28. února 2016

Když se slova hromadí uvnitř | Odpusť mi. Megan - recenze

Megan nemluví. Megan není němá, ale od osmnáctého srpna nemluví. Osmnáctého srpna zemřela její nejlepší kamarádka Hana a od té chvíle Megan nemluví. Není to ale šokem či čirou hrůzou. Megan nemluví, protože nemůže. Kdyby promluvila, mohla by všem prozradit, co se vlastně stalo… a to nejde, dala slib.

Muž je zdá se daleko. Mohla bych ho zkusit najít, ale nemůžu tu Jaspera nechat.
Tady, myslím si. Jsme tady.
Myšlenky nestačí. Potřebuju slova. Hromadí se uvnitř mě a snaží se prodrat hrdlem ven jako vězni, kteří chtějí uprchnout.

Od toho osudného srpnového večera se všechno změnilo, jak by taky ne. Zemřela Hana, Meganina nejlepší kamarádka, se kterou se kamarádily roky i přes to, že se jejich původní parta kamarádek rozdělila a Sadie s Grace se s nimi přestaly bavit. Teď se Megan snaží bez povšimnutí přežít poslední měsíce školy, což by se jí docela dařilo, kdyby si ji právě Sadie nevybrala jako svůj cíl. Sadie je ve škole oblíbená a populární holka, a tak si někoho prostě může vybrat a dobírat si ho. A je to pro ni ještě jednodušší, když jí ten někdo nemůže odporovat. Jenže pak se z Řecka přistěhuje se svou rodinou Jasmine, která zase nedokáže přestat mluvit… a tak si s Megan padnou do noty. Jenže co když Megan všechno zkazí, protože to ona přece dělá, a Jasmine ztratí?

Megan toho v sobě skrývá hodně, vinu, výčitky svědomí, svůj hlas a hlas, který jí neustále připomíná, že stejně všechno jednou zkazí a že si nezaslouží, aby ji měl někdo rád. A do toho je vhozen čtenář, který se s tím stejně jako Megan musí nějak probrat. A je toho opravdu hodně. Její němota, její vztah s mamkou, Hana, kamarád Luke, který možná není jenom kamarád, Sadie, která jí dělá jenom naschvály a teď i Jasmine.

Odpusť mi. Megan. není velice obsáhlá kniha, za to je ale (docela paradoxně) velice výmluvná. Abbie Rushtonová se soustředí na to důležité a opravdu se nenechává nikam strhnout a neodbíhá k nějakým postranním linkám. Také se jí daří vybudovat vlastně značně napínavý příběh, kdy celou dobu udržuje čtenáře v  napětí a kdy všechno povedeně vyvrcholí až v samém závěru. A díky tomu ani nevíte, co si vlastně o Megan máte myslet, protože ona vám to rozhodně neprozradí.

Když se hrneme ze třídy, Sadie vypochoduje ze dveří s Lindsay a Grace v patách, div že jí neslintají na nohy. Sadie zahlásí, aby to každý slyšel: „Nemáš zač,“ a Grace se úslužně zachichotá. Očima prchám k zemi a ruce si křížím na břiše, ale uvnitř mě to vře. Ty krávo. Pořád mám hlas, i když ho nedokážu použít. Jednoho dne, až bud moct zase mluvit, ti přesně řeknu, co si o tobě myslím.
Sadie zvedne nosánek do vzduchu a odkráčí.
Vzdychnu.
Jednoho dne, až budu moct zase mluvit… Jo, jako bych se k tomu chystala. Jako bych riskovala, že vyzradím pravdu. Ne, zůstanu zticha. Koneckonců, nikdo nedokáže udržet tajemství líp než němý.

U téhle knihy rozhodně můžu říct, že je skutečně zajímavá a bude to opravdu platit. Jasně, asi by se našlo pár drobností, které nejsou perfektní, ale rozhodně se jedná o knihu, od které se jen tak neodtrhnete. V podstatě je to strašně jednoduchý příběh, ale tak dobře a zajímavě zpracovaný, že ho dokážete slupnout za jeden večer, protože budete tak zvědaví. Opravdu. To je přesně jeho hlavní výhoda – jednoduchost a přístupnost. Sice možná nebudete z knihy vyloženě nadšení, to ona asi nedokáže, ale o zklamání se taky mluvit nedá a určitě nebudete litovat, že jste jí ten čas věnovali, ten ona si rozhodně zaslouží. (Jo a už jste si ji pořádně prohlédli naživo? Hezká, že jo? :))

Knihu si můžete koupit zde. | GoodReads
20. února 2016

Ze života knihomola - zkouškové & marcipán

Krásné sobotní odpoledne! 

Už dlouho jsem vám neukazovala nové přírůstky a neprozradila, co je u mě nového, tak jsem se k tomu konečně odhodlala! :)

Co je nového? 
Úspěšně jsem zvládla první zkouškové. Trochu jsem se bála, že mě studium češtiny během prvního semestru přestane bavit, ale zatím se tak nestalo, asi mě baví totiž čím dál tím víc. Jasně, občas nastane ne úplně skvělý okamžik, ale jinak jsem spokojená. Teď jsme v plné polní začali semestr druhý, tak jsem na nás zvědavá. Ale zatím jsme optimističtí! 
Se studiem souvisí i hodně věcí, které teď čtu. Buď je mám přímo do školy na nějaký seminář, nebo se zrovna o tohoto autora či dílo zajímám na základě něčeho ve škole. Možná se tedy něco velice neobvyklého objeví i tady na blogu, ale raději nebudu předbíhat. 

Srazy, křty, zábava
Přes zimu mnoho srazů nebylo, ale teď to všechno vypukne! Novou knihomolskou sezónu jsme započali včera křtem knihy Miroslavy Varáčkové v Café Lajka, ještě jednou mnohokrát děkuji Slovartu a Janičce za pozvání. Od autorky už jsem četla její předchozí dystopickou knihu, Prežila som svet, a na Adaptaci jsem hodně zvědavá. Už díky tomu, jak o knize Mirka suprově mluvila, mě  pořádně nalákala. 

 
18. února 2016

Sudba jim pomáhej | Půlnoční koruna - recenze

Celaena Sardothien sice získala post královy bojovnice, ale vyhráno ještě zdaleka nemá. V králových spárech ji čeká dlouhá a náročná služba, kdy bude muset plnit vražedné úkoly, které si pro ni král vymyslí, ano, vražedné. Celaena je přeci jenom nájemný vrah, nejznámější a nejobávanější v celé zemi. V zemi bez magie, která před deseti lety právě díky činům krále zmizela, a kdokoli by si ji alespoň malinko nějakým záhadným způsobem uschoval, čekal by ho velice krutý trest, s největší pravděpodobností by to byla návštěva od Celaeny a z té by navštěvovaný nevyšel živý. Celaena bere službu u krále vážně, to rozhodně ano, nicméně si myslí a dělá svoje a dané úkoly plní podle sebe a ukrývá mnoho tajemství… třeba to o pradávné královně Eleně, tajných chodbách u jejích komnat s její hrobkou a znameních Sudby, které představují jistý druh magie. Služba je komplikovaná a náročná, mnoho politiky, intrik a zrádců a je těžké najít někoho, komu může Celaena alespoň trochu věřit, obzvlášť když sama ukrývá tolik tajemství. Kláním o post králova bojovníka možná vše začalo, nebo to možná začalo už kdysi dávno, každopádně to teď všechno, ale úplně všechno vrcholí. Král a jeho snaha ovládnout celý svět, ztracená magie, Elena a opravdu mnoho dalšího, padá na Celaeninu hlavu a rozhodně nic nekončí, protože nic není jednoduché a jasné. Ani když máte za rádce Morta, mluvící magické a chytré klepadlo Eleniny hrobky.

„Není po všem, že?“ zeptala se Celaena nakonec Morta.
„Ne,“ odpověděl Mort tiším hlasem než předtím. Toho se Celaena týdny, vlastně měsíce, obávala. 

Skleněný trůn mě velice mile překvapil. Rozruch kolem něj jsem vnímala, ale nějak jsem nečekala, že mě kniha (a potažmo celá série) tak chytne. Jenže ono je to pro mě přesně to pravé: badass hlavní hrdinka, trochu magie a dobrodružství se špetkou romantiky, které jsem v Půlnoční koruně přišla na chuť. Takové příběhy si nechám líbit. Přesto jsem se Půlnoční koruny trochu obávala. Přeci jenom je to druhý díl několika dílné série a všichni víme, jak takové druhé díly dopadají. S radostí ale musím konstatovat, že Půlnoční koruna dopadla velice dobře. Žádné prokletí druhých dílů se nekonalo!

Autorka mi splnila to, co jsem si od druhého dílu přála: více magie a více informací o Celaeně. A jelikož se více magie schovává u Morta, mluvícího a samozřejmě velice milého a ochotného klepadla, byla jsem velice spokojená (každopádně mi Mort hodně připomínal Xemeria z Drahokamů Kerstin Gierová). Původně jsem si přála lehké umírnění romantiky a milostných scén, ale upřímně přiznávám, že teď jsem se jich nemohla nabažit. Holt mám svého favorita no. Sice uznávám, že bez nich by byla Půlnoční koruna více věrná té dobrodružné stránce, ale zase musím říct, že se Maasové fakt povedly, takže se na ni vlastně nezlobím. Asi to bude moje nová guilty pleasure!

Celaena potlačila zachvění. Hrála s králem hru na ostří nože a nyní se jejími oběťmi měli stát lidé ve Zlomuvalu, počínaje Archerem… Bude muser přijít na to, jak se stát ještě lepší hráčkou, protože kdyby král zjistil pravdu. Kdyby přišel na to, co dělá… Zničil by ji.

A celkově se Maasově překvapivě daří! Rozhodně udržela laťku, kterou si prvním dílem nastavila, možná ji dokonce i trochu posunula výš. Nikam zbytečně neodbíhala, soustředila se opravdu na to, co si v rámci série rozjela (a že má tu sérii rozjetou pořádně, momentálně se čeká na vydání dílu šestého, který by měl být závěrečný) a skutečně někam směřuje. Tenhle cíl je sice pozornějšímu čtenáři docela brzy patrný, takže ho asi úplně neoslní ono velké odhalení, ale přece jenom si ho dokáže užít.

Pokud chtěli Adarlanského zabijáka, mají ho mít. A Sudba jim pomáhej, až si pro ně přijde.


Série Sarah J. Maasové má rozhodně co nabídnout. Jasně, mouchy se na ní dají najít, rozhodně se jí ale nedá upřít, že dokáže zajmout a své čtenáře si naprosto získat, že se čte skvěle, má pořádný spád, dobrodružný příběh a hrdiny, které nebudete mít problém si oblíbit. A Půlnoční koruna o nic z toho nepřišla. Může nastat asi jediný větší problém… že si na další díl budeme muset chvilku počkat. 

Za poskytnutí recenzního ebooku děkuji mnohokrát CooBoo
9. února 2016

Když je vyprávěn příběh několika životů | Vypravěčka - recenze


Sage se vždycky snažila před ostatními schovávat, nikdy neměla ráda, jak na ni lidé koukají, jak si ji prohlížejí a jak se soustředí na jizvu, která se jí táhne přes obličej. Proto si velice oblíbila svoji práci pekařky v jedné malé kavárně, může tak dělat to, co miluje a nikdo si ji při tom nevšímá. Nicméně na schůzce její terapeutické skupiny, kam dochází po matčině smrti, si jí všimne Josef. Ne kvůli její jizvě, ne kvůli tomu, že by nějak vyčuhovala z davu, ale protože ji potřebuje o něco požádat.

Josefovi je přes devadesát let, je to vážený občan města, který na střední škole učil němčinu a kterého místní vnímají jako milého a hodného starého pána. Jenže Josef skrývá ohavnou minulost esesáckého důstojníka a velitele ženského tábora v Osvětimi. Právě proto si vyhlídl Sage, protože Josef od ní něco potřebuje… potřebuje, aby ho zabila. Sage jeho žádost vyděsí, ale i tak si vezme čas na rozmyšlenou. Josef ale netuší, že Sageina rodina pochází z Polska, že má Sage babičku Minku, která byla v Osvětimi ve stejnou dobu jako on a že se Sage rozhodla zkontaktovat FBI, protože přeci jenom je Josef válečný zločinec. Kdo všechno muset bude vyprávět své příběhy, aby se Sage dokázala rozhodnout?

Vypravěčka je další z mnoha mých velice náhodných čtenářských zážitků, kterých nikdy nebudu litovat. Jak už to v případě náhodného čtení bývá, o knize jsem v momentě, kdy jsem ji rozečítala, nevěděla vůbec nic. Věřím svému doporučovateli. A dobře jsem udělala. A hned po dočtení jsem posílala zprávu: "No ty bláho!! To bylo teda něco!"

Vypravěčka je objemná kniha vyprávěná hned z několika pohledů a z několika časových linek. Tou hlavní hrdinkou je Sage, která popisuje svůj příběh ze současnosti, s čímž jí pomáhá agent FBI, to pak doplňuje vyprávění Josefa a její babičky, která ale dostává hned dvojnásobek prostoru. Minka popisuje svůj život za války a k tomu si ještě pročítáme její knihu, kterou v té době napsala. Takže se toho ve Vypravěčce děje opravdu hodně. Nic jiného jsem od Jodi Picoultové zatím nečetla, takže nemůžu posoudit, jakou výstavbu pro své knihy používá, ale rozhodně můžu konstatovat, že tady se jí to povedlo hodně. Ano, používá více postav najednou a více perspektiv, na které je třeba se soustředit, ale když jste jako čtenář pozorný, nic vám neunikne. Samozřejmě se stane, že byste byli často rádi, aby ve vyprávění pokračovala daná postava a nic se v té chvíli neměnilo, protože se zrovna dostala do zajímavé či nebezpečné situace, takže to střídání můžete autorce několikrát vyčítat. Ale ona opravdu ví, co dělá a ví, kam se potřebuje s příběhem dostat. A všechno jí skutečně vychází.

Tohle není jenom kniha plná vyprávění o tom, co se dělo za války. Všechno tohle vyprávění má pomoci Sage s jejím rozhodnutím. A to není vůbec, ale vůbec jednoduché. Jodi Picoultová postavila před hlavní hrdinku a před nás velice záludnou otázku, nad kterou budete přemýšlet ještě hodně, hodně dlouho po dočtení. Co byste na Sageině místě udělali vy? Přemýšleli byste vůbec o tom, že toho milé starouška zabijete? Nebo že toho krutého esesáckého důstojníka nahlásíte FBI?

Vypravěčka je opravdu objemná kniha. To by se jí určitě dalo vyčítat. Jenže ono to ničemu nevadí. Každá z  postav potřebuje svůj prostor pro vyprávění a každá skutečně něco zajímavého na vyprávění má. A dostane se i na velice dobrodružné a napínavé scény a samozřejmě i na ty emočně vypjaté, to by ani jinak u takové knihy nešlo. Pokud se tedy knihu rozhodnete přečíst a já vážně doufám, že ano, protože litovat určitě nebudete, pořádně se připravte a obrňte, bude to tedy skutečně něco.

4. února 2016

AUTOPORTRÉT: Zemětřesení | Dám ti slunce - recenze

Tak tahle recenze bude složitá. Hodně složitá. Word mám otevřený už přes hodinu, vypsala jsem si celou stránku božích úryvků a přemýšlím, jestli mi blogger umožní přes tři řádky dlouhý název, protože se mi líbí hned několik variant a zatím se nemůžu rozhodnout jenom pro jednu. Až takhle moc jsem z téhle knihy rozhozená a nadšená, až takhle moc vlastně nevím, co si myslím. A za všechno může Jandy Nelsonová a její Dám ti slunce… a já jí můžu být jenom vděčná, že něco takového vůbec napsala.

Tak proto skáče? Aby aspoň na chviličku byl tím, kým býval dřív? To nejhorší, co se kdy Noahovi mohlo stát, už se mu stalo. Začal být normální. Má správný počet knoflíků. 

Dám ti slunce je už autorčina druhá kniha, se kterou jsem měla tu čest a jsem velice ráda, že jsem na Jandy Nelson nezanevřela po Nebe je všude, které na mě v podstatě žádný dojem neudělalo. Ze Slunce jsem ale tak nadšená, že bych si ho nejradši přečetla okamžitě znova. Jak to že je tedy Dám ti slunce tak výjimečné?

„Co je?“ zeptám se.
„Já do tý školy nejdu. Tam chodí akorát ujetý.“
„Ujetý?“
„Jo, ujetý cvoci. Instituce pro vopravdu ujetý se tomu říká.“
Proboha, proboha, díky, babi. Táta musí ustoupit. Já tam musím jít. Úplně ujetý lidi, co malujou! Jsem tak šťastný, že mám dojem, jako bych někde vevnitř v sobě skákal na trampolíně. Jude ne. Ta je celá zachmuřená. 

Ono prostě je, opravdu. Pokusím se to nějak (smysluplně, slibuju!) shrnout! (Vážně!)

Dám ti slunce je příběh Jude a Noaha, dvojčat s velice silným sourozeneckým poutem, kteří ale tak nějak dospívají každý sám. Oba dva jsou velice zajímavé a pestré charaktery, oba dva mají kupu problémů a oba dva se s nimi vypořádávají po svém a sám. A oba dva vyprávějí svou část příběhu samostatně. Noah a Jude se střídají ve vyprávění po velmi dlouhých kapitolách, jejich střídání je ale velice netypické. Časově na sebe totiž nijak nenavazuje. Jejich vyprávění se odehrává v jiných časech, s rozestupem několika let, a přesto smyslově všechno navazuje perfektně. Jandy Nelsonové se povedlo vytvořit skvělou vyprávěcí strukturu, ve které se čtenář nemá vůbec šanci ztratit. Tohle je na knize opravdu obdivuhodné. A právě tohle střídání postav a kombinace s časem, dodává knize na jedinečnosti. Autorka tak vytvořila extrémně dynamický příběh, který naprosto bezvadně funguje.

„To jsou blonďaté dredy, babi.“ Odpovím jí v duchu a dám si pozor, aby to bylo opravdu jen v duchu.
„Podle mě by bylo nejlepší se sebrat a vypadnout, miláčku.“                                                            
„V tom s tebou souhlasím.
Už chápete, co jsou zač ty diskrétní tiky? No dobře, tak možná ne tak úplně diskrétní.
Jenže, pro pořádek – dvaadvacet procent světové populace vidí duchy – víc než půl miliarda lidí na celém světě. (To je z toho, když má člověk za rodiče profesory. Přes výzkum jsem eso.) 


Struktura knihy ale není všechno, do té dokonalosti se zapojila velká spousta faktorů. Originalita příběhu a taková ta správnost, kdy není ani moc klišoidní, ani moc nereálný, prostě tak akorát. A samozřejmě postavy! Postavy hrály ve všem obrovskou roli, ať už ty postavy právě žijící, nebo některé už dávno mrtvé, které tak akorát něco neustále rozbíjely nebo si s Jude jenom povídaly. Celé je to vlastně o postavách a jejich vývojích a o tom, jak poznávají nejen svět a lidi kolem sebe, ale hlavně a naprosto o tom, jak poznávají sebe. A že právě při tom děláme všichni ty největší chyby, ale že i přesto jak moc chybujeme, vždycky existuje druhá, třetí, čtvrtá… šance.

Protože kdo ví? Kdo vůbec něco ví? Kdo ví, kdo tahá za nitky? Nebo co? Nebo jak? Kdo ví, jestli osud je to, jak sám sobě vypravuješ příběh vlastního života?

Díky CooBoo za poskytnutí recenzního ebooku!
Knihu si můžete objednat zde
2. února 2016

Vesmír daleko větší než rozum | Dopisy na konec světa – recenze

Románů v dopise jste pravděpodobně četli už několik. Jenže autor těchto dopisů psal s největší pravděpodobností jedné určité, žijící osobě, že? Tak to Laurel, hlavní hrdinka Dopisů na konec světa ne. Ta píše mnoha lidem... kteří už ale dávno nežijí.

May zašeptala: Jsme víly.
Vysvětlila mi, že každá sedmá generace dětí v naší rodině tu kouzelnou schopnost zdědí. Řekla mi, že to máme v genech. A jelikož jsme víly, tak prý dokážeme s neviditelnými čarodějnicemi bojovat. 
Pojď, vytahovala mě z postele. Seš připravená naučit se svoje první kouzlo?

Začalo to úkolem na hodinu angličtiny, kdy si všichni měli někoho vybrat a napsat mu dopis. Pro Laurel to ale začalo dávno předtím, než si ke splnění úkolu vybrala Kurta Cobaina. Začalo to před několika měsíci, kdy si se sestrou May vyrazily do kina… ze kterého se ale vrátila Laurel sama. Od té doby Laurel nedělá nic jiného, než že se vyrovnává s její ztrátou. Dokonce se rozhodla změnit střední školu, protože by nevydržela být „ten chudák po May“. A to všechno změnilo: začala psát dopisy na konec světa, skamarádila se s Nathalií a Hannou, poznala Skye a vstoupila do svých pubertálních let. 

V první řadě neznám nikoho, kdo by měl dokonalou rodinu. Myslím, že proto si vytváříme vlastní. Rodiny normálních mimoňů. Tak se dívám na své přátele. 

Laurel si pro své dopisy vybírá zajímavé lidi, Kurta Cobaina, Amelii Earhartovou a mnoho dalších. Každému píše z nějakého důvodu, každá z těch osobností má pro ni nějaký jiný význam. Vždycky začne tím, proč si právě jeho nebo jí vybrala, kvůli čemu jim píše, a pak vypráví svou část příběhu. Vypráví o tom, co zažila ve škole, co se dělo kolem ní, o čem přemýšlí, jak vzpomíná na to, co se stalo May a jak o ni vlastně přišla. Laurel toho má na vypravování opravdu hodně a hodně toho v sobě dusí.

Dopisy na konec světa nejsou úplně hlubokou knihou se složitostmi. Přesto se ale nejedná o žádný hloupoučký příběh. Laurel je v prváku na nové střední škole, kde nikoho nezná, vyrovnává se se ztrátou milované sestry a snaží se pochopit, proč se její matka odstěhovala až někam do Kalifornie. A zažívá svých hodně poprvé... první párty, poprvé hodně alkoholu, první vynechávání školy, první kluk, často přemýšlí o sobě a o tom, co se sebou vlastně dělá... prostě takové ty věci, které člověk začíná dělat a o kterých začíná přemýšlet na střední. A z tohoto důvodu jsou Dopisy na konec světa vlastně strašně super, protože nic nepřikrášlují. Střední není procházka růžovým sadem (tedy, co v životě skutečně je, že ano), každý se v té době hodně řešíme a hodně začínáme řešit, co se děje kolem nás, a Laurel to všechno přesně a jednoduše vystihuje a píše ve svých dopisech. Možná proto by se někomu mohla zdát kniha lehce patetická a lehce o ničem, ale není přesně taková naše doba na střední?

Někdy, když mluvíme, slyšíme ticho. Nebo jen ozvěnu. Jako by hlučně stoupala z našeho nitra. A to člověku jen přidá na osamělosti. Ale stává se to jen tehdy, kdy pořádně neposloucháme. Znamená to, že na to naslouchání nejsme připraveni. Protože pokaždé, když promluvíme, ozve se jeden hlas. To nám odpovídá svět. 

Jasně, jak Laurel, tak i některá dění v Dopisech nás dokáží přivést k lehkému ušklíbnutí a jistým nemilým poznámkám. To určitě ano. Nicméně nic neubírá knize na čtivosti. Laurel nás neprovádí pouze svými zážitky ze střední, snaží se pochopit i svoji rodinu a proč se stalo to, co se stalo a kde jsou jako rodina teď. Nemá to lehké, ale když pochopí, kam se se svým životem vlastně dostala, dokáže se z toho aspoň trochu dostat.

Určitě existuje spousta knih s podobnou tématikou a podobnými problémy, jaké nabízí na svých stránkách i Dopisy na konec světa a určitě budou některé z nich mnohem lepší než právě Dopisy. Ne všechny ale budou mít k tomu všemu ještě tak milou hlavní hrdinku a tak nádhernou obálku, tak proč tedy po Dopisech na konec světa nesáhnout?

Judy, četla jsem, že tvoje první vzpomínka byla na hudbu. Hudbu naplňující váš domov. A jednoho dne hudba najednou unikla oknem ven. Po zbytek života ses za ní musela hnát. 

Fotka uživatele My Books - My Loves.
Willinda


Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři