28. května 2016

Krabice plná vzpomínek | Proč jsme se rozešli - recenze

Některé knihy zaujmou názvem, obálkou či nějakou jinou drobností, na jejichž základě jim dáte šanci a přečtete si je. A pak jsou tu knihy, které dokáží naprosto okouzlit už jenom tím, že je zběžně prolistujete a u toho si říkáte no tak to je naprosto boží. A přesně takové je Proč jsme se rozešli Daniela Handlera a Mairy Kalmanové.

Je krásný den, svítí sluníčko a tak. Takový ten den, kdy si myslíš, že všechno bude v pohodě atd. Není to ten správný den na tohle, správný den pro nás, co jsme randili v dešti a zimě, od 5. Října do 12 listopadu. Ale teď už je prosinec, nebe je jasné a mně už je to taky jasné. Řeknu ti, proč jsme se rozešli, Ede. Napíšu ti to v tomhle dopise, celou pravdu o tom, co se stalo.

Proč jsme se rozešli je kniha, která vám konec vyspoileruje už v názvu a vy celou dobu čtete s tím, že dávno víte, jak to skončí, že přece víte, že se nakonec rozejdou, protože o tom celou dobu Min mluví. Přesto si o jejich strhující lásce rádi přečtete.

Ed a Min se rozešli a Min konečně dospěla k momentu, kdy zvládne Edovi dát krabici plnou věcí, které za tu krátkou dobu, co spolu chodili a milovali se, nashromáždila. Teď ji kamarád Al k Edovi veze a ona mu píše dopis a vyndává z krabice každou vzpomínku a popisuje, proč si ji nechala. Jejich láska nebyla dlouhodobá, ale velice intenzivní. A stejně taková je i celá kniha.

26. května 2016

Dokáže Kelsea zachránit Tearling? | Tažení do Tearlingu - recenze

První díl fantasty série Eriky Johansen mě hodně zaujal. Nabídl zajímavý svět, napínavý příběh a nejasné prostředí, které s sebou přineslo mnoho otázek, na které Královna Tearlingu odpovědi nepřinesla, čímž si autorka zaručila i nadále pozornost čtenářů. Co nás tedy čeká v pokračování?

„Jsi královna Tearlingu. Některé věci si sama vybrat nemůžeš.“

Tažení do Tearlingu je značně obsáhlá kniha, ale ničemu to rozhodně nevadí, protože ani jednou nebudete mít pocit, že by toho už bylo nějak moc. A poskytuje odpovědi! Opravdu už dostaneme nějaké odpovědi! Není sice objasněno všechno, nějaká tajemství si musí přece jenom autorka schovat ještě do třetího dílu, ale naši zvědavost uspokojuje. A konečně se tak uspokojila i moje touha po zařazení série k nějakému žánru!

Bohužel mě klame paměť natolik, že nejsem schopná říct, jestli Tažení do Tearling nějak přímo a plynule navazuje na Královnu, na to jsem ji četla už hodně dávno. Dokonce jsem měla v jednu chvíli i hodně velký strach, že se vůbec nebudu chytat a chápat, co se děje. Ale postupně jsem se do toho dostala a vzpomínala jsem si na všechny důležité souvislosti a postavy. Ty jsou v sérii totiž značně výrazné, takže se na ně nedá úplně zapomenout. (Výjimečně jsem si pamatovala i dost jmen, což je hodně překvapivé.) Ať už sama Kelsea, Kostěj, Rudá královna, některý z členů Kelseiny gardy nebo někdo z úplně nových postav, každý nějak vyčnívá. A jedná se rozhodně o zajímavé postavy.

Ano, nové postavy! Johansenová představila hned několik nových postav, a dokonce nové dějové linky, které odpovídají na ony vyřčené otázky předchozího dílu. Jedná se o scény z minulosti Tearlingu, které vlastně dost zvláštním způsobem pronikají do dění aktuálního Tearlingu. Tyto scény se pak povedeně prolínají, střídají se po uměřeně dlouhých úsecích a vytvářejí značné napětí, které vás bude nutit bez přestávek pokračovat ve čtení.

„Myslím, že to je sama podstata zla v tomto světě, Výsosti: ti, kdo jsou přesvědčení, že mají nárok na všechno, co chtějí, na všechno, co dokážou uchvátit. Takoví lidé se sami sebe nikdy neptají, jestli na to mají právo. Neberou v úvah, co to bude stát ostatní – myslí jenom na sebe.“
„Umíte dobře hrát, paní Mayhewová, ale muži jako je váš manžel, se málokdy omezí jen na povrchové škody.“
Lily si balíček vzala a snažila se přitom nedotknout jeho prstů. „Asi si myslíte, že mám na vybranou.“
„Já vím, že nemáte.“ Zavřel lékařskou brašnu. „Ale neztrácejte veškerou naději na lepší svět. Existuje, a tak blízko, že se ho můžeme dotknout.“

Přestože se toho děje v knize vlastně dost, mám pocit, že celkově se děj zas tolik neposunul a osud Tearlingu se rozhodně nepřiblížil k nějakému vyřešení. Autorka si to evidentně schovává na závěr série, cože se není čemu divit. Přesto ale určitě nejde říct, že by druhý Tažení do Tearlingu jakožto druhý a prostřední díl série nějak strádal. Ano, je sice značně dlouhý, ale žádný problém „prokletí druhých dílů“ nenastává. Naopak. Všechno začíná pomalu, ale jistě dávat smysl, spojují se důležité souvislosti, objevují se i nové prvky, které celý příběh zajímavě oživují, a všechno je to dohromady uspořádané velice čtivě a i zábavně, takže nudit se rozhodně nebudete. Vlastně se jedná o úctyhodný druhý díl a zajímavé pokračování dobře našlápnuté série, který nechává své čtenáře skoro až dychtící po pokračování. Bohužel si na něj budeme muset ještě chvíli počkat, ale za sebe můžu říct, že už teď jsem dost zvědavá, kam to všechno povede.


19. května 2016

Nezvaný tygr | Noční host - recenze

Pětasedmdesátiletá Ruth žije po smrti manžela Harryho v malém domečku na australském pobřeží sama. Se svými syny se vídá o Vánoce, kdy za ní i s rodinami přijedou, jinak si v neděli akorát dlouze zatelefonují. Ruth všechno nějakou dobu zvládá sama, ale přece jenom se schopnost o sebe se postarat zhoršuje. Špatně spí, bolí ji záda a začíná ji trochu zlobit paměť. A co teprve ten tygr, co se objevuje po nocích v jejím domě! Jednoho dne se ale u jejích dveří objeví pečovatelka Frida, kterou poslala vláda, aby se o Ruth starala. A tak se Frida stará a Ruth se daří dobře. Sice začne být na Fridě čím dál tím víc závislá, minimálně vychází z domu a s pamětí je to čím dál tím horší, ale aspoň se o ni někdo stará a není sama… není sama, když se znovu objeví tygr.

Může být kniha dobrodružná, když je její hlavní hrdinkou osamocená pětasedmdesátiletá paní, která skoro vůbec nevychází z vlastního domu? Může se jednat o napínavý příběh? Může vás naprosto dostat? Ano, rozhodně může, když je tak skvěle napsaný, jako Noční host Fiony McFarlaneové.

Harry rád říkával: „Není to zvláštní, jak jsme normální?“  - načež Ruthino srdce vděčně poskočilo.

Ruth je povedená vypravěčka a to, že začíná mít trochu problémy s pamětí, vůbec ničemu nevadí. Vypráví nejen své aktuální zážitky, ale hlavně hodně vzpomíná na své dětství na Fidži a svoji první lásku Richarda, vzpomíná na své setkání s manželem Harry a jejich společný život a samozřejmě také na své syny a jejich dětství. Noční host totiž představuje příjemné vzpomínání na jeden zajímavý život. A dojde při tom dokonce i na dobrodružnost.

Když se to tak ale vezme, vlastně se toho v knize dějově moc nestane. Celé se to vlastně odehrává v Ruthině mysli a to je na knize to nejzajímavější. Dost se jí to všechno prolíná a promíchává, ale nikdy to není natolik zmatené, že byste nevěděli, o čem či o kom je řeč. Ano, dost často Ruth přeskakuje od jedné věci či vzpomínky k další, ale tak přece funguje lidská mysl. A to je to, co je celé knize tak chytlavé. Když už sami nad něčím přemýšlíte, propojují a prolínají se vám informace, vzpomínky a zážitky, až občas určitě ani sami nevíte, jak jste se k něčemu vůbec dostali. A přesně tohle se opravdu McFarlaneové povedlo perfektně zachytit a z Ruth se tak při vašem čtení stane naprosto skutečná osoba, se kterou budete soucítit.

Jenže Frida se nebála. Nevzdala se ani pídě získané půdy a nepouštěla z ruky zbraně. Pak udeřila! A teď tygr vyloudil vysoké zakvílení. Kočky u dveří dočista zešílely a Ruth, s očima stále zavřenýma, jim rychle otevřela dveře a zase je zabouchla. Proběhly kuchyní kolem Fridy a tygra, a ven z domu. Jejich úprk stačil, aby ho rozptýlil, a Frida znovu udeřila. Tygr se dal na útěk.

Noční host představuje zajímavý čtenářský zážitek, který vás rozhodně nenechá chladnými a který určitě neunudí. A už jste si pečlivě prohlédli obálku? Nádhera!

11. května 2016

Moje první audiokniha | Dívka v pavoučí síti

Vždycky jsem si myslela, že na audioknihy nemám čas. A jelikož mě nenapadal jiný způsob, jak je poslouchat, než v autě a protože když už někam dlouho jedu, neřídím a můžu si tak číst normální knihu, doposud jsem neměla nutkání se k nim obracet.

S postupným zlepšováním počasí jsem se ale konečně vykopala ven a začala zase častěji běhat. A najednou jsem zjistila, že poslouchat pořád dokola tu samou hudbu mě nebaví. Teda, baví, ale že mi běh neutíká tak dobře, jak by mohl. Tak jsem zkusila audioknihu Dívky v pavoučí síti a bylo to skvělé rozhodnutí. Najednou jsem se po dlouhé době přehoupla bez problémů přes svých dosavadních šest kilometrů a mohla jsem nerušeně strávit čtrnáct hodin s Martinem Stránským. Naprosto ideální!

Milenium je jedna z mých nejoblíbenějších sérií, a přestože si o tomhle pokračování, které nenapsal Stieg Larsson, myslím svoje, chtěla jsem si Dívku v pavoučí síti jednou přečíst. Přeci jenom se mi po Lisbeth a Mikaelovi stýskalo. Jsem hodně ráda, že jsem se nakonec rozhodla pro audio verzi, protože nevím, jestli bych se knize někdy v blízké budoucnosti dostala. Dějově se rozhodně jedná o zajímavý příběh, který je vystavěn hodně podobně jako předchozí díly. Netuším, jestli měl Lagercrantz k dispozici nějaké Larssonovy materiály a spíš si myslím že ne, takže je příběh asi čistě jeho dílem. Každopádně se mu rozhodně povedlo vytvořit hodně podobnou atmosféru příběhu: tajemné, zamotané, drsné. Nebylo to sice tak drsné jako předchozí Milenium, ale předchozí Milenium bylo drsné opravdu hodně, takže i tak zůstává té drsnosti pro Dívku v pavoučí síti dost.

Celá audiokniha má čtrnáct a půl hodiny a když jsem to viděla, říkala jsem si, že něco takového přece nemůžu zvládnout poslechnout nějak rychle, přece jenom čtrnáct hodin je čtrnáct hodin. Ale kupodivu jsem našla i další činnosti, u kterých se nedá číst, ale poslouchat ano (uklízení, žehlení a vaření jsou naprosto ideální!) a navíc to bylo velice napínavé, takže jsem nechtěla poslouchání oddalovat a poslouchala jsem při každé volné příležitosti. A čtrnáct hodin uběhlo jako voda.

Martin Stránský je skvělý vypravěč a jeho jemně chraplavý hlas se k podobně laděným knihám opravdu hodí a jako vypravěč odvádí skvělou práci. Nedivím se, že má na svém kontě už tolik audioknih. (Rozhodně se po nějaké ještě poohlédnu.)

Celkově je audiokniha Dívky v pavoučí síti povedeně udělaná. Opravdu příjemně se poslouchá a i zvukové předěly rozdělující jednotlivé kapitoly a části se hodí. Až asi na dva, přesně si jeden pamatuju někde v dvacáté první kapitole a určitě tam byl ještě jednou. Byl najednou nějak moc veselý, až mě to úplně zarazilo, protože to z audioknihy ohromně vyčnívalo. Nicméně se v celé audioknize tento zvuk objevil pouze dvakrát, nebo tedy dvakrát jsem si ho skutečně všimla, takže celkový dojem rozhodně nijak nepokazil. Na můj vkus jsou ale mezi kapitolami až moc dlouhá prázdná místa, které celou audioknihu lehce narušují. Vždycky jsem si v tu chvíli říkala, jestli můj mobil nemá nějaký problém, tak jsem rychle přerušila vykonávanou činnost, ale než jsem k němu stihla dojít, povídání zase začalo. Každopádně je kniha povedeně zorganizovaná a velice přehledná, což je vážně dobře, protože je mi jasné, že prostě chcete vědět, kde v knize se zhruba nacházíte, abyste si mohli aktualizovat status na goodreads. 

Rádo konstatuju, že moje první zkušenost s audioknihou dopadla vážně dobře (až mě to samotnou vlastně překvapuje). Ani jednou mě poslouchání vyloženě nepřestalo bavit a nikdy jsem neměla pocit, že by to celé bylo nějak dlouhé. A snad jsem ještě nikdy neposlouchala příjemnější hlas…

Poslechněte si ukázku:


Audioknihu k recenzi poskytlo vydavatelství OneHotBook prostřednictvím portálu Audiolibrix
Dívku v pavoučí síti si můžete pořídit zde
4. května 2016

Tři naprosto odlišné filmové zážitky

Poslední dobou jsem dost často v kině, tak třikrát týdně. Ale ne jako divák, momentálně totiž v jednom pracuji. Třikrát jsem se ale v posledním měsíci dostala do kina i jako zákazník a viděla jsem tři velice odlišné filmy a říkám si, že by si zasloužily pár slov.

Kolonii jsem chtěla vidět už jenom proto, že jednu z hlavních rolí hraje Emma Watson, a později i na základě traileru. Colonia Dignidad bylo skutečně místo v Chile a film ukazuje skutečné události a tamější praktiky… už nikdy ten film nechci vidět, nikdy! Ale bylo to úžasné! Bětka z toho filmu velkou část ani neviděla, protože se nedokázala dívat. Rozhodně se totiž jedná o film pro vážně silné povahy se silnými žaludky. A rozhodně je to výborný filmový zážitek. Skvěle sestříhaný, kdy je spousta věcí jenom lehce naznačena, ale díky tomu to celé nepůsobí jako klišé. A herecké výkony byly taky úžasné, jak Emmy Watson, tak hlavně i Daniela Brühla a Mikaela Nyqvista (kterého jsem vůbec nepoznala!).  


Na Zootropolis jsem vyrazila sama, protože buď nikdo neměl čas (chápu, ve čtvrtek dopoledne se nechodí do kina úplně dobře), nebo protože prý „na animáky nechodím, to je přece pro děti“ (nechápu, vůbec nechápu). A vypadá to, že Zootropolis (a i Kolonie) se už teď zařadí k mým nejlepším filmům letošního roku. Na Zootropolis jsem šla s hodně velkými očekáváními. Viděla jsem spoustu trailerů, mnoho rozhovorů s hlavními herci (Judy namluvila Ginnifer Goodwin) a zamilovala jsem si titulní písničku od Shakiry. Rozhodně doporučuji! (Možná na to půjdu ještě jednou…:D)


„Takhle se tvářím, když mám hlad!!“
Jít na Batman vs. Superman bylo velice spontánní rozhodnutí. S kamarádkou jsme se rozhodly, že chceme jít do kina, omrkly jsme, co v daný čas zrovna běží a mezi Aliancí, Pátou vlnou a Batman vs. Superman vyhráli superhrdinové. A popravdě jsem se toho bála, viděla jsem reakce a recenze na internetu, takže jsme na to šly už ostražité… a nebylo to tak hrozné. Jasně, Kolonie ani Zopotropolis to není, ale ve svém žánru to určitě patří k těm lepším filmům. A přestože to má skoro tři hodiny, musím říct, že jsme se nenudily. Jasně, jsou tam vyloženě nesmysly a myslím, že ti čtyři pánové, co s námi v kině byli, se docela bavili našimi poznámkami, ale ani jedna nelitujeme, že jsme na to šly, už proto že obě máme Batmana jako postavu opravdu rády (a Ben Affleck byl fakt dobrý). A hlavně hudba! Hudba v celém filmu byla vážně úžasná!


Mám teď celkově nějak moc filmových plánů na to, že se nezadržitelně blíží zkouškové. Chtěla bych vidět Moje tlustá řecká svatba 2, Kapitána Ameriku, Carol, Brooklyn, Spotlight, Teorii tygra, Orel Eddie a mnoho dalšího (nakonec vlastně i tu Alianci a Pátou vlnu) a to jsem jenom zběžně prohlédla aktuální program.
Jaké filmové plány máte vy? :)
1. května 2016

Naděje. Víra. Láska. Důvěra. | Já nejsem neviditelná – recenze

Do některých knih se musíte začíst, abyste z nich měli to správné potěšení, u některých se musíte prokousat až úplně nakonec, aby to bylo to „ono“. A některé knihy jsou boží už od začátku. A přesně taková je kniha Marcuse Sedgwicka Já nejsem neviditelná.

Věc, to je slovo, které podle učitele angličtiny pana Woodella používám až moc často. Jenže občas prostě není lepší výraz. 
Například existuje dvojice zásadních věcí, které musíte znát, když unášíte mladšího bratra, i když ho vlastně neunášíte: Zaprvé je mnohem jednodušší, pokud neví, že ho unášíte, a za druhé, mnohem snáz se vyrovnáte s pocitem viny, máte-li opravdu vážný důvod, proč ho unášíte.
Obojí jsem splnila na výbornou.

Jack Peak je spisovatel, autor několika zábavných knih, které většinou lidé preferují mnohem více, než jeho pozdější vážnější díla. V poslední době usilovně pracuje na svém novém románu, kde půjde o náhody a opakující se události neboli koincidence. Jeho šestnáctiletá dcera Laureth jeho tvorbě velice věří a hodně mu pomáhá, když za něj odpovídá na zprávy čtenářů a fanoušků. Jedna taková zpráva ji ale znepokojí: nějaký Michael našel někde v New Yorku otcův zápisník, spadnul mu v podstatě do klína. Náhoda, nebo je v tom něco víc? Laurethin otec by měl být totiž zrovna ve Švýcarsku, tak jak to že je jeho zápisník, který má jinak neustále u sebe, v New Yorku? A jak to že Laurethinu maminku najednou moc nezajímá, kde je její manžel a jestli se mu něco nestalo? Všechno tohle vede Laureth k tomu, že něco není v pořádku a že musí svého otce najít. A tak se vydává společně se svým malým bratrem z Londýna do New Yorku po záhadných stopách, které se začnou objevovat, a je odhodlaná otce najít.


Já nejsem neviditelná je rozhodně kniha, která si své čtenáře dokáže získat už na první stránce. Ano, příběh je vlastně jedna až moc velká a neuvěřitelná souhra náhod, ale o tom to všechno je. Protože není život vlastně jedna velká náhoda?

„Konči-den-ci?“ opáčil Benjamin, kterému tehdy bylo sotva pět a pořád si vytvářel nová slova. 
Táta se zasmál.
„Ano, konči-den-ci. Protože když se vám nějaká přihodí, máte pocit, že to něco znamená.“

Laureth tvrdí, že neumí vyprávět tak dobře jako její tatínek, že nedokáže udržet dějovou linku tak, aby navazovala a aby tak nějak dávala smysl. Často sice ve svém vyprávění přeskakuje ze současnosti do minulosti a vypráví, co jí tatínek o své nové knize říkal, nebo co společně jako rodina zažili a hlavně samozřejmě popisuje svoje dobrodžuství v New Yorku. Já s Laureth zásadně nesouhlasím, vyprávět totiž rozhodně umí.

Přestože přeskakuje v různých časech a ještě je dění doprovázeno poznámkami ze zápisníku jejího tatínka, všechno má hlavu a patu. A hlavně to všechno na čtenáře dohromady působí tak moc, že bude docela urychleně otáčet stránku za stránkou a bude se výborně bavit. Laureth se tedy rozhodně podceňuje.

A najednou to přišlo, plakala jsem taky. 
Protože jsem se bála, ano. Jsem vyděšená skoro pořád. Ale nikomu to neříkám. Nemůžu si to dovolit. Musím předstírat, že jsem sebevědomá osoba, protože jestli to neudělám, jestliže jsem potichu, stanu se neviditelnou. Pamatuju si, jak když jsem byla asi v Benjaminově věku, stála jsem s mamkou v obchodě a žena za pultem se jí ptala: Co by chtěla? Má ráda čokoládu? Nebo něco jiného? Jak to s ní zvládáte? Musí to být velice těžké…
Takhle pokračovala dál, jako kdybych tam nebyla. Jako kdybych byla neviditelná. Jenže já nejsem.


Celá kniha dokáže do sebe čtenáře  naprosto vtáhnout, že ji nebude chtít vůbec odložit. Krásně plyne a je velice čtivá a je to taková ta kniha, u které se prostě nebojíte, že špatně skončí, takže si užíváte každou větu a kždou myšlenku. Asi je to primárně čtivo pro trochu mladší čtenáře, ale rozhodně se jedná o knihu, ze které si toho opravdu hodně odnese i někdo starší a může to být jen milý pocit a příjemný čtenářský zážitek, ale i hlubší podnět k zamyšlení.

Název: Já nejsem neviditelná 
Autor: Marcus Sedgwick
Série: ---
Díl: ---
Vydání: 2015
Překlad: Dana Stuchlá
NakladatelstvíCooBoo
Počet stran: 320

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři