25. března 2016

Německo-Německo | Plán N - recenze

Dovedete si představit současný svět, ve kterém by stále existovaly dva německé státy, protože v roce 1989 k žádnému sjednocení nedošlo? Pořád by existovalo západní Německo aneb Spolková republika Německo a východní komunistické Německo čili Německá demokratická republika (jak poznamenává Simon Urban, všimli jste si, že země s „demokratická“ v názvu nikdy demokratické nejsou?) Pokud si něco takového představit skutečně nedokážete, doporučuji knihu Plán N, kde je právě tato alternativa nabídnuta.

Hlavním hrdinou je kapitán Martin Wegener z NDR, který dostane na vyřešení případ oběšeného muže, u kterého všechno naznačuje, že pachatelem byla Státní bezpečnost. Pokud by se takové podezření dozvěděl západní svět, budoucnost NDR by byla v troskách. NDR a SRN domlouvají společná jednání, která by v případě úspěchu měla vést k určité spolupráci a nic nemůže tato jednání překazit. Západní Německo by určitě nejednalo se zemí, která zabíjí své občany. Proto je Martinu Wegenerovi na pomoc vyslán ze západního Německa tamější detektiv, Richard Brendel, a společně mají tuto vraždu vyřešit. Je spolupráce dvou německých států vůbec možná? A kdo tedy muže zabil? Co když to opravdu byla Státní bezpečnost? Co by to znamenalo pro německo-německé vztahy?

Knihám o politice se docela úspěšně vyhýbám, není to úplně mé oblíbené čtivo. Na něco s politickou tematikou se ráda podívám, ale číst o ní úplně nemusím. Jakmile jsem si ale přečetla anotaci Plánu N, věděla jsem, že tuhle knihu si rozhodně přečíst chci.

Jak se už v anotaci píše, některé postavy figurovaly či do teď nějak figurují na německé politické scéně, takže by se asi docela vyplatilo, kdybych jako čtenář o ní něco věděla. Vím naprosté minimum, neznám žádná určitá jména a přesto jsem se ve čtení vůbec neztrácela. Kniha je také plná kulturních a společenských narážek, hlavně při srovnávání západních a východních poměrů. Tady už jsem byla v obraze mnohem víc, a proto dokážu porovnávání velice ocenit, protože přesně tohle udělalo knize tu správnou a zajímavou atmosféru. Pokud ale takový kulturní a společenský přehled sami nemáte a víte o tom, kniha asi není úplně pro vás, mohla by vám přijít moc matoucí a hlavně by vám nepřipadala vůbec vtipná. A to ona skutečně je.  

„Včera večer jsme byli ještě v Intershopu,“ řekl Brendel.
„Koupili jste kávu a banány?“
„Kávu a toaletní papír. Kayser na záchodě trpěl tak, že jsme se rozhodli koupit dvanáct rolí.“V EastSidu není západní toaleťák?“
„Na prezídiu není. V EastSidu je.“
„Chápu. A jak to v hotelu vypadá? Kokainové orgie a tak?“
„To by nebylo špatné. Je tam hodně Rusů, jinak průměr.“
Wegener se napil. Káva v něm dál vřela, horká stékala jícnem a v žaludku vytvořila žhavý bod. Je vyloučené, aby něco řekl o tomhle aróma. V roce 2011 se Němec nemůže bavit s Němcem o vynikající chuti pravé kávy, aniž by se ponížil, pomyslel si Wegener. Jsme národ trpaslíků, čtrnáct a půl miliónu prcků, národ scvrklých Germánů, všichni jsme pro Intershop moc malí a takoví budem pořád.
„To, co tady mají, je vyslovený šmirglpapír.“ Brendel se díval na dipslej. Téma toaletního papíru ho očividně neopouštělo. Přesýpací hodiny se otočily. „Nemusí být zrovna čtyřvrstvý. Ale takhle dřevitý!“
„Je vyrobený ze starých novin,“ řekl Wegener, další pořádný lok kávy a vrátil uzávěr Brendlovi. „Všechno je ze starých novin. NDR si utírá zadek předvčerejší propagandou. Vidíte, že politbyro je úplně neschopné ironie.“
„Politbyro má zřejmě pořádný toaletní papír.“
„Jsou to profesionální sráči.

Co se příběhu týče, je potřeba zdůraznit, že není úplně jednoduchý, ostatně s politikou není jednoduché nikdy nic. Musíte si při čtení dávat pozor na podané informace, protože přestože je kniha akční docela dost, převážně velká většina se odehrává v konverzacích. A je potřeba nenechat si nic ujít, žádná jména a poznámky, protože pak byste se mohli velice rychle ztratit.

Martin Wegener je rozhodně zajímavým hlavním hrdinou. Dost podrobně mu jako čtenáři vidíme do hlavy, do jeho myšlenek, které jsou plné ne úplně příjemných představ, a také jsme svědky vnitřních rozhovorů s jeho bývalým kolegou. Ten před nějakou dobou zmizel a Wegener ho od té doby hledá. Tyto vnitřní rozhovory pomáhají Martinovi v životě a při vyšetřování, kdy právě díky imaginárnímu kolegovi Martin nejednou na něco přijde.

Plán N je skutečně komplikované a značně drsné čtení. Při jeho čtení je potřeba brát v potaz, že to skutečně není žádná odpočinková četba, ale že je potřeba plné soustředění. A pokud se nezaleknete politiky a drsnějších scén, máte možnost si přečíst skutečně zajímavý a povedený příběh z alternativní současnosti, kdy budete strašně vděční a šťastní, že něco takového se nás naštěstí už netýká (a doufejme, že snad už ani nebude).

Název: Plán N 
Autor: Simon Urban
Série: ---
Díl: ---
Vydání: 2012
Překlad: Jana Zoubková
Nakladatelství: Odeon
Počet stran: 432
15. března 2016

„Pokud jeden z dvojice zemře, umírá i ten druhý!“ | Kázání ohně - recenze

Přesně tahle strašná věta platí v Cassiině světě. Rodičům se vždycky narodí dvojčata – holka a kluk, a opravdu vždycky je jedno z nich nějak jiné, znetvořené, postižené nebo prostě nějakým způsobem odlišné od toho druhého dvojčete. Tomuhle dvojčeti se říká Omega a jeho perfektnímu sourozenci Alfa. Jakmile se na Omegovi jeho odlišnost projeví, je načase, aby ho rodina dala pryč. Žádný Omega nemůže žít se svojí Alfa rodinou, to on představuje pro svého Alfa sourozence nebezpečí. Proto Alfové a Omegové žijí odděleně. Jsou přece ale stále rodina, mají tedy nějaké vazby? Nemají, Alfům se nepřísluší, aby se s Omegy stýkali a Omegové rozhodně nesmí vyhledávat své Alfské sourozence. Pokud se nejedná o výjimečnou situaci, takovou, která by jednoho z nich ohrožovala na životě. Protože v takovém případě je ohrožen i ten druhý. Jakmile se totiž jednomu ze sourozenců něco stane, cítí a zažívá to i ten druhý. Pokud je jeden z nich nemocný, je nemocný i ten druhý a pokud jeden z nich umírá, umírá i ten druhý. Cassandra se Zachem nebyli rozděleni hned po porodu, jak to bývá zvykem. U nich totiž nebylo třináct let jasné, kdo z nich je vlastně Omegou a kdo Alfou. Cassandra to velice dobře skrývala. Cass totiž nemá žádné viditelné postižení, žádnou jasnou známku Omegovské existence, Cass je věštkyně. Její schopnost nelze nijak výrazně ovládat, ale skrývat se jí to dařilo dlouho, nicméně nakonec byla prozrazena a poslána k Omegům. Její bratr od té doby udělal obrovskou politickou kariéru, je až nechvalně známý jako Reformátor a je jedním z mála lidí, kterých se všichni – Omegové i Alfové, obávají. Zach si udělal mnoho nepřátel, takže se není čemu divit, když se obává o Cassin život, samozřejmě z vlastních důvodů. Proto nechává Cass zavřít do žalářů, aby jí a hlavně jemu nehrozilo žádné nebezpečí. Cass se ale stejně jako ostatní Alfové nevzdává…

Říká se, že dvojčata se začala objevovat ve třetí a čtvrté generaci po Předtím. V Dlouhé zimě nejdřív žádná dvojčata nebyla, vlastně se nerodily skoro žádné děti, a z těch narozených jen málokteré přežilo. Byly to časy, kdy se těla samovolně rozpadala a novorozenci byli tak zmrzačení, že se ani nepodobali lidem. Z těch málo, kteří přežili, byla jen hrstka plodných, takže se zdálo, že s lidskou rasou je konec. A pak najednou ten příval dvojčat, který se zpočátku musel jevit jako požehnání v zoufalém úsilí lidstva postavit se na nohy – tolik dětí, a tolik z nich normálních!

Nápad. Francesca Haigová měla rozhodně zajímavý nápad, který se jí popravdě docela slušně povedl rozvést a rozepsat. Celý ten dystopický svět působí dobře (tak dobře, jak může dystopický svět na čtenáře působit, přece jenom je to dystopie). Prostě je takový normální, nic extra přehnaného a neuvěřitelného, ke všemu má čtenář dostatek vysvětlení a všechno dává smysl.

Příběh se docela slušně rozjíždí a rozvíjí a je vlastně značně čtivý, i když zde může nastat první problém. Příběh skutečně povedeně postupuje a směřuje k mnoha událostem, ale mohl by být značně svižnější. Kázání ohně není přece jenom úplně útlá kniha, autorka se soustředí na hodně popisů a to celou knihu dost zpomaluje. Pravdou je, že v takovém světě jsou popisy a vysvětlení potřeba, ale mohlo všeho být trochu méně. Kniha by pak byla o dost čtivější.

Celkově se jedná opravdu o povedený příběh, ale vlastně o takový, který nedokáže zas úplně nadchnout, nicméně ani urazit. Ten hlavní motiv s dvojčaty a všechno, co se týká dvojčat, je rozhodně značně originální, ale všechno ostatní, to dystopické a ten boj za svobodu, to už tu někdy bylo. Je sice pravda, že Kázání ohně dokáže hned několikrát upřímně překvapit a dokáže docela slušně zabavit, ale na úplné strhnutí a pohlcení svých čtenářů bohužel nemá. 

Co se ale vůbec, ale vůbec nepovedlo, je romantická linka. Ta je v celé knize zcela zbytečná a naprosto jasně vynucená. Jako kdyby autorce při odevzdání textu redakce řekla, že bez romantiky jí knihu nevydají, a ona jí tam narychlo doplnila. 

Nakonec se ozval Radní. „Vodila jsi nás za noc pěkně dlouho, děvče. Nebýt tvého bratra, mohla jsi z nás dělat hlupáky navždy.“ Vrazil značkovací železo znovu do ohně tak prudce, až proti mřížce zasršely jiskry. „Myslela sis, že jsi jiná než ostatní špinaví Omegové?“ Držadlo železa svíral stále v ruce. „Lepší než oni jen proto, že jsi věštkyně?“

Kázání ohně je prvním dílem plánované trilogie a po přečtení je myslím každému čtenáři jasné, jakým směrem se příběh bude ubírat, tak moc překvapivá série být asi nedokáže. Ale věřím, že i tento v literatuře pro mladé dospělé už známý scénář příběhu může nakonec Francesca Haigová zvládnout zajímavě a povedeně. A hlavně věřím, že všechny bude velice zajímat, jak to vlastně bylo v Předtím a co vlastně znamenají dvojčata…

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:


Autoři