18. listopadu 2016

Ze sněhu či skutečná? | Dcera sněhu

Dcera sněhu se ke mně dostala zcela náhodou, ale přesně takové knižní zážitky mám nejradši. Objeví se kniha, kterou vůbec neznám, nic si o ní nezjistím, ale mám strašné nutkání si ji přečíst. A přesně takové to bylo s Dcerou sněhu.

Píše se rok 1920 a na Aljašce se všichni připravují na zimu. I manželé Jack a Mabel, kteří se tam po ztrátě dítěte přestěhovali teprve před pár lety. Zimu na Aljašce ve vlastním srubu zažijí ale teprve poprvé, a kdyby jim sousedi neporadili, možná by ji ani nezvládli. Jejich společný život ale už dávno není jako dříve. Po ztrátě dítěte se všechno změnilo a změna prostředí a života celkově jim moc nepomohla. Až jednou, když napadl první sníh, se všechno zase změnilo. Po dlouhé době spolu prožili hezký večer, smáli se a měli se zase hezky a užívali si sebe navzájem a prvního sněhu… ze kterého postavili sněhovou holčičku. Druhého dne tam sněhulka ale nebyla a kolem srubu se začalo pohybovat děvčátko. A ono děvčátko bylo ta kýžená změna, kterou chtěli na Aljašce najít.

Jednou odpoledne, když se nemohla zbavit zlých snů, vyšla ven a přimhouřenýma očima mžourala do slunce. Hodila drobky chleba veverkám a hýlům a promluvila na ně, jako kdyby jí mohli rozumět, ale když uslyšeli její hlas, rozprchli se. Šla na pastvinu a pohladila koně po měkkých nozdrách. Zašla do lesa a natrhala větvičky keříčkových brusinek a s malými bílými kytičkami v ruce se dívala do lesa a očima pátrala po holčičce, ale les byl tichý.

6. listopadu 2016

Co takhle skok do jiného století? | Pasažérka - recenze

Knihy s časocestovací tematikou mám vážně ráda a když přede mě položíte dvě knihy a jedna bude o cestování časem a druhá ne, tak si určitě vyberu tu s cestováním. Na možnosti cestovat časem a prožít dobrodružství v jiné době mě zkrátka něco naprosto fascinuje. Na Pasažérku jsem potom pochopitelně hodně těšila… ale měla jsem popravdě docela problém knihu vůbec dočíst.

„Tys mě přenesla do osmnáctého století?“
Zoufalstvím se jí zvýšil hlas. Řekni mi to, řekni mi to, řekni mi to.
„Nikdo tě nikam nepřenesl,“ odpověděla Sophia, „cestovala jsi sama.“

Pasažérka je kniha značně obsáhlá, takže byste čekali, že se toho v ní stane opravdu hodně, ale ono vlastně ne. Má totiž strašně zdlouhavý začátek, všechno se strašně pomalu rozbíhá, a pak se toho stane hodně na málo stranách. Ten začátek je to, co pro mě dobrý zážitek z celé knihy naprosto pokazilo.

Přímo cestování časem je v Pasažérce vymyšlené a udělané dobře a dost zajímavě, ale než se vůbec k něčemu dostanete, aby vám byla odhalena hlavní dějová linka, budete mít za sebou už skoro dvě stě stran milostného cvrlikání.
Fotka uživatele My Books - My Loves.
Willinda


Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři