1. května 2016

Naděje. Víra. Láska. Důvěra. | Já nejsem neviditelná – recenze

Do některých knih se musíte začíst, abyste z nich měli to správné potěšení, u některých se musíte prokousat až úplně nakonec, aby to bylo to „ono“. A některé knihy jsou boží už od začátku. A přesně taková je kniha Marcuse Sedgwicka Já nejsem neviditelná.

Věc, to je slovo, které podle učitele angličtiny pana Woodella používám až moc často. Jenže občas prostě není lepší výraz. 
Například existuje dvojice zásadních věcí, které musíte znát, když unášíte mladšího bratra, i když ho vlastně neunášíte: Zaprvé je mnohem jednodušší, pokud neví, že ho unášíte, a za druhé, mnohem snáz se vyrovnáte s pocitem viny, máte-li opravdu vážný důvod, proč ho unášíte.
Obojí jsem splnila na výbornou.

Jack Peak je spisovatel, autor několika zábavných knih, které většinou lidé preferují mnohem více, než jeho pozdější vážnější díla. V poslední době usilovně pracuje na svém novém románu, kde půjde o náhody a opakující se události neboli koincidence. Jeho šestnáctiletá dcera Laureth jeho tvorbě velice věří a hodně mu pomáhá, když za něj odpovídá na zprávy čtenářů a fanoušků. Jedna taková zpráva ji ale znepokojí: nějaký Michael našel někde v New Yorku otcův zápisník, spadnul mu v podstatě do klína. Náhoda, nebo je v tom něco víc? Laurethin otec by měl být totiž zrovna ve Švýcarsku, tak jak to že je jeho zápisník, který má jinak neustále u sebe, v New Yorku? A jak to že Laurethinu maminku najednou moc nezajímá, kde je její manžel a jestli se mu něco nestalo? Všechno tohle vede Laureth k tomu, že něco není v pořádku a že musí svého otce najít. A tak se vydává společně se svým malým bratrem z Londýna do New Yorku po záhadných stopách, které se začnou objevovat, a je odhodlaná otce najít.


Já nejsem neviditelná je rozhodně kniha, která si své čtenáře dokáže získat už na první stránce. Ano, příběh je vlastně jedna až moc velká a neuvěřitelná souhra náhod, ale o tom to všechno je. Protože není život vlastně jedna velká náhoda?

„Konči-den-ci?“ opáčil Benjamin, kterému tehdy bylo sotva pět a pořád si vytvářel nová slova. 
Táta se zasmál.
„Ano, konči-den-ci. Protože když se vám nějaká přihodí, máte pocit, že to něco znamená.“

Laureth tvrdí, že neumí vyprávět tak dobře jako její tatínek, že nedokáže udržet dějovou linku tak, aby navazovala a aby tak nějak dávala smysl. Často sice ve svém vyprávění přeskakuje ze současnosti do minulosti a vypráví, co jí tatínek o své nové knize říkal, nebo co společně jako rodina zažili a hlavně samozřejmě popisuje svoje dobrodžuství v New Yorku. Já s Laureth zásadně nesouhlasím, vyprávět totiž rozhodně umí.

Přestože přeskakuje v různých časech a ještě je dění doprovázeno poznámkami ze zápisníku jejího tatínka, všechno má hlavu a patu. A hlavně to všechno na čtenáře dohromady působí tak moc, že bude docela urychleně otáčet stránku za stránkou a bude se výborně bavit. Laureth se tedy rozhodně podceňuje.

A najednou to přišlo, plakala jsem taky. 
Protože jsem se bála, ano. Jsem vyděšená skoro pořád. Ale nikomu to neříkám. Nemůžu si to dovolit. Musím předstírat, že jsem sebevědomá osoba, protože jestli to neudělám, jestliže jsem potichu, stanu se neviditelnou. Pamatuju si, jak když jsem byla asi v Benjaminově věku, stála jsem s mamkou v obchodě a žena za pultem se jí ptala: Co by chtěla? Má ráda čokoládu? Nebo něco jiného? Jak to s ní zvládáte? Musí to být velice těžké…
Takhle pokračovala dál, jako kdybych tam nebyla. Jako kdybych byla neviditelná. Jenže já nejsem.


Celá kniha dokáže do sebe čtenáře  naprosto vtáhnout, že ji nebude chtít vůbec odložit. Krásně plyne a je velice čtivá a je to taková ta kniha, u které se prostě nebojíte, že špatně skončí, takže si užíváte každou větu a kždou myšlenku. Asi je to primárně čtivo pro trochu mladší čtenáře, ale rozhodně se jedná o knihu, ze které si toho opravdu hodně odnese i někdo starší a může to být jen milý pocit a příjemný čtenářský zážitek, ale i hlubší podnět k zamyšlení.

Název: Já nejsem neviditelná 
Autor: Marcus Sedgwick
Série: ---
Díl: ---
Vydání: 2015
Překlad: Dana Stuchlá
NakladatelstvíCooBoo
Počet stran: 320

1 komentář:

  1. Tuto knihu jsem četla tak před rokem a jednou za čas si na ni vzpomenu, jak moc se mi líbila! Sdílím tedy tvé pocity. :-)

    OdpovědětVymazat

Vaše názory mě vždycky potěší, takže rozhodně v komentování neváhejte. Poprosím vás jen o to, abyste nepoužívali profil Anonymní, ale abyste se raději přihlásili pomocí nějaké účtu, nebo zvolili možnost Název/adresa URL, kde napíšete svoje jméno nebo přezdívku. :)

Fotka uživatele My Books - My Loves.
Willinda


Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři