31. prosince 2015

Silvestrovské povídání.

Ahoj všichni! :)
Doufám, že jste si užili Vánoce tak, jak jste si přáli, že jste si pořádně odpočinuli, hodně hezkého přečetli a těšíte se, co se pro vás chystá v novém roce!

Já jsem si Vánoce užila, poprvé v mém životě jsme je netrávili jen s rodiči, ale ve větším kruhu rodinném a bylo to skvělé. Tu kouzelnost Vánoc jsme zažili hlavně kvůli našemu malému Oskárkovi, mému tříletému bratranci, a jakmile je o Vánocích přítomno malé dítě, hned je ten Štědrý den úplně jiný, než když jsou tam jenom dospělí. 

V poslední době jsem nějak vůbec neukazovala nové knihy, jen občas něco na facebooku. Bohužel vám teď všechny nové knihy za posledního půl roku taky neukážu, díky vysoké teď bydlím na dvou místech a něco mám doma a něco doma-Praha. Ukážu vám ale vánoční knihy, to zase jo! 

Ježíšek přinesl Běh pro ženy a jedná se o velice dobře udělanou knihu. Ať už jste běžkyní dlouho, právě jste začala, nebo si říkáte, že byste možná chtěla začít, užitečné rady v téhle knize najdete
Dárek z pravé lásky byl dárečkem z CooBoo a bude to ideální čtení k učení na zkoušky. Krátké povídky, kterým nebudu muset věnovat tolik času jako dlouhé knize, to bude přesně ono. Už se těším! (Na čtení, samozřejmě! :D)
Pod sněhem od Petry Soukupové byl dáreček od Knižíška, kterému velice děkuji, vybral ze seznamu tu nejvíc chtěnou knihu! ;)
Spoušť od Sáry Vybíralové byla kniha od rodičovského Ježíška, který poprvé vybíral knihu skoro sám, doposud musel dostat naprosto přesný seznam, a pak byl občas schopný něco vybrat. Takže jsem zvědavá, vypadá to dobře!
Hotel New Hampshire byl velice nečekaný dárek od mé babičky. Sice ho doprovázely trochu zvláštní a ne úplně skvělé okolnosti předání, ale přesto mi udělal radost. 

Moje povídání nebude nijak dlouhé. Nehodlám vás obírat o čas slavení. :) Popřeju vám ještě všechno nejlepší do nového roku a hodně štěstí, zdraví a lásky! 
A připojím ještě písničku! ;)

21. prosince 2015

Jak vlastně vznikají moje recenze

Recenze vznikají velice jednoduše, prostě je napíšu. Což je vlastně ohromně jednoduché, že ano? Jde přece o tohle: přečíst knihu, něco si o ní myslet, a pak to sepsat. Jooo, kdyby to tak bylo takhle jednoduché, to by bylo bájo!

Dovolte mi, abych se vám představila, jsem Hanka a mám problém, a tím jsou recenze.

Možná byste si mysleli, že po těch pěti letech blogování a psaní o knihách, už to budu mít tak nějak na háku (miluju tohle spojení) a psaní recenzí mi půjde jedna báseň. Ale ono ne, básničky jsem nikdy nepsala, nikdy mi to nešlo, a jednou mě na střední, když jsme měli za úkol napsat básničku do takové malé třídní soutěže, dokonce vyřadili, protože byla vážně tak strašná. Tak proč tedy ty recenze pořád píšu a jak to vlastně dělám, když mi to evidentně činí takové problémy?

Nic není tak jednoznačné. Blogování mě i po těch letech stále hodně baví a mám to strašně ráda. Nejenom to samotné psaní a čtení knih, ale to všechno okolo, co blogování o knihách přináší. A i když si jednou za čas zanadávám, že teď psát nějakou recenzi nestíhám a nezvládám, že vlastně nevím, co tam mám napsat a že to, co jsem tam nakonec napsala, je jedna velká blbost… ještě jsem toho nenechala. 

Už ale k těm samotným recenzím, protože vám chci přiblížit, jak taková moje recenze vzniká, protože mám pocit, že můj styl je velice… no, řekněme můj. :D

Prvním krokem je samozřejmě přečtení knihy. U toho většinou žádné zádrhely nebývají, přeci jenom se čtením není „práce“. Ale pak to přijde… na prstech jedné ruky bych dokázala spočítat, kolikrát jsem za ty roky napsala recenzi hned po dočtení knihy. Tak ojedinělý úkaz to je. Popravdě v takovém momentu se mi recenze píší úplně nejhůře, protože jsem tak moc zahlcená knihou samotnou, že většinou plácám samé nesmysly. Já jsem člověk, který si musí všechno promyslet, a proto mi psaní recenzí trvá. Možná se radši ani neptejte, jak dlouho trvá, než se po dočtení knihy k té recenzi vůbec dostanu.

Když už se ale k recenzi dostanu, co napíšu jako první? Rozhodně ne název. Ten vymyslím a napíšu většinou jako poslední, název mi i dost často blokuje samotné publikování, protože ho prostě nemám a bez něj recenzi samozřejmě nemůžu publikovat. Dost často se mi stává, že jako úplně první část recenze napíšu její úplný závěr, takové to úplné shrnutí na konec, pod kterým jsou pak už jenom hvězdičky a údaje o knize. Tenhle odstaveček mi pak vytvoří body, které vlastně chci v recenzi rozepsat a kterým se chci věnovat.

Moje psaní ale vytvořením těchto odstavců nepokračuje. V tuhle chvíli si nejčastěji vezmu zase knihu do ruky a hledám ty dobré pasáže, které jsem chtěla do recenze napsat. Pokud jsem nebyla prozíravá a už při čtení si je neoznačila, většinou je vůbec nenajdu, takže vybírám něco jiného. Když tedy vyberu ukázky, pustím se už do samotné recenze. A v tu chvíli si většinou začnu nadávat, že jsem nepsala hned, protože už mi to nejde úplně samo, ale zase si hned uvědomuju, že hned po dočtení bych nic kloudného nenapsala… takže se s recenzí lopotím tak dlouho, dokud s ní nejsem tak nějak spokojená. To může trvat několik dní a několik opravování. Nakonec jsem s výtvorem spokojená natolik, abych ho přesunula do editoru na blogu a vrhla se na upravování a dodělávání (jak již bylo řečeno, nemá ještě recenze název), přidávání obrázků a formátování, aby to na blogu aspoň nějak vypadalo. Někdy při tomhle finálním dodělávání vymyslím název… a recenze je vlastně hotová.

A co jí brání v tuhle chvíli ve zveřejnění? Moje lenost! V tenhle moment se totiž až bohužel moc častokrát stává, že mi hotová recenze strašně dlouho leží v konceptech a já ji z nějakého důvodu nejsem schopná publikovat. Ještě jsem nepřišla na to, proč tomu tak je. Asi čekám, jestli mně neosvítí a já jí ještě na poslední chvíli přepíšu k naprosté dokonalosti, nevím.

Pak už ji ale někdy konečně publikuju. A je tam. Na blogu. A už to nejde vrátit zpátky. (Teda jde, ale mazání příspěvků nehodlám provádět.) A vždycky se ještě strašně bojím, že mi někdo napíše komentář s tím, jakou strašnou chybu jsem tam nechala…jak jsem si mohla dovolit si to po sobě nezkontrolovat.

Potom už nezbývá nic jiného, než se věnovat zase další knize a její recenzi.

Nejsem odborník a rozhodně se nepovažuju za nějakého profesionála a vážně si nemyslím, že jsou moje recenze, které občas nejsou ani recenzemi, ale prostě jenom články o knihách, skvělé či dokonalé. Ale přesto všechno, kdy toho mám občas plné zuby, mě to jejich psaní strašně baví a hrozně ráda o knihách píšu. A i když to občas na blogu vypadá, že tak moc zase nepíšu a ne recenzuju, tak mi věřte, že je nějaká recenze už hodně dlouho připravena v konceptech, jen jí moje lenost brání ve zveřejnění. :D
15. prosince 2015

"Veselé Vánoce, blbštajni." | Sněží, sněží... - recenze | YOLI

Přepadla mě vánoční nálada. Na začátku listopadu, takže skutečně možná až moc brzy, ale prostě je už pořád se mnou a neopouští mě. Vytáhla jsem kozačky a zimní kabát, pořídila rukavice a připravuju vánoční seznamy a vymýšlím dekorace. A své milé vánoční náladě jsem nasadila korunu souborem povídek Sněží, sněží… a byla to rozhodně pěkná koruna.

Obrátil jsem oči v sloup. Vévoda si zastrčila za ucho pramen vlasů a zase pustila Bonda. Minutku jsem se koukal, ale pak jsem si uvědomil, že spíš hledím z okna, kde vzdálené pouliční lucerny ozařovaly sníh, takže vypadal jako milion padajících miniaturních hvězdiček. Ačkoli mě samozřejmě mrzelo, že rodiče musejí trávit Vánoce mimo domov, v tu chvíli jsem si přál, ať sněží ještě dlouho.

Sněží, sněží… se skládá ze tří svátečních romancí známých a populárních autorů, z nichž je u nás nejznámějším John Green, jeho dámské spoluautorky, Maureen Johnson a Lauren Myracle jsou také velké spisovatelky, jen u nás bohužel neznámé a vydávané minimálně.

Tak jo. Tak jo. Podívám se na ni, a jestli se ona bude koukat na mě, tak se na ni jednou pořádně podívám a pak se zase podívám dolů a rozmyslím si to znova. Jen jeden pohled. Podíval jsem se na ni.


Všechny povídky se odehrávají během jedné pořádné sněhové bouře na Štědrý den. Jubilee, hlavní hrdinka povídky Zasněžený express Maureen Johnsové, cestuje v té sněhové bouři vlakem, který v ní ale uvízne a nemůže se hnout. Tak se Jubilee rozhodne nezůstávat a nezmrznout a nenudit se ve vlaku, a dojde do blízkého Waffle House… kde potká Stuarta. Stuart je spolužák Tobina, Vévody a JP, hrdinů druhé povídky od Johna Greena, která se jmenuje Vánoční zázrak. A ti jsou ještě spolužáky Addie, hlavní postavy poslední povídky od Lauren Myraclové, kterou je Archanděl prasátek.

„Prosím tě,“ ušklíbla jsem se. „Ani déšť, ani sníh, ani kroupy, ani mráz nedokážou zavřít dveře do Starbucks.“

Víc vám ale děj přibližovat nebudu. V tomhle případě totiž rozhodně stačí říct, že se jedná o sváteční romance, že jsou navzájem propojeny a že jsou ohromně milé a plné skvělé vánoční atmosféry. Na místě je ale alespoň jejich lehké porovnání a hodnocení.


Rozhodně musím říct, že nejvtipnější povídkou je určitě ta od Greena. Ten i na malém stránkovém prostoru předvedl svoje umění vytváření zajímavých postav (Plukovník v Aljašce, Vévoda zde, jaká přezdívka přijde příště? :) ) a určitě pobavil. Skutečně jsem se snad upřímně smála s každou stránkou jeho povídky a velice se mi líbí, že zrovna takhle vtipná povídka je ta prostřední. Příběhově a zároveň nejvíc sváteční je ale určitě povídka první. Ta představuje všechno, co si představím pod označením „sváteční romance“. Milí a příjemní hrdinové, pohodový, sice jednoznačný, ale v tomto případě to vůbec ničemu nevadí, příběh, který rozhodně nezklame. Archanděl prasátek je potom z celé sbírky nejulítlejší povídka, která ale umocňuje příjemnou a vtipnou atmosféru celého triptychu.

Moment!“ zarazila jsem ji. Popadla jsem na poličce hrnek se sněhovými vločkami a podala ho Tegan.
„Pro Gabriela.“
„Jestli se tu zastaví regionální manažer, tak dostanu padáka,“ prohlásila nešťastně Christina. „Prasata firemní politika nedovoluje.“
„Šup tam, miláčku,“ prohlásila Tegan a posadila Gabriela do hrnečku.

Celkově hodnotím tuhle povídkovou knihu plnou vánoční nálady velice pozitivně. Určitě se totiž jedná o milé čtení, ze kterého ta skvělá vánoční atmosféra doslova plyne. A o Vánocích jsou dovoleny i ty úplně největší kýče, takže tuhle povídkovou knihu si rozhodně můžete dovolit. ;)

8. prosince 2015

Nelíbivá hlavní hrdinka, silná kniha | Marta v roce vetřelce - recenze

Marta je nadějné dítě – chytrá holka, která skvěle zvládla maturitu i přijímačky na vysokou a v říjnu začíná studium češtiny na fildě (ehm ehm). Přes léto poctivě chodila na brigádu, protože šetřila na plastickou operaci, chce si nechat odstranit jizvu z obličeje, kterou má už od malička a se kterou nechce začínat další část svého života. Na brigádě se zamiluje do staršího Roberta, se kterým je šťastná a kterého miluje. Taky se nakonec rozhodne nepodstoupit operaci kvůli R., protože on si nemyslí, že by jizva bylo obrovské negativum. Rodičům se její názorové změny nezamlouvají a rozhodně se jim nelíbí ani R. Martě je to ale jedno, stejně doma moc nepobývá, spíš je s R., nebo dokonce občas i ve škole. Škola se zase moc nezamlouvá Martě, nebaví ji, taky tak vypadá její docházka a odvedená práce. Marta se pořád dohaduje s rodiči, kteří s ní z jejího pohledu jednají pořád jako s malou hodnou holčičkou, se sestrou Karlou ani bratrem Kubou to taky není růžové, o každém si myslí svoje a každý si myslí svoje o Martě. A Marta si toho myslí opravdu hodně. Jenže všechno se změní a zhroutí lusknutím prstu a uvrhne Martu na hodně dlouhou dobu do takové situace, že už vlastně vůbec na nic nemyslí a jenom tak nějak přežívá…

K Martě a Petře Soukupové jsem se dostala skutečně úplnou náhodou, přestože už jsem o nich párkrát zaslechla. Procházela jsem knihovnu ve škole (na fildě, ehm) a zahlédla jsem hřbet této knihy, tak jsem si ji velice spontánně půjčila. Jedná se o moji první zkušenost s Petrou Soukupovou, ale rozhodně nebude poslední.

Marta v roce vetřelce se zdá být podle popisu docela jasnou knihou, ale jakmile se do ní začnete, okamžitě tou jasnou knihou být přestane. Marta je hodně zvláštně napsaná kniha a Marta... je prostě strašná. 

Pak volno, sestavit rozvrh a zapsat do seminářů, lidi před fildou posedávaj na trávě jak nějaký hipíci, jdu si sestavovat rozvrh do KFC. K tomu kyblík pro dva, nejmilejší kfc jídlo.
Pak znovu škola, zjistim, že ideální rozvrh nebude, protože některý semináře už obsazený a já pomalá, to se prej musí zabrat hned, ale kdo to moh vědět.

Marta v roce vetřelce je psaná deníkovou formou, sama hlavní hrdinka popisuje všechno, co se jí děje a jak to prožívá, takže je čtenář odkázán pouze na jeden pohled. A to skutečně stačí. Marta není sympatická hrdinka, není vůbec milá a hodná, ale je to prostě Marta. Marta, která si myslí svoje, Marta, která je hodně citlivá, Marta, která je taky docela hloupá. Není to ideální a úžasná hlavní hrdinka, je to prostě normální holka, která do všeho tak nějak spadne. S největší pravděpodobností vás bude pří čtení strašně štvát, stejně jako mě, ale ona neštve jen tak náhodou, ona prostě taková je, takže na ni vlastně ani naštvaní být nemůžeme. 

Volno, stejně sem ve Škebli, akorát si jdu zařídit telefon, zablokování simky a koupim si novej, z bazaru za necelou tisícovku, moc peněz mi nezbude, ale brzo dostanu první výplatu odsud, starej Sony Ericsson, kterej sem měla na gymplu, tak vim, jak s nim a vlastně je to taková milá vzpomínky. Měla bych zavolat našim, ale nechce se mi. Večer Kára a málo lidí v hospodě, sedim na baru a piju.

Jak už jsem zmínila, Marta je napsaná stylem deníkových zápisků, které jsou velice specifické. Marta je často zjednodušuje a vypouští slova, protože si deník píše velice obsáhle, tak aspoň občas vypuštěním pár slov, které si jednoduše domyslíme, si to trochu zjednodušuje. Tohle může být hlavní příčina, proč by mohla kniha odradit, přece jenom to docela bije do očí a může to vadit. Když ale přistoupíte na to, že je to prostě deník mladé holky, na čemž se projeví i použití velice obecné češtiny, a zvyknete si na to, je to vlastně všechno v cajku

Marta v roce vetřelce není líbivá a příjemná kniha. Sama jsem z ní měla docela pěkně špatnou náladu hned několik dní, skoro až takovou depresi, až takhle strašně moc na mě její čtení působilo. A to bude ono… Marta v roce vetřelce výborně funguje jako takový odstrašující případ, který je velice zajímavě podán čtenáři a i přes deníkové zápisky napsán hodně napínavě. Takže přestože mě Marta uvrhla na několik dní do temnoty a přivedla mě na značně nepříjemné myšlenky, musím ji prostě doporučit dál. Za přečtení totiž rozhodně stojí. 

Název: Marta v roce vetřelce
Autor: Petra Soukupová
Série: ---
Díl: ---
Vydání: 2011
Překlad: ---
Nakladatelství: Host
Počet stran: 320
Willinda


Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři