoři vytvořili. A Emmi Itäranta ho ve Strážkyni pramene vytvořila opravdu zajímavě.

V Noriině budoucnosti se díky přírodním vlivům změnily kontinenty a některé části země byly zaplaveny vodou, mořskou vodou, které je hodně. Nicméně té pitné vody, která je pro člověka k přežití nutná, je poskromnu. Lidé jsou místo v penězích za práci placeni vodou, protože ta má daleko větší hodnotu. (Trochu mi to připomíná film In Time, tam se tím nejdůležitějším stal čas.) A všechno, co lidé používají, je z plastu, ktreý je skutečně všude…U dystopií vždycky přemýšlím, jak moc k ní v naší současné situaci máme blízko, a když se tak zamyslím nad Strážkyní pramene, jedná se podle mě o velice reálnou podobu naší budoucnosti. A jelikož se autorce vykreslení Noriina světa opravdu povedlo a celá situace působila tak živě a tak normální, věřím jí to. A přiznávám, že se i trochu bojím (ještě že se toho nedožiju).

„Svět se změnil,“ pověděla mi. „Většina lidí si myslí, že se změnil sám od sebe a vzal si zpátky všechno to, čehož čas se naplnil. Ale mnoho informací se ztratilo během Temného století a někdo věří, že svět změnili lidé, ať už bezděky, anebo záměrně.“
„Co si myslíš ty?“ zeptala jsem se.
Matka se dlouze odmlčela, a pak řekla: „Myslím si, že bez lidí by svět byl jiný, než je teď.“

Strážkyně pramene je hodně dobře napsaná a hodně dobře přeložená kniha. V první třetině se sice příběh dost hledá a ne a ne se rozjet tím správným směrem, ale jakmile ho najde, je to ono. Zajímavý příběh zasazený do skvěle vykresleného světa a ty myšlenky! Ty myšlenky! Důležitou částí knihy jsou zamyšlení, která nás donutí se nad hodně věcmi pozastavit a popřemýšlet. Nejen nad problémy s vodou, ale také nad přátelstvím, rodinou, dobrem a zlem a společně s Noriou se zamyslíme i sami nad sebou. 

Noria, budoucí čajová mistryně, je vypravěčkou příběhu sama a je naprosto vyhovující. Není to jenom obyčejná dospívající holka, děvčata se čajovými mistryněmi tak často nestávají, a proto to u své zkoušky neměla úplně lehké. Vyprávěcí funkci ale zvládla na výbornou. Zajímavým pohledem nahlížela na svět a na problémy, které se jí připletly do cesty, a bylo velice příjemné následovat její myšlenky. 

„Nekoukej se.“ Varovala mě Sanja, ale já se přesto podívala, a pak jsem si přála, abych to neudělala. To jsme činili běžně – snažili jsme se odvracet pohled od věcí, které se děly, ale nedařilo se nám to, a pak jsme se snažili žít, jako bychom nic neviděli. A ony věci se v nás mezitím zabydlovaly, zavrtávaly se nám pod kůži, do temně rudé dutiny hrudníku, kde nám jejich nepoddajné štěpiny drásaly křehké, zvlhlé srdce.

Celá kniha ale není jenom o hezkých větičkách a o čaji. Strážkyně pramene nabízí hluboký příběh o životě v časech budoucích a ohledání sebe sama. Ano, nejedná se o žádnou akční knihu, ale za to se jedná o knihu, která si své čtenáře dokáže naprosto získat svým jedinečným vyprávěcím stylem. Ten je takový pozvolný a pomalejší, ale dokáže být i pořádně napínavý. Tak napínavý, že budete několik posledních stránek číst se zatajeným dechem a nevěřit vlastním očím. 

Strážkyně pramene není kniha pro všechny. Nemusí vám sednout její pomalejší rozjezd a její časté přemýšlivé pasáže a možná se jí vyhnete hlavně kvůli tomu, že je to zase další dystopie. Ale pokud hledáte knihu, nad kterou se chcete zamyslet a jejímiž myšlenkami se chcete nechat okouzlit, dejte Strážkyni pramene šanci. Za to rozhodně stojí.

Název: Strážkyně pramene
Autor: Emmi Itäranta
Série: --- 
Díl: ---
Vydání: 2014
Překlad: Michal Švec
Nakladatelství: Plus
Počet stran: 288
9. září 2015

Děkuju Jennifer Nivenové | Všechny malé zázraky - recenze | YOLI

Jakmile začnu číst novou knihu, hned od ní něco očekávám. Buď jsem si ji s určitým očekáváním vybrala, anebo jsem si na základě anotace a obálky udělala nějakou představu. Jasně, říká se, že bychom neměli soudit knihy podle obalu, ale děláme to všichni. Stejně tak jsem přistupovala ke knize Jennifer Nivenové: Všechny malé zázraky. Překvapivě jsem nečetla anotaci, ale podle obálky a různých reakcí na internetu jsem do ní šla s určitou představou… a víc jsem se mýlit nemohla.

Je dnes ten správný den na smrt?
Je dnes ten den?
A když ne dnes – kdy?
Na to se ptám, když stojím na úzké římse, šest pater nad zemí. Jsem tak vysoko, že jsem vlastně už součástí oblohy.
Dívám se dolů na chodník a svět se naklání. Zavírám oči a užívám si pocit, jak se se mnou všechno točí.

 
Theodor Finch je školní podivín a magor, Violer Markyová oblíbená holka. Jak se tihle dva dali dohromady? Ve zvonici, šest pater nad zemí. Takové seznámení ale ještě vůbec nic neznamená, nemusí k ničemu vést. Violet a Finche dal nakonec dohromady školní projekt, který je měl donutit poznat krásy jejich rodného státu. A tak spolu objížděli zvláštní a zajímavá místa v Indianě a poznávali jak jejich krásy, tak i jeden druhého. Jakmile byli spolu, nebyli Finch-magor a Violet-oblíbená holka, byli jenom Finch a Violet a byly to zázračné časy. Finch nebyl ale za toho magora označen jen tak, nějaký důvod to přeci jenom mělo a Violet na to tam taky nebyla úplně dobře, vzpamatovávala se z automobilové nehody, ze které ona vyvázla živá, ale kterou její milovaná sestra nepřežila. Ona i Finch měli nějaký důvod, proč vlastně lezli na tu zvonici, a proč oba dva potřebovali zachránit.

Dnes je váš den!
Opouštíte skvělá místa!
Jste pryč a daleko!
V jednom okamžiku Finch vyskočí a začne recitovat. Nepotřebuje knihu, má ta slova v srdci a já zapomínám číst, protože je daleko zábavnější ho pozorovat, i když jeho hlas a slova zní vážně, když recituje pasáže o temných místech, zbytečných místech a místech, kde lidé nedělají nic jiného, než čekají.

Jennifer Nivenová nenapsala tuhle knihu jen tak z nějakého zvláštního popudu. Napsala ji, protože chtěla co nejvíce přiblížit čtenářům člověka s bipolární poruchou. Chtěla, abychom aspoň trochu pochopili, co se takovému člověku honí hlavou a jak je pro něj těžké vůbec nějakým způsobem existovat. A za to jí obrovsky děkuju. Děkuju, že mi takhle otevřela obzory a že mi umožnila pochopit, co vlastně bipolární porucha je, bez toho aniž bych musela číst nějaký článek plný lékařských termínů, kterým bych stejně nerozuměla.Jennifer Nive
Hlavně jí ale děkuju za to, že napsala tak úžasnou knihu.

Charlie říká Brendě: „Nebude s ním chodit. Je jedno, co má na sobě. Bez urážky kámo.“
„V pohodě. A na Ryana Crosse seru.“ Použil jsem to slovo poprvé v životě. Je to tak osvobozující, že bych se nejraději rozeběhl po obchodě. „Seru na něj.“ Rozhodl jsem se, že nový Finch bude nadávat, kdykoli a jakkoli se mu zachce. Je to ten typ Finche, co bude stát na střeše a přemýšlet o skoku jen proto, že nemám z ničeho strach. On je fakt drsnej.

V Zázracích se střídá pohled obou hlavních hrdinů a to je to, díky čemu si uvědomíte Finchovu odlišnost a díky čemu o něm začnete trochu jinak přemýšlet. Obě postavy skvělé napsané, takže se nikdy nestane, že by vám jejich vyprávění splynulo. Finch a Violer jsou sví, jedineční a mají své myšlenky a styly přemýšlení, že je od sebe okamžitě poznáte. Violet je v podstatě obyčejná holka, která se vyrovnává se ztrátou milované sestry a která si uvědomuje, že vlastně není taková, jaká do teď byla. A Finch… je zkrátka Finch. Většina lidí ho má sice za magora a flákače, a přestože má své problémy, je to pořád strašně chytrý a milý kluk, který akorát potřebuje něčí lásku.

„Už žádná zima. Tys mi přinesl jaro, Finchi.“

Všechny malé zázraky je neobyčejná kniha o životě dvou lidí, kteří potřebují pomoc od toho druhého. Přitom stačí strašně málo, aby byl člověk šťastnější. A přesně tohle se dozvíte v knize Jennifer Nivenové, která nám tak naskytla velice věrný a povedený pohled na něco, co možná ne všichni známe, ale co je potřeba pochopit. A za to jsem jí neskonale vděčná.

6. září 2015

Šílená jízda Životem | To je Život - recenze

Vzpomeňte si na tu nejvíc šílenou knížku, jakou jste kdy četli. Máte? Byla dost šílená? Házel v ní někdo kamenem do davu, postřelil omylem devítiměsíční dítě a odehrávala se tam výstava, jejíž hlavním aktem bylo sledování týpka s pseudonymem Le Machine, jak kadí do sklenice? Pochybuju… Ale přesně takovou knihu teď máte možnost si přečíst, takže pokud jste otevřeni novým a nevídaným čtenářským zážitkům, čtěte prosím dál. 

Aurélie je velice nadaná studentka umění, kterou čeká velký projekt. Ten si má nechat dojít schválit k profesorovi, ale když čeká se spolužáky před jeho kabinetem a poslouchá, jak velkolepé mají plány, rychle si své obyčejné malování rozmyslí a vymyslí něco jiného. Aurélie se rozhodne najít si nejrušnější místo v Paříži a dojít tam vyzbrojená kamerou a kamenem. Hodlá totiž ten kámen hodit do davu, taky na to pečlivě trénovala, a ten jí tak vybere cíl, který bude celý týden studovat a umělecky zpracovávat. Co ji ale při plánování vůbec nenapadlo je to, že by kamenem vlastně mohla někomu ublížit, obzvlášť když trefí devítiměsíčního Herberta (vyslovuje se Herbert, ne Šerbert, jak nemohou Francouzi pochopit), jehož matku to samozřejmě rozčílí. Jak byste se zachovali, kdyby vám někdo trefil dítě kamenem? Svěřili byste ho na týden tomu hroznému člověku jako Herbertova matka? Asi těžko, ale Herbert s Aurélií ten týden nakonec strávil, sice ho málem nepřežil, ale jenom málem! Přísahám! 


„Jsem tak ráda, že mi rozumíte. Byla jsem s tím u doktora a svěřila jsem se mu, že sice nemám přítele, ale hrozně toužím po děcku, a on mi dal tohle. Je to počítačový simulátor batolete. Uvnitř je ten přístroj plný drátků a tak. Dostala jsem ho na týden, abych zjistila, co obnáší péče o malé, a pak se budu smět zasvěceně rozhodnout, jestli si mám nějaké pořídit, nebo ne. Ten doktor doufá, že mě z té touhy vyléčí, nebo ji aspoň na čas odsune.“
„Snad to k něčemu bude. A jak ta věc funguje?“
„Na technickém základě… to hlavně.“
„Technickém?“
„Ano. Právě díky zázrakům techniky to dovede spoustu realistických věcí. Třeba pláče jako dítě uprostřed noci, dožaduje se krmení-“
„Čím to krmíte?“
„Mlékem a taky dětskou výživou.“ V tom si Aurélie uvědomila, že se málem prozradila, a snažila se přehmat napravit. „Je to speciální elektronické počítačové mléko a virtuální výživa. Funguje to hodně na vědeckém základě a já se v těch věcech moc nevyznám.“

Kniha To je Život od Dana Rhodese nesleduje ale pouze Euréliin a Šerbertův týden plný dobrodružství, zaměří se i na zvláštní hledání manžela kamarádky Sylvie a na několik jejích zaměstnání, na turistického průvodce Luciena a japonský pár, který Paříží provází, manžele Papavoinovi, umělce Le Machine a mnoho dalších postav, které se ve vyprávění často střídají. Pokud byste nemohli přijít na souvislost, která by je všechny spojovala, nehledejte ji a prostě mi věřte, že tam skutečně je. Šílená, jako asi všechno spojené s touhle knihou, ale rozhodně tam je. Vypravěčů se tedy střídá několik, a přestože kniha dokáže být značně chaotická, nikdy to není kvůli tomu. Postavy si vyprávěcí žezlo střídají víceméně pravidelně a hned poznáte, o koho se jedná, takže takhle se v příběhu rozhodně neztratíte. 


Což ale neznamená, že se to nestane. Jak už jsem zmínila, jedná se o velice šílenou knihu. Tak šílenou, že jsem se vlastně ještě nerozhodla, jestli je šílená v tom dobrém smyslu, nebo vlastně není.


Objeví se totiž velice různorodé, zajímavé a zvláštní postavy. A v podstatě ani u jedné nebudete vědět, co si o ní vlastně máte myslet. Stejně jako celá kniha jsou zkrátka všichni značně podivní, což ale není vůbec na škodu. Protože je všechno opravdu neobvyklé, bude vás neustále zajímat, co se stane dál a tím pádem nebudete schopni knihu často odkládat. A díky tomu si taky uvědomíte, že Tohle je Život se vlastně vážně dobře čte a že v průběhu čtení nenacházíte záležitosti, které by nějak výrazně vyrušovaly.
Pro Le Machina už byl tenhle aspekt Života rutinou. Až si začínal říkat, proč kolem toho lidé tak nadělají. Jako by to sami neprováděli. Normálně chodil jednou denně a stejný příděl očekával i tentokrát, leč z jakéhosi důvodu trpěl mírou zácpou. Když si přidřepl, bylo zřejmé, že tentokrát to nebude jednoduché.

Na styl téhle knihy si rozhodně musíte zvyknout. Ze začátku, zhruba tak do třetiny, vám bude naprosto všechno připadat extrémně divné a šíleně moc, ale pak si řeknete „a proč ne?“ a nebudete už na všechno nahlížet podezřele, ale budete zvědaví, co všechno se vlastně ještě stane a jak to bude s jednotlivými osobami souviset. Když se takto knize přizpůsobíte, uvědomíte si taky, že se vlastně hodně dobře čte a už nebudete nad těmi šílenostmi jenom kroutit hlavou, ale skutečně se jimi bavit. To je u téhle knížky to hlavní: nebýt konzervativní a zkrátka se nechat překvapit něčím zvláštním. A to se jí rozhodně daří. 

 Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji mnohokrát nakladatelství Leda. 
Název: To je Život
Autor: Dan Rhodes
Série: --- 
Díl: ---
Vydání: 2015
Překlad: Jana Jašová
Nakladatelství: Leda
Počet stran: 392 

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:


Autoři