1. prosince 2016

Taran! | Rose pod palbou - recenze

Před nedávnem jsem měla tu skvělou možnost setkat se a popovídat si s Rutou Sepetys, autorkou úžasných knih V šedých tónech, Potrhaná křídla a Sůl moře. Proč tu ale mluvím o Rutě, když by tohle měla být recenze na knihu Rose pod palbou autorky Elizabeth Wein? Ruta nám totiž prozradila, že by se jejímu redaktorovi líbilo, kdyby to s Elizabeth daly dohromady a napsaly něco spolu. A víte, co by to bylo? Něco naprosto úžasného!

Elizabeth Weinová také píše historické fikce z období druhé světové války, také vypráví důležité příběhy a taky jsou naprosto skvělé. Četli jste Krycí jméno Verity? Pak tušíte, jak moc skvěle píše!

Rose pod palbou je vlastně pokračování Verity. Objeví se známé postavy, známé prostředí, známé období války. Pozice hlavní hrdinky se ale přesouvá k nové postavě, k Rose. Rose je mladá americká pilotka působící v Anglii. Není to ale žádná bojová pilotka, je dopravní, takže její prací je převážet důležité osoby či zásilky. Přesto ale ví, co je to taran. Taran je úmyslná srážka dvou letadel, kdy jeden pilot nebo pilotka schválně naletí do letadla druhého, protože mu tak chce zabránit v útoku. A právě při návratu z jedné cesty do Paříže, se Rose dostane do obklíčení německých letadel a rozhodne se taran provést. V tu chvíli nepřemýšlí, co se stane dál, jen ví, že nemůže nechat německé piloty vypustit střely…

Tohle je jen začátek. Když si to teď sepíšu, můžu z toho později stvořit nějaký plán.

Rose pod palbou Verity v lecčem připomíná. Dokonce je velká část knihy textem, který píše hlavní hrdinka a to je velká podoba s Verity. Elizabeth Weinová ale rozhodně nezapadla do nějakého mustru, podle kterého by psala. Vůbec ne. Rose je naprosto bez debat skvělou a plnohodnotnou knihou. A vůbec ji nemusíte brát jako pokračování, velice dobře funguje i samostatně a bez znalosti předchozích událostí. (Pokud si ale chcete přečíst ještě další skvělou knihu, Verity vřele doporučuji.)

Přeci jenom je ale příběhů z války vážně hodně, tak čím Rose pod palbou vyniká?

Kniha je celkově skvěle napsaná. Sice může z počátku lehcetrvat, než se skutečně začtete, protože začátek je možná trochu moc technický a plný letadel. Když tomu ale chvilku dáte, rozjede se to a nabere pořádné obrátky. A potom už se nudit rozhodně nebudete.

„Vive la France!“
Okamžitě zavládlo naprosté ticho.
Všechny jako bychom zkameněly, ani nedýchaly a jenom čekaly, až se znovu rozsvítí světla a rozštěkají psi.
Ale nic se nestalo a po chvíli napětí se ozvalo půl tuctu dalších hlasů, které odbojně odpověděly: „Vive la France! VIVE LA FRANCE!“
A do třetice všeho zazněl také plamenný výkřik anglicky: „God bless America!“
To jsem nebyla já. Ani Elodie. Nevím, kdo to byl. Ale byl to bitevní pokřik. Pořád ještě jsme byly ve válce, byly jsme vojáci, byly jsme Spojenci.

Rose pod palbou má pouze jednu hlavní hrdinku, samotnou Rose, a pouze několikrát převezme vyprávěcí žezlo Maddie. Střídají se ale prostředí vyprávění. Každopádně nic není nijak chaotické či nesmyslné, všechno má své místo a jasný pořádek. Žádná změna pohledu a času není nepovedená. Samozřejmě nás tak autorka i značně napíná, protože prostě přeskočí v moment, kdy vážně nechceme, aby přeskočila! Ale to jí zkrátka musíme odpustit, protože si tak dobře udržuje pozornost čtenářů a vytváří tím v knize řádné napětí. A toho je tam opravdu dost. A nejen napětí, Rose pod palbou je příběh plný emocí. 


Rosin příběh je totiž řádně dramatický. A nedivila bych se, kdybyste některé pasáže četli doslova se zatajeným dechem a u některých brečeli. Já to tak rozhodně měla. Ale slzy k takovému příběhu tak nějak patří. Je to známka toho, že se vám dostal pod kůži. A u Rose pod palbou je něco takového doslova zaručeno.

Název: Rose pod labou
AutorElizabeth Wein
Série: Krycí jméno Verity
Díl: druhý
Vydání: 2016
Překlad: Alžběta Kalinová; Překlad básní: Jakub Kalina
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 328
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji mnohokrát CooBoo! 
18. listopadu 2016

Ze sněhu či skutečná? | Dcera sněhu

Dcera sněhu se ke mně dostala zcela náhodou, ale přesně takové knižní zážitky mám nejradši. Objeví se kniha, kterou vůbec neznám, nic si o ní nezjistím, ale mám strašné nutkání si ji přečíst. A přesně takové to bylo s Dcerou sněhu.

Píše se rok 1920 a na Aljašce se všichni připravují na zimu. I manželé Jack a Mabel, kteří se tam po ztrátě dítěte přestěhovali teprve před pár lety. Zimu na Aljašce ve vlastním srubu zažijí ale teprve poprvé, a kdyby jim sousedi neporadili, možná by ji ani nezvládli. Jejich společný život ale už dávno není jako dříve. Po ztrátě dítěte se všechno změnilo a změna prostředí a života celkově jim moc nepomohla. Až jednou, když napadl první sníh, se všechno zase změnilo. Po dlouhé době spolu prožili hezký večer, smáli se a měli se zase hezky a užívali si sebe navzájem a prvního sněhu… ze kterého postavili sněhovou holčičku. Druhého dne tam sněhulka ale nebyla a kolem srubu se začalo pohybovat děvčátko. A ono děvčátko bylo ta kýžená změna, kterou chtěli na Aljašce najít.

Jednou odpoledne, když se nemohla zbavit zlých snů, vyšla ven a přimhouřenýma očima mžourala do slunce. Hodila drobky chleba veverkám a hýlům a promluvila na ně, jako kdyby jí mohli rozumět, ale když uslyšeli její hlas, rozprchli se. Šla na pastvinu a pohladila koně po měkkých nozdrách. Zašla do lesa a natrhala větvičky keříčkových brusinek a s malými bílými kytičkami v ruce se dívala do lesa a očima pátrala po holčičce, ale les byl tichý.

6. listopadu 2016

Co takhle skok do jiného století? | Pasažérka - recenze

Knihy s časocestovací tematikou mám vážně ráda a když přede mě položíte dvě knihy a jedna bude o cestování časem a druhá ne, tak si určitě vyberu tu s cestováním. Na možnosti cestovat časem a prožít dobrodružství v jiné době mě zkrátka něco naprosto fascinuje. Na Pasažérku jsem potom pochopitelně hodně těšila… ale měla jsem popravdě docela problém knihu vůbec dočíst.

„Tys mě přenesla do osmnáctého století?“
Zoufalstvím se jí zvýšil hlas. Řekni mi to, řekni mi to, řekni mi to.
„Nikdo tě nikam nepřenesl,“ odpověděla Sophia, „cestovala jsi sama.“

Pasažérka je kniha značně obsáhlá, takže byste čekali, že se toho v ní stane opravdu hodně, ale ono vlastně ne. Má totiž strašně zdlouhavý začátek, všechno se strašně pomalu rozbíhá, a pak se toho stane hodně na málo stranách. Ten začátek je to, co pro mě dobrý zážitek z celé knihy naprosto pokazilo.

Přímo cestování časem je v Pasažérce vymyšlené a udělané dobře a dost zajímavě, ale než se vůbec k něčemu dostanete, aby vám byla odhalena hlavní dějová linka, budete mít za sebou už skoro dvě stě stran milostného cvrlikání.
15. října 2016

Byl to ale pořádný HUMBOOK!

V sobotu se konal v Praze první ročník literárního festivalu HUMBOOK. A určitě to znáte, když se něco koná poprvé... něco se pokazí, na něco se zapomene, zkrátka se teprve postupně hledají chybičky, které se postupně plánují opravit v dalších letech. Humbook  žádné opravy nepotřebuje. 


Ne že bych neměla ráda Eragona a neobdivovala Christophera Paoliniho, ale na jeho autogramiádě už jsem byla a jeho knihy jsem naposled četla už před pár lety. A mám doma u rodičů hardbackové verze... to by se mi vozit nikam vážně nechtělo. Takže pro mě byla největším humbookovým lákadlem Ruta Sepetysová. A protože jsem z jejich knih a z ní samotné naprosto nadšená, tak se předem omlouvám, že tady bude lehce přerutováno. Ale víte co? Ničeho nelituju! 

Ruta Sepetys měla do Prahy přijet už před nějakou dobou, ale z její návštěvy sešlo a já jsem si to akorát smutně škrtala v diáři. Tentokrát to ale vyšlo. A dokonce ne jednou! CooBoo nás pozvalo na takové speciální předhumbookové setkání, takže jsme se jakožto blogerky a redakce CooBoo s Rutou potkali už ve čtvrtek. Už jenom za tu hodinu a kousek, co jsme s ní seděli v kavárně, jsme všichni dospěli k závěru, že je Ruta naprosto boží a že bychom si ji tu nejradši nechali (proběhl nám hlavou i nápad ohledně naklonování, když tam Ruta po sobě zanechala skleničku). A samozřejmě jsme si nikdo nenechal ujít ani její sobotní besedu na samotném Humbooku. Pokud někdo v publiku před besedou neměl u sebe knihu, protože stále ještě pochyboval, jestli si má nějakou Rutinu knihu pořídit, při jejím povídání urychleně dospěl k závěru, že ji potřebuje. Skutečně spousta lidí se postupně vykrádala nebo posílala své potomky, ať ji zajdou rychle koupit. 
Ruta je hlavně neskutečně milá osoba, která je naprosto nadšená z toho, jaký zájem o její knihy ale i celkově o knihy jako takové všichni máme. A rozhodně se prý vrátí! (Třeba to naklonování příště vyjde!)


A co jsme se od Ruty všechno dozvěděli? 
- že V šedých tónech je příběh jejího otce, Potrhaná křídla její matky 
- že přes dvacet let pracovala v hudebním průmyslu a zastupovala nejrůznější rockové kapely 
- že pracuje na příběhu ze španělského prostředí z dob Frankovy diktatury
- že uvažuje o tom, že napíše knihu z českého prostředí! 
- že čínský překlad V šedých tónech je trochu upravený, protože si nechtějí znepřátelit své ruské sousedy
- že si zahrála drobnou roličku ve filmu podle V šedých tónech
- že by byla strašně ráda, kdyby bylo jméno překladatele na titulní straně spolu se jménem autora knihy
- že její nakladatel by byl rád, kdyby něco napsala společně s Elizabeth Weinovou
- že by ráda potkala J. K. Rowlingovou
- že se zvažuje, že by Sůl moře zfilmovali; dva scénáristé, kteří mají na svědomí scénář filmu Hvězdy nám nepřály, si Sůl moře vybrali a pracují na prvním konceptu scénáře... přes telefon, jeden bydlí v New Yorku, druhý v LA a nechtějí se při komunikaci vidět :D

A jaká je její rada pro všechny, kteří zvažují psaní? "Take the expected and make it unexpected."


Na Humbooku se toho ale každopádně dělo ještě mnohem více!
Mohli jste si vyzkoušet jednu z únikových her (z nás by rozhodně dobří detektivové nebyli), vyzkoušet psaní na stroji či zahrát pukec. A to mluvím jen o doprovodném programu! 

V hlavních sálech se celý den něco dělo! Konaly se besedy s fantasy autory, samozřejmě s Paolinim a Rutou, a v tom menším sále, nebo teda spíš takovém výklenku, se konaly workshopy, jako například Jak se dělá kniha či překladatelské oříšky. Tam Petr Eliáš, Veronika Volhejnová a Romana Bičíková prozradili, jak se dostali k překládání, čím chtěli být jako malí a jaká jsou úskalí, ale krásy překládání (a že může být na první pohled strašně nefér, když vám možnost přeložit super věc vyfoukne vlastní sestra, ale jak se to nakonec může obrátit ve společnou práci). 

Humbook se skutečně povedl. A už teď jsem upřímně zvědavá, koho nám nakladatelé přivezou příští rok a jakého programu se dočkáme. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se přesunul do trochu větších prostor, nebo do alespoň lépe ovzdušněných, ale už teď můžu říct, že se nemůžu dočkat. 
9. října 2016

Jak jsem zapomněla na narozeniny blogu

1. října měl blog oslavit už šesté narozeniny. A já na něj, na chudáčka, zapomněla. Říkala jsem si sice dopředu, že něco připravím, ale konkrétně v tu sobotu jsem si na to prostě nevzpomněla. Jsem hlava děravá, já vím. A pravdou je, že jsem zrovna měla vážně jiné starosti, s Bětkou z Listárny jsme zrovna běžely desetikilometrový závod. :D

Teď jsem si ale vzpomněla! A dokonce mám pro vás i něco připraveného... a je to samozřejmě soutěž! 

A jelikož blog slaví už šesté narozeniny, (teda, šest let je už fakt hodně, co? :D) mám pro vás celkem šest knih. A všechny je získá jeden výherce, ať je ta soutěž pořádná. ;)

2. října 2016

Sůl moře dává hlas naléhavým příběhům

Existují historické momenty, které se opakovaně zpracovávají knižně a filmově a které všichni známe. A pak jsou tu velké události, o kterých ví málokdo, ale o kterých by všichni vědět měli. A přesně takový moment z naší historie se ukrývá v novince Ruty Sepetysové – Sůl moře.

V Soli moře se představí čtyři postavy (a jedna z nich nemusí být neznámá, pokud jste četli V šedých tónech). Joana, Emilia, Florian a Alfred. Každý z nich má své cíle a mnoho tajemství, ale jejich cesty se té osudné zimy roku 1945 střetnou a naprosto nevyhnutelně ovlivní. 

Víc vám k ději rozhodně neprozradím, sama jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Jen jsem se strašně nemohla dočkat, až si přečtu další knihu Ruty Sepetysové, která mě už Šedými tóny i Potrhanými křídly naprosto uchvátila. Teď tu už jakou dobu koukám na poloprázdnou stránku a přemýšlím, co bych vlastně měla ke knize napsat. Víří to ve mně pocity, které se ne a ne utřídit tak, aby z nich vznikla kloudná myšlenka. 


27. září 2016

Mé srdéčko plesá

Když se mě někdo zeptá, jaká je moje nejoblíbenější kniha, můžu se sice zamyslet, ale stejně nakonec vždycky řeknu Harry Potter. A je to tak už pěknou řádku let. Kolikrát jsem četla všechny knihy a kolikrát jsem viděla filmy, už ani nezvládnu spočítat. A letos v létě jsme si dokonce na kouzelný svět Harryho Pottera hráli i na táboře, to jsem byla v sedmém nebi! Už ale vážně dlouho jsem nečetla Harryho Pottera s tím, že bych nevěděla, co mě čeká. Ale díky Prokletému dítěti jsem si tohle mohla po těch letech zase splnit. Četla jsem nový příběh Harryho Pottera, vůbec nic jsem o něm netušila a bylo to úplně stejné jako kdysi… četla jsem a vůbec jsem nevnímala čas ani okolní svět (a málem jsem přejela zastávku autobusu).

Harry Potter a prokleté dítě nemusíte považovat za plnohodnotné osmé pokračování ságy, je to přeci jenom skutečně scénář k divadelní hře. Ale vůbec ničemu to nevadí. Nebudu vám tu nic říkat k ději, protože vám taky chci nechat tu možnost přečíst si to úplně bez jakýchkoli jeho znalostí. Protože něco takového si milovníci Pottera skutečně zaslouží. Ano, můžeme k tomu mít výhrady, můžeme Prokleté dítě označit jako zbytečné papíry, kterými se z nás Rowlingová snaží pouze dostat peníze… ale víte co? Na tom mi vůbec, ale vůbec nezáleží. Mně je zase jedenáct, nadávám si tu, že ani letos za mnou nepřiletěla sova s mým dopisem, usmívám se od ucha k uchu a zároveň brečím, protože nejenže mě prostě dostal sentiment, se kterým jsem Prokleté dítě přečetla, ale i slovo překladatele na závěr. A uvažuju, že si to přečtu znova, protože hned zítra mi knihu zabaví tatínek, který se jí taky nemůže dočkat. 


5. září 2016

I knihy mají svou moc | Stránky světa

Kai Meyer nemusí být českým čtenářům vůbec neznámý. Na svém kontě má kolem dvaceti knih a velká většina z nich v češtině skutečně vyšla, například trilogie Piráti z Karibiku (s filmovou sérií má společný akorát ten název), která se mu opravdu povedla. Momentálně mu u nakladatelství CooBoo vychází první díl nové série – Stránky světa – který by pořádnému knihomolovi uniknout vážně neměl. Celá série je o knihách a o tom, jakou moc knihy mohou mít.

Wackford prošel otevřenými dveřmi a nakoukl do úzké chodby. Panoval tam klid jako ve vesmíru a možná přesně tohle ta knihovna byla – celé univerzum světů, které chtějí být objeveny.

Patnáctiletá Furie Salamandra Faerfaxová netrpělivě čeká, až si ji najde její osobní dušekniha, aby mohla být bibliomantkou se vším všudy. Nějakou tu bibliomantskou moc už sice ovládá, ale bez vlastní dušeknihy to není ještě ono. Přece jenom aby pořádně chránila rodinné dědictví a tu ohromnou knihovnu v katakombách jejich sídla, bude na to potřebovat síly dost. Obzvlášť když je dost pravděpodobné, že po ní, její rodině a po jejich knihovně půjde Akademie, která má s jejich dědictvím své vlastní úmysly. A ty nejsou vůbec pěkné…

2. září 2016

Je vlastně dobré vědět, jak to mají holky? | recenze

Mollie
Veroničina představa propitého svatého Patrika byla trapná a ubohá. Kolik pitomých večírků ještě potřebuje ta holka za rok udělat? Musela prostě zoufale dávat všem najevo, že je tak šťastná a tak oblíbená a má tolik přátel. Jsou lidi, co mají na práci lepší věci než do sebe obracet prázdné kalorie a předstírat, že si báječně užívají sobotní odpoledne.

Veronika 
Když jsem byla nějakou dobu, vždycky jsem si pak připadala od Mollie a Alex odtržená… Člověk by řekl, že za tu dobu si už mohly zvyknout, že jsme trojka, zbavit se představy, že musím každých pár měsíců dokazovat, jak si to místo u nich zasloužím. 

Alex 
Přece se mu nemůže líbit… Ale možná jo. Jsme s Drewem jenom kamarádi, že jo. Jednou se mu nějaká holka prostě musí začít líbit. Vždycky jsem věděla, e je to jen záležitost času, kdy si pořídí přítelkyni, a já budu muset skončit s předstíráním, že mně tohle mezi námi úplně stačí. Což svým způsobem stačilo. Dokud s nikým nechodil. Ale Veronika? Zrovna Veronika? To bylo tak předvídatelné. 

Určitě znáte Protivní sprostý holky a viděli a četli mnoho dalších příběhů z různých amerických středních škol, díky kterým máte zažitou představu o tamějším dění: dějí se tam hrozné věci. Všichni tak víme, jak to chodí na všech možných plesech a sportovních zápasech a jak vypadá pracovna ředitele či ředitelky. Kniha Jak to mají holky je takový mix Protivných sprostých holek a Sexu ve městě, jen možná ještě víc znepokojující a šokující.

Tři hlavní hrdinky se střídají ve vyprávění. Alex, Mollie a Veronika, každá úplně jiná a každá kouká na svět s úplně jiným nadhledem. A přesto jsou kamarádky. Mají mezi sebou ale několik tajemství… a tajemství a lži dokáží se vztahy pořádně zamávat. A přesně to s vámi udělá i tahle kniha: pořádně s vámi zamává.
22. srpna 2016

Zírání dovoleno | Uvnitř mé hlavy - recenze

Jak říká Alex, hlavní hrdinka knihy Uvnitř mé hlavy, lidé považují realitu za samozřejmost. Je to přece jenom realita, že ano, tak proč o ní pochybovat… slunce každé ráno vyjde a do školy a do práce taky budeme muset vždycky. Jenže zrovna pro Alex je realita luxus, na který se ona spolehnout nemůže. 

Někdy mám pocit, že lidé považují realitu za samozřejmost. Poznáte třeba rozdíl mezi snem a skutečným životem. Když jste ponořeni do snu, nemusíte si to vůbec uvědomovat, ale jakmile se probudíte, víte, že sen byl jen sen a ať už se v něm událo cokoliv dobrého či zlého, nebylo to skutečné. Pokud nežijeme v Matrixu, je tento svět skutečný, skutečné je vše, co v něm uděláte, a nic víc nepotřebujete vědět. Lidé to berou jako samozřejmost.

Alex byla diagnostikována jako paranoidní schizofrenička, takže se občas musí víckrát ujistit, že to, co se děje, se děje opravdu a že ji třeba zrovna nesleduje banda komunistů. Takový život není rozhodně jednoduchý, ale Alex přišla na to, že když něco vyfotí a na fotce to zůstane, bude to skutečné a může se na to spolehnout. Už ale od svých sedmi let si není jistá, jestli si nevymyslela jednoho modrookého kluka, kterého potkala v obchodě. Jenže pak Milese potká na střední škole, kam nově nastupuje… a stále si není jistá, je tedy Miles skutečný, nebo si ho opravdu pouze vymyslela?

Mám poslední dobou pocit, že čtu čím dál tím víc knih, jejichž hlavní hrdina je nějak psychicky nemocný. Rozhodně netvrdím, že by něco takového bylo špatně, naopak jsem velice ráda, když se rozšířím obzory a dozvím se, jak jiní lidé vidí svět. Ne vždy se ale autorovi povede, abych si o takovém životě udělala přesný obrázek. Francesca Zappia našla tu správnou rovnováhu: Uvnitř mé hlavy není přehnaně depresivní a smutné, naopak, a zároveň je to velice povedeně utvořený příběh.

„Jsi v klubu?
Odmlčel se. „Ano.“
„Jsi Jetta.“
Zavrtěl hlavou.
Zamračila jsem se. „Thea?“
„Ne.“
„No, pokud nejsi ani jedna z nich, tak musíš být já.“
Zamrkal.
„Jsem to já?“ zeptala jsem se.
„Nedokázal jsem myslet na nikoho jiného.“


V Uvnitř mé hlavy je klíčová hlavní hrdinka Alex (ono taky v které knize není klíčová hlavní postava, že jo), ale ve většině knih se můžeme na hlavního hrdinu spolehnout. Je to přece jenom hlavní postava, na příběh se díváte jeho očima, takže to, co vidí, musí být skutečné. A ejhle, v tomhle Alex značně zklamává. Jí vlastně nemůžete věřit vůbec nic, protože ona sama si vlastně nemůže věřit. A to je to, co táhne celý příběh, je ten Miles skutečný, nebo si ho, chudák Alex, opravdu jenom vymyslela?

Na co se ale můžete u Alex spolehnout, je její smysl pro humor. Celá kniha je propletená skvělými hláškami a dobře naladěným humorem, takže se určitě budete bavit. A nejen to, protože Uvnitř mé hlavy je rozhodně kniha, která si vás strašně jednoduše vtáhne do sebe a do které nebudete mít vůbec problém se začíst. A rozhodně ji budete dočítat se zatajeným dechem, na to se rozhodně můžete spolehnout.
22. července 2016

Je potřeba mít kontrolu nad vlastní hlavou | Dívka ve vlaku - recenze

Dívka ve vlaku byla po vydání velice žádanou knihou. Četla ji spousta lidí a už se do kin chystá i film, na který jsem hodně zvědavá. Dost často jsem vídala připodobňování Dívky ve vlaku ke Zmizelé, které po přečtení vážně chápu. Jestli si ale chcete přečíst příběh, ze kterého budete mít husí kůži, radši sáhněte po té Zmizelé.


Ztratila jsem kontrolu nad vším, dokonce i nad vlastním hlavou.

Dívka ve vlaku měla slušný potenciál stát parádním drama thrillerem. Ale něco se někde pokazilo. Zrovna u knihy, která má být extrémně napínavá a strhující, je podle mě velice špatné, když jsem ji schopná odložit dvacet stránek právě před tím očekávaným rozřešením a říkám si „hm, tak to počká do zítřka, mrtvá bude pořád stejně“. Dívce ve vlaku totiž něco chybělo. Chyběl ji přesně ten náboj, který by vás nutil se od knihy ani neodtrhnout a bez dechu obracet stránku za stránkou. A přitom příběhově se jedná o povedenou knihu.

17. června 2016

„A co když jsem blázen?“ | Knihovna duší – recenze


Pirátství nevítáno.
„Nevítáno?“ řekl jsem. „A co pak vražda? Neschvalována?“
„Myslím, že vražda je ,s výhradami tolerována‘.“
„Je tu vůbec něco nelegálního?“ zeptal se Addison.
„Pokuty za pozdní vrácení knih do knihy jsou přísné. Deset ran bičem za každý den, a to jen pro brožované knihy.“

Jake, Emma a mluvící pes Addison mají před sebou nelehký úkol, od kterého se bude odvíjet osud celého podivného světa a všech jejich obyvatel. Uspějí a přinesou podivnému světu mír a pořádek?
Knihovna duší představuje závěr dobře rozjeté trilogie z pera Ransoma Riggse o podivných dětech, jejich milované ředitelce slečně Peregrinové a Jakeovi, u kterého by se sice mohlo zdát, že se k podivnému světu připletl zcela náhodou, ale měl to vepsané ve svém osudu a ve svých genech. V předchozích dílech jsme sledovali, jak se Jake s podivným světem a všemi jeho obyvateli seznámil a také jak zjistil, jaké obrovské nebezpečí celému společenství hrozí a jaký úkol v tom všem má on. A teď přichází chvíle, kdy všechno záleží na něm a jeho schopnostech…



6. června 2016

Záleží na reputaci? | Tahle píseň ti změní život

So many books, so little time. Rozhodně. Existuje opravdu spoustu knih, které si chci a potřebuju přečíst, pak jsou i knihy, které nechci ani vidět. A potom jsou tu knihy, o kterých vím, že někdy vyšly, zhruba tuším, o čem jsou, ale nějak mě nelákají. A přesně takový případ je Tahle píseň ti změní život. Kdyby mě a pár dalších blogerek nepozvalo CooBoo na kafe s autorkou této knihy, nikdy bych se k ní nedostala a nikdy bych jí nedala šanci. A budu upřímná, byla jsem vlastně jediná v celé naší skupince, kdo ji před setkáním s Leilou ani neotevřel, protože jsem si říkala, že se mi to číst prostě nechce. Ale stačilo mi dvacet minut s Leilou (bohužel jsem musela odejít dřív) a věděla jsem, že si její knihu vážně přečíst chci.


Při sbírání mlíkem nacucaných ubrousků mi došlo, že tenhle rok se od těch jiných lišit nebude. Dala jsem tomu všechno a strašně si přála, aby to bylo letos lepší. Ale nebylo a nic nenasvědčoval tomu, že by se to mělo v nejbližší době změnit. Mohla jsem si koupit nový dříny, navlíct nebo sundat čelenku, ale pořád jsem to byla já. Myslíte si, že je tak jednoduchý se změnit, ale to se šeredně mýlíte. Je to totiž naprosto nemožný. Takže jsem se rozhodla pro další logickej krok: zabít se. 

28. května 2016

Krabice plná vzpomínek | Proč jsme se rozešli - recenze

Některé knihy zaujmou názvem, obálkou či nějakou jinou drobností, na jejichž základě jim dáte šanci a přečtete si je. A pak jsou tu knihy, které dokáží naprosto okouzlit už jenom tím, že je zběžně prolistujete a u toho si říkáte no tak to je naprosto boží. A přesně takové je Proč jsme se rozešli Daniela Handlera a Mairy Kalmanové.

Je krásný den, svítí sluníčko a tak. Takový ten den, kdy si myslíš, že všechno bude v pohodě atd. Není to ten správný den na tohle, správný den pro nás, co jsme randili v dešti a zimě, od 5. Října do 12 listopadu. Ale teď už je prosinec, nebe je jasné a mně už je to taky jasné. Řeknu ti, proč jsme se rozešli, Ede. Napíšu ti to v tomhle dopise, celou pravdu o tom, co se stalo.

Proč jsme se rozešli je kniha, která vám konec vyspoileruje už v názvu a vy celou dobu čtete s tím, že dávno víte, jak to skončí, že přece víte, že se nakonec rozejdou, protože o tom celou dobu Min mluví. Přesto si o jejich strhující lásce rádi přečtete.

Ed a Min se rozešli a Min konečně dospěla k momentu, kdy zvládne Edovi dát krabici plnou věcí, které za tu krátkou dobu, co spolu chodili a milovali se, nashromáždila. Teď ji kamarád Al k Edovi veze a ona mu píše dopis a vyndává z krabice každou vzpomínku a popisuje, proč si ji nechala. Jejich láska nebyla dlouhodobá, ale velice intenzivní. A stejně taková je i celá kniha.

26. května 2016

Dokáže Kelsea zachránit Tearling? | Tažení do Tearlingu - recenze

První díl fantasty série Eriky Johansen mě hodně zaujal. Nabídl zajímavý svět, napínavý příběh a nejasné prostředí, které s sebou přineslo mnoho otázek, na které Královna Tearlingu odpovědi nepřinesla, čímž si autorka zaručila i nadále pozornost čtenářů. Co nás tedy čeká v pokračování?

„Jsi královna Tearlingu. Některé věci si sama vybrat nemůžeš.“

Tažení do Tearlingu je značně obsáhlá kniha, ale ničemu to rozhodně nevadí, protože ani jednou nebudete mít pocit, že by toho už bylo nějak moc. A poskytuje odpovědi! Opravdu už dostaneme nějaké odpovědi! Není sice objasněno všechno, nějaká tajemství si musí přece jenom autorka schovat ještě do třetího dílu, ale naši zvědavost uspokojuje. A konečně se tak uspokojila i moje touha po zařazení série k nějakému žánru!

Bohužel mě klame paměť natolik, že nejsem schopná říct, jestli Tažení do Tearling nějak přímo a plynule navazuje na Královnu, na to jsem ji četla už hodně dávno. Dokonce jsem měla v jednu chvíli i hodně velký strach, že se vůbec nebudu chytat a chápat, co se děje. Ale postupně jsem se do toho dostala a vzpomínala jsem si na všechny důležité souvislosti a postavy. Ty jsou v sérii totiž značně výrazné, takže se na ně nedá úplně zapomenout. (Výjimečně jsem si pamatovala i dost jmen, což je hodně překvapivé.) Ať už sama Kelsea, Kostěj, Rudá královna, některý z členů Kelseiny gardy nebo někdo z úplně nových postav, každý nějak vyčnívá. A jedná se rozhodně o zajímavé postavy.

Ano, nové postavy! Johansenová představila hned několik nových postav, a dokonce nové dějové linky, které odpovídají na ony vyřčené otázky předchozího dílu. Jedná se o scény z minulosti Tearlingu, které vlastně dost zvláštním způsobem pronikají do dění aktuálního Tearlingu. Tyto scény se pak povedeně prolínají, střídají se po uměřeně dlouhých úsecích a vytvářejí značné napětí, které vás bude nutit bez přestávek pokračovat ve čtení.

„Myslím, že to je sama podstata zla v tomto světě, Výsosti: ti, kdo jsou přesvědčení, že mají nárok na všechno, co chtějí, na všechno, co dokážou uchvátit. Takoví lidé se sami sebe nikdy neptají, jestli na to mají právo. Neberou v úvah, co to bude stát ostatní – myslí jenom na sebe.“
„Umíte dobře hrát, paní Mayhewová, ale muži jako je váš manžel, se málokdy omezí jen na povrchové škody.“
Lily si balíček vzala a snažila se přitom nedotknout jeho prstů. „Asi si myslíte, že mám na vybranou.“
„Já vím, že nemáte.“ Zavřel lékařskou brašnu. „Ale neztrácejte veškerou naději na lepší svět. Existuje, a tak blízko, že se ho můžeme dotknout.“

Přestože se toho děje v knize vlastně dost, mám pocit, že celkově se děj zas tolik neposunul a osud Tearlingu se rozhodně nepřiblížil k nějakému vyřešení. Autorka si to evidentně schovává na závěr série, cože se není čemu divit. Přesto ale určitě nejde říct, že by druhý Tažení do Tearlingu jakožto druhý a prostřední díl série nějak strádal. Ano, je sice značně dlouhý, ale žádný problém „prokletí druhých dílů“ nenastává. Naopak. Všechno začíná pomalu, ale jistě dávat smysl, spojují se důležité souvislosti, objevují se i nové prvky, které celý příběh zajímavě oživují, a všechno je to dohromady uspořádané velice čtivě a i zábavně, takže nudit se rozhodně nebudete. Vlastně se jedná o úctyhodný druhý díl a zajímavé pokračování dobře našlápnuté série, který nechává své čtenáře skoro až dychtící po pokračování. Bohužel si na něj budeme muset ještě chvíli počkat, ale za sebe můžu říct, že už teď jsem dost zvědavá, kam to všechno povede.


19. května 2016

Nezvaný tygr | Noční host - recenze

Pětasedmdesátiletá Ruth žije po smrti manžela Harryho v malém domečku na australském pobřeží sama. Se svými syny se vídá o Vánoce, kdy za ní i s rodinami přijedou, jinak si v neděli akorát dlouze zatelefonují. Ruth všechno nějakou dobu zvládá sama, ale přece jenom se schopnost o sebe se postarat zhoršuje. Špatně spí, bolí ji záda a začíná ji trochu zlobit paměť. A co teprve ten tygr, co se objevuje po nocích v jejím domě! Jednoho dne se ale u jejích dveří objeví pečovatelka Frida, kterou poslala vláda, aby se o Ruth starala. A tak se Frida stará a Ruth se daří dobře. Sice začne být na Fridě čím dál tím víc závislá, minimálně vychází z domu a s pamětí je to čím dál tím horší, ale aspoň se o ni někdo stará a není sama… není sama, když se znovu objeví tygr.

Může být kniha dobrodružná, když je její hlavní hrdinkou osamocená pětasedmdesátiletá paní, která skoro vůbec nevychází z vlastního domu? Může se jednat o napínavý příběh? Může vás naprosto dostat? Ano, rozhodně může, když je tak skvěle napsaný, jako Noční host Fiony McFarlaneové.

Harry rád říkával: „Není to zvláštní, jak jsme normální?“  - načež Ruthino srdce vděčně poskočilo.

Ruth je povedená vypravěčka a to, že začíná mít trochu problémy s pamětí, vůbec ničemu nevadí. Vypráví nejen své aktuální zážitky, ale hlavně hodně vzpomíná na své dětství na Fidži a svoji první lásku Richarda, vzpomíná na své setkání s manželem Harry a jejich společný život a samozřejmě také na své syny a jejich dětství. Noční host totiž představuje příjemné vzpomínání na jeden zajímavý život. A dojde při tom dokonce i na dobrodružnost.

Když se to tak ale vezme, vlastně se toho v knize dějově moc nestane. Celé se to vlastně odehrává v Ruthině mysli a to je na knize to nejzajímavější. Dost se jí to všechno prolíná a promíchává, ale nikdy to není natolik zmatené, že byste nevěděli, o čem či o kom je řeč. Ano, dost často Ruth přeskakuje od jedné věci či vzpomínky k další, ale tak přece funguje lidská mysl. A to je to, co je celé knize tak chytlavé. Když už sami nad něčím přemýšlíte, propojují a prolínají se vám informace, vzpomínky a zážitky, až občas určitě ani sami nevíte, jak jste se k něčemu vůbec dostali. A přesně tohle se opravdu McFarlaneové povedlo perfektně zachytit a z Ruth se tak při vašem čtení stane naprosto skutečná osoba, se kterou budete soucítit.

Jenže Frida se nebála. Nevzdala se ani pídě získané půdy a nepouštěla z ruky zbraně. Pak udeřila! A teď tygr vyloudil vysoké zakvílení. Kočky u dveří dočista zešílely a Ruth, s očima stále zavřenýma, jim rychle otevřela dveře a zase je zabouchla. Proběhly kuchyní kolem Fridy a tygra, a ven z domu. Jejich úprk stačil, aby ho rozptýlil, a Frida znovu udeřila. Tygr se dal na útěk.

Noční host představuje zajímavý čtenářský zážitek, který vás rozhodně nenechá chladnými a který určitě neunudí. A už jste si pečlivě prohlédli obálku? Nádhera!

11. května 2016

Moje první audiokniha | Dívka v pavoučí síti

Vždycky jsem si myslela, že na audioknihy nemám čas. A jelikož mě nenapadal jiný způsob, jak je poslouchat, než v autě a protože když už někam dlouho jedu, neřídím a můžu si tak číst normální knihu, doposud jsem neměla nutkání se k nim obracet.

S postupným zlepšováním počasí jsem se ale konečně vykopala ven a začala zase častěji běhat. A najednou jsem zjistila, že poslouchat pořád dokola tu samou hudbu mě nebaví. Teda, baví, ale že mi běh neutíká tak dobře, jak by mohl. Tak jsem zkusila audioknihu Dívky v pavoučí síti a bylo to skvělé rozhodnutí. Najednou jsem se po dlouhé době přehoupla bez problémů přes svých dosavadních šest kilometrů a mohla jsem nerušeně strávit čtrnáct hodin s Martinem Stránským. Naprosto ideální!

Milenium je jedna z mých nejoblíbenějších sérií, a přestože si o tomhle pokračování, které nenapsal Stieg Larsson, myslím svoje, chtěla jsem si Dívku v pavoučí síti jednou přečíst. Přeci jenom se mi po Lisbeth a Mikaelovi stýskalo. Jsem hodně ráda, že jsem se nakonec rozhodla pro audio verzi, protože nevím, jestli bych se knize někdy v blízké budoucnosti dostala. Dějově se rozhodně jedná o zajímavý příběh, který je vystavěn hodně podobně jako předchozí díly. Netuším, jestli měl Lagercrantz k dispozici nějaké Larssonovy materiály a spíš si myslím že ne, takže je příběh asi čistě jeho dílem. Každopádně se mu rozhodně povedlo vytvořit hodně podobnou atmosféru příběhu: tajemné, zamotané, drsné. Nebylo to sice tak drsné jako předchozí Milenium, ale předchozí Milenium bylo drsné opravdu hodně, takže i tak zůstává té drsnosti pro Dívku v pavoučí síti dost.

Celá audiokniha má čtrnáct a půl hodiny a když jsem to viděla, říkala jsem si, že něco takového přece nemůžu zvládnout poslechnout nějak rychle, přece jenom čtrnáct hodin je čtrnáct hodin. Ale kupodivu jsem našla i další činnosti, u kterých se nedá číst, ale poslouchat ano (uklízení, žehlení a vaření jsou naprosto ideální!) a navíc to bylo velice napínavé, takže jsem nechtěla poslouchání oddalovat a poslouchala jsem při každé volné příležitosti. A čtrnáct hodin uběhlo jako voda.

Martin Stránský je skvělý vypravěč a jeho jemně chraplavý hlas se k podobně laděným knihám opravdu hodí a jako vypravěč odvádí skvělou práci. Nedivím se, že má na svém kontě už tolik audioknih. (Rozhodně se po nějaké ještě poohlédnu.)

Celkově je audiokniha Dívky v pavoučí síti povedeně udělaná. Opravdu příjemně se poslouchá a i zvukové předěly rozdělující jednotlivé kapitoly a části se hodí. Až asi na dva, přesně si jeden pamatuju někde v dvacáté první kapitole a určitě tam byl ještě jednou. Byl najednou nějak moc veselý, až mě to úplně zarazilo, protože to z audioknihy ohromně vyčnívalo. Nicméně se v celé audioknize tento zvuk objevil pouze dvakrát, nebo tedy dvakrát jsem si ho skutečně všimla, takže celkový dojem rozhodně nijak nepokazil. Na můj vkus jsou ale mezi kapitolami až moc dlouhá prázdná místa, které celou audioknihu lehce narušují. Vždycky jsem si v tu chvíli říkala, jestli můj mobil nemá nějaký problém, tak jsem rychle přerušila vykonávanou činnost, ale než jsem k němu stihla dojít, povídání zase začalo. Každopádně je kniha povedeně zorganizovaná a velice přehledná, což je vážně dobře, protože je mi jasné, že prostě chcete vědět, kde v knize se zhruba nacházíte, abyste si mohli aktualizovat status na goodreads. 

Rádo konstatuju, že moje první zkušenost s audioknihou dopadla vážně dobře (až mě to samotnou vlastně překvapuje). Ani jednou mě poslouchání vyloženě nepřestalo bavit a nikdy jsem neměla pocit, že by to celé bylo nějak dlouhé. A snad jsem ještě nikdy neposlouchala příjemnější hlas…

Poslechněte si ukázku:


Audioknihu k recenzi poskytlo vydavatelství OneHotBook prostřednictvím portálu Audiolibrix
Dívku v pavoučí síti si můžete pořídit zde
4. května 2016

Tři naprosto odlišné filmové zážitky

Poslední dobou jsem dost často v kině, tak třikrát týdně. Ale ne jako divák, momentálně totiž v jednom pracuji. Třikrát jsem se ale v posledním měsíci dostala do kina i jako zákazník a viděla jsem tři velice odlišné filmy a říkám si, že by si zasloužily pár slov.

Kolonii jsem chtěla vidět už jenom proto, že jednu z hlavních rolí hraje Emma Watson, a později i na základě traileru. Colonia Dignidad bylo skutečně místo v Chile a film ukazuje skutečné události a tamější praktiky… už nikdy ten film nechci vidět, nikdy! Ale bylo to úžasné! Bětka z toho filmu velkou část ani neviděla, protože se nedokázala dívat. Rozhodně se totiž jedná o film pro vážně silné povahy se silnými žaludky. A rozhodně je to výborný filmový zážitek. Skvěle sestříhaný, kdy je spousta věcí jenom lehce naznačena, ale díky tomu to celé nepůsobí jako klišé. A herecké výkony byly taky úžasné, jak Emmy Watson, tak hlavně i Daniela Brühla a Mikaela Nyqvista (kterého jsem vůbec nepoznala!).  


Na Zootropolis jsem vyrazila sama, protože buď nikdo neměl čas (chápu, ve čtvrtek dopoledne se nechodí do kina úplně dobře), nebo protože prý „na animáky nechodím, to je přece pro děti“ (nechápu, vůbec nechápu). A vypadá to, že Zootropolis (a i Kolonie) se už teď zařadí k mým nejlepším filmům letošního roku. Na Zootropolis jsem šla s hodně velkými očekáváními. Viděla jsem spoustu trailerů, mnoho rozhovorů s hlavními herci (Judy namluvila Ginnifer Goodwin) a zamilovala jsem si titulní písničku od Shakiry. Rozhodně doporučuji! (Možná na to půjdu ještě jednou…:D)


„Takhle se tvářím, když mám hlad!!“
Jít na Batman vs. Superman bylo velice spontánní rozhodnutí. S kamarádkou jsme se rozhodly, že chceme jít do kina, omrkly jsme, co v daný čas zrovna běží a mezi Aliancí, Pátou vlnou a Batman vs. Superman vyhráli superhrdinové. A popravdě jsem se toho bála, viděla jsem reakce a recenze na internetu, takže jsme na to šly už ostražité… a nebylo to tak hrozné. Jasně, Kolonie ani Zopotropolis to není, ale ve svém žánru to určitě patří k těm lepším filmům. A přestože to má skoro tři hodiny, musím říct, že jsme se nenudily. Jasně, jsou tam vyloženě nesmysly a myslím, že ti čtyři pánové, co s námi v kině byli, se docela bavili našimi poznámkami, ale ani jedna nelitujeme, že jsme na to šly, už proto že obě máme Batmana jako postavu opravdu rády (a Ben Affleck byl fakt dobrý). A hlavně hudba! Hudba v celém filmu byla vážně úžasná!


Mám teď celkově nějak moc filmových plánů na to, že se nezadržitelně blíží zkouškové. Chtěla bych vidět Moje tlustá řecká svatba 2, Kapitána Ameriku, Carol, Brooklyn, Spotlight, Teorii tygra, Orel Eddie a mnoho dalšího (nakonec vlastně i tu Alianci a Pátou vlnu) a to jsem jenom zběžně prohlédla aktuální program.
Jaké filmové plány máte vy? :)
1. května 2016

Naděje. Víra. Láska. Důvěra. | Já nejsem neviditelná – recenze

Do některých knih se musíte začíst, abyste z nich měli to správné potěšení, u některých se musíte prokousat až úplně nakonec, aby to bylo to „ono“. A některé knihy jsou boží už od začátku. A přesně taková je kniha Marcuse Sedgwicka Já nejsem neviditelná.

Věc, to je slovo, které podle učitele angličtiny pana Woodella používám až moc často. Jenže občas prostě není lepší výraz. 
Například existuje dvojice zásadních věcí, které musíte znát, když unášíte mladšího bratra, i když ho vlastně neunášíte: Zaprvé je mnohem jednodušší, pokud neví, že ho unášíte, a za druhé, mnohem snáz se vyrovnáte s pocitem viny, máte-li opravdu vážný důvod, proč ho unášíte.
Obojí jsem splnila na výbornou.

Jack Peak je spisovatel, autor několika zábavných knih, které většinou lidé preferují mnohem více, než jeho pozdější vážnější díla. V poslední době usilovně pracuje na svém novém románu, kde půjde o náhody a opakující se události neboli koincidence. Jeho šestnáctiletá dcera Laureth jeho tvorbě velice věří a hodně mu pomáhá, když za něj odpovídá na zprávy čtenářů a fanoušků. Jedna taková zpráva ji ale znepokojí: nějaký Michael našel někde v New Yorku otcův zápisník, spadnul mu v podstatě do klína. Náhoda, nebo je v tom něco víc? Laurethin otec by měl být totiž zrovna ve Švýcarsku, tak jak to že je jeho zápisník, který má jinak neustále u sebe, v New Yorku? A jak to že Laurethinu maminku najednou moc nezajímá, kde je její manžel a jestli se mu něco nestalo? Všechno tohle vede Laureth k tomu, že něco není v pořádku a že musí svého otce najít. A tak se vydává společně se svým malým bratrem z Londýna do New Yorku po záhadných stopách, které se začnou objevovat, a je odhodlaná otce najít.


Já nejsem neviditelná je rozhodně kniha, která si své čtenáře dokáže získat už na první stránce. Ano, příběh je vlastně jedna až moc velká a neuvěřitelná souhra náhod, ale o tom to všechno je. Protože není život vlastně jedna velká náhoda?

„Konči-den-ci?“ opáčil Benjamin, kterému tehdy bylo sotva pět a pořád si vytvářel nová slova. 
Táta se zasmál.
„Ano, konči-den-ci. Protože když se vám nějaká přihodí, máte pocit, že to něco znamená.“

Laureth tvrdí, že neumí vyprávět tak dobře jako její tatínek, že nedokáže udržet dějovou linku tak, aby navazovala a aby tak nějak dávala smysl. Často sice ve svém vyprávění přeskakuje ze současnosti do minulosti a vypráví, co jí tatínek o své nové knize říkal, nebo co společně jako rodina zažili a hlavně samozřejmě popisuje svoje dobrodžuství v New Yorku. Já s Laureth zásadně nesouhlasím, vyprávět totiž rozhodně umí.

Přestože přeskakuje v různých časech a ještě je dění doprovázeno poznámkami ze zápisníku jejího tatínka, všechno má hlavu a patu. A hlavně to všechno na čtenáře dohromady působí tak moc, že bude docela urychleně otáčet stránku za stránkou a bude se výborně bavit. Laureth se tedy rozhodně podceňuje.

A najednou to přišlo, plakala jsem taky. 
Protože jsem se bála, ano. Jsem vyděšená skoro pořád. Ale nikomu to neříkám. Nemůžu si to dovolit. Musím předstírat, že jsem sebevědomá osoba, protože jestli to neudělám, jestliže jsem potichu, stanu se neviditelnou. Pamatuju si, jak když jsem byla asi v Benjaminově věku, stála jsem s mamkou v obchodě a žena za pultem se jí ptala: Co by chtěla? Má ráda čokoládu? Nebo něco jiného? Jak to s ní zvládáte? Musí to být velice těžké…
Takhle pokračovala dál, jako kdybych tam nebyla. Jako kdybych byla neviditelná. Jenže já nejsem.


Celá kniha dokáže do sebe čtenáře  naprosto vtáhnout, že ji nebude chtít vůbec odložit. Krásně plyne a je velice čtivá a je to taková ta kniha, u které se prostě nebojíte, že špatně skončí, takže si užíváte každou větu a kždou myšlenku. Asi je to primárně čtivo pro trochu mladší čtenáře, ale rozhodně se jedná o knihu, ze které si toho opravdu hodně odnese i někdo starší a může to být jen milý pocit a příjemný čtenářský zážitek, ale i hlubší podnět k zamyšlení.

Název: Já nejsem neviditelná 
Autor: Marcus Sedgwick
Série: ---
Díl: ---
Vydání: 2015
Překlad: Dana Stuchlá
NakladatelstvíCooBoo
Počet stran: 320
29. dubna 2016

Dokáží zůstat pohromadě? | Bez šance - recenze

„Proces, kterým je ukončena existence dítěte, a zároveň je uchováno při životě; se nazývá „rozpojení“. Rozpojování je nyní společností vnímáno jako běžný postup.“

Ve válce známé jako „Válka o vnitrozemí“ šlo o možnost volby: jestli mají rodiče právo rozhodnout se pro potrat, nebo ne. Válka k ničemu nevedla, a tak dospěly obě strany ke kompromisu a byl přijat „Zákon o životě“. Ten říká, že od početí do třinácti let věku potomka je jeho život nedotknutelný, ale mezi třináctým a osmnáctým rokem se rodiče mohou rozhodnout zpětně a poslat dítě na rozpojení. Rozpojení je operace, při které je lidské tělo doslova rozebráno na součástky a následně použito tam, kde je potřeba. Podmínkou tohoto rozpojení je, že život rozpojence není nikdy ukončen, protože jeho části nadále žijí, jen v jiném těle. Dovedete si představit, že byste buď ze zdravotních důvodů nebo třeba jen kosmetických žili s částí těla, která by nebyla vaše? Ve světě stvořeném Nealem Shustermanem v knize Bez šance je něco takového naprosto normální a rozpojování je velice běžné a společností přijímáno a uznáváno. Samozřejmě až na rozpojence, děti, které jsou na rozpojení posláni, ale i mezi nimi jsou výjimky. Tak zvaní desátci jsou od svého narození připravováni na to, že budou jednou rozpojeni, je to jejich životním posláním a cílem. A s přesně takovým přesvědčením vyrůstal Levi, který byl ve své rodině desátkem doslovným, desátým potomkem svých rodičů. Connor v takové rodině nevyrůstal a Risa, která prožila své dětství ve Státním domově už vůbec ne. A přesto jsou jejich osudy v momentě, kdy se všichni tři stanou rozpojenci, svedeny dohromady… Dokáží zůstat pohromadě?

Bez šance je na světě už pěknou řádku let, série začala vycházet dokonce ještě rok před Hunger Games a od té doby si vybudovala pořádnou fanouškovskou základnu. Po tolika letech se konečně dostalo i na české vydání a je skutečně dobře, že se tak konečně stalo. Bez šance je rozhodně klíčovou sérií pro dystopie, potažmo pro celé young adult. Je totiž úžasně děsivá a velice odstrašující.

Bez šance dokáže hned několika věcmi své čtenáře překvapit. Za prvé to bude velice odvážná tematika, která snad nikoho nenechá chladnou, a strhující vývoj událostí. Ono je to prostě drsné a při čtení se budete jenom modlit, aby něco takového nenapadlo v budoucnosti někoho v naší společnosti.

Roland má pocit, jako by měl slabé nohy, když ho vyvedou na denní světlo. Před ním se táhne červený koberec v barvě zaschlé krve. Když mají děti tento děsivý dlážděný chodník přejít, pokaždé ho přeskakují, jako by dotknout se ho přinášelo smůlu. Rolandovi teď nedovolí, aby z něho uhnul.
„Chci kněze,“ namítne Roland. „To se přece dělá, ne? Že lidé dostanou kněze. Chci kněze!“
Poradce ho zlehka vezme za rameno. „Kněz uděluje poslední pomazání,“ řekne. „To je vyhrazeno lidem, kteří umírají. Ty neumíráš – budeš žít dál, jenom jiným způsobem.“

A hlavně vás určitě překvapí styl vyprávění. Řekněme, že Bez šance má tři hlavní postavy, Connora, Risu a Leviho, kteří se ve vyprávění opakovaně střídají. Jenže nejsou jediní, kteří vypráví. Ke slovu se dostane mnoho dalších postav, jejichž vyprávění je pro posunutí v ději nějak důležité a jejichž pohled na věc zkrátka jako čtenář musíte znát. A to je docela nezvyklé, ale rozhodně ne špatné. Na začátku každého střídání se přesně dozvíte, kdo je právě na řadě a cítíte se tak díky tomu jako čtenář velice důležitě, protože víte víc než hlavní trojka.

Když se to vezme kolem a kolem, nemám vlastně knize co vytknout. Zajímavý nápad – ano, šílené a dobré zpracování – ano, povedené postavy – ano, čtivé – ano, napínavé – rozhodně ano. A přesto mám s něčím problém. Něco a vůbec nemůžu přijít co, mi nějak nesedělo, takže z knihy nejsem tak nadšená, jak bych být chtěla. Ale jelikož na to opravdu nemůžu přijít a jedná se o vážně zajímavý čtenářský zážitek, jsem vlastně spokojená. A jenom doufám, že vás kniha vyděsí a znechutí stejně jako mě. Hezké čtení! :)

19. dubna 2016

Jak Will Grayson k Willu Graysonovi přišel | recenze

Reakce na knihy Johna Greena jsou velice různé. Někteří ho naprosto zbožňují a nedají na něj dopustit, někteří jeho knihám skoro až z milosti dají tu jednu hvězdičku a myslí si svoje. Já upřímně nepatřím ani k jedné skupině. Ano, z Hvězd jsem byla značně nadšená (a z obou filmů, které podle jeho knih vznikly snad ještě víc) a ostatní jeho knihy se mi vlastně dost líbily a jeho styl psaní mi značně sedl, ale… ale přece jenom mám k jeho knihám výhrady. Zatím pokaždé jsem ale z jeho knih měla naprosto jasné pocity. Viním Davida Levithana z toho, že mi u téhle naprosto zamotal hlavu! Ale jsem za to ráda.

„Nevolal jste mě?“
„O čem to mluvíš mladej?“
„William Grayson. Neříkal jste teď zrovna William Grayson? Volal mě tady někdo?“
„Cože? Ne, mladej. William Grayson je tady tenhle,“ ukáže na mě. „Tedy, možná je a možná není, ale na týhle kartě je.“
Ten kluk se na mě chvíli zmateně kouká a pak se zeptá: „Jak se jmenuješ?“
Začíná mě to děsit. Sexshop není vhodné místo na konverzaci.
Zvednu se a odpovím: „Ehm, no, Will Grayson.“
„W-I-L-L G-R-A-Y-S-O-N?“ odříkává neuvěřitelně rychle.
„No jo,“ potvrdím. „Proč se ptáš?“
Kluk se na mě chvilku kouká, hlavu trochu ke straně, jako bych ho vodil za nos, a pak konečně odpoví: „No protože já jsem taky Will Grayson.“

David Levithan pro mě není úplně novým autorem, četla jsem Den co den (rozhodně doporučuju, skvělé!) a Dashe a Lily – kniha přání, což je velice milá vánoční kniha, kterou napsal Levithan společně s Rachel Cohn. Myslela jsem si teda, že trochu vím, co od něj můžu očekávat… ale ono ne. Ono mě to totálně překvapilo. A já najednou nevím, co s tím.

Co ale vím určitě, je to, že hned první odstavec z pohledu Greenova Willa Graysona, mě naprosto, ale naprosto dostal:
„Když jsem byl malý, táta mi říkal: „Wille, můžeš si vybírat kamarády a můžeš si vybírat z nosu holuby, ale nemůžeš vybírat holuby z nosu kamarádovi.“ Když mi bylo osm, připadalo mi to jako celkem logické tvrzení, ale časem se ukázalo, že je v tom chyba hned na několika úrovních. Zaprvé, kamarády si člověk vybírat nemůže. Jinak bych totiž nikdy neskončil s Drobkem Cooperem.

A pak už jsem se jenom vezla na té povedené vlně, kterou tahle kniha představuje. Naprosto upřímně totiž věřím, že Will Grayson, Will Grayson dokáže své čtenáře hodně bavit a nezáleží na tom, kterého Willa si oblíbíte víc. (Nebo jestli budete milovat Drobka!)

Ona je tahle kniha totiž naprosto šílená a to je to, co ji táhne. Je až tak šílená a ujetá, že vlastně nevíte, jestli ji máte brát vážně, nebo radši ne. A když už si začnete myslet, že ji teda asi můžete vážně skutečně brát, přijde Drobek se svým nejvíc gay muzikálem a naprosto vás tím odrovná a zase nebudete vědět, co si máte myslet. Rozhodně se ale dobře pobavíte.

Ve vyprávění se střídají oba Willové a je na nich naprosto zřejmé, že je napsal někdo jiný. Ten Greenův se snaží být co nejvíc normální a co nejvíc zapadnout a jak už jsme u Greenových postav zvyklí, vypouští do světa zajímavé myšlenky. Levithanův Will je něco naprosto jiného a okamžitě ho poznáte už podle grafické stránky jeho projevu a vůbec, ale vůbec se nesnaží být normální. Jsou to naprosto odlišní lidé, kteří na svět nahlížejí diametrálně jinak. Jejich společné vyprávění ale perfektně funguje, nikdy se vám nemůže stát, že byste si je spletli a skvěle se doplňují.


už chci t. d. w. g. zbavit jeho práv na to být will grayson, jenže on pak pokračuje.
t. d. w. g. myslím na to, že láska je spojená s pravdou. že jedna umožňuje druhou, víš?

Takže jsem vlastně došla k závěru, že Will Grayson, Will Grayson je dost povedená kniha. Ano, šílená a ulítlá, ale proč ne? Rozhodně pobaví, protože humor Greena a Levithana našel ten správný průsečík, vlastně stejně jako všechno v téhle knize. Jen je docela škoda, že k ní nevznikl ještě hudební doprovod, protože ty Drobkovy hity by za to stály. Ale třeba se jednou dočkáme i jeho muzikálu... :) 

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři