18. listopadu 2016

Ze sněhu či skutečná? | Dcera sněhu

Dcera sněhu se ke mně dostala zcela náhodou, ale přesně takové knižní zážitky mám nejradši. Objeví se kniha, kterou vůbec neznám, nic si o ní nezjistím, ale mám strašné nutkání si ji přečíst. A přesně takové to bylo s Dcerou sněhu.

Píše se rok 1920 a na Aljašce se všichni připravují na zimu. I manželé Jack a Mabel, kteří se tam po ztrátě dítěte přestěhovali teprve před pár lety. Zimu na Aljašce ve vlastním srubu zažijí ale teprve poprvé, a kdyby jim sousedi neporadili, možná by ji ani nezvládli. Jejich společný život ale už dávno není jako dříve. Po ztrátě dítěte se všechno změnilo a změna prostředí a života celkově jim moc nepomohla. Až jednou, když napadl první sníh, se všechno zase změnilo. Po dlouhé době spolu prožili hezký večer, smáli se a měli se zase hezky a užívali si sebe navzájem a prvního sněhu… ze kterého postavili sněhovou holčičku. Druhého dne tam sněhulka ale nebyla a kolem srubu se začalo pohybovat děvčátko. A ono děvčátko bylo ta kýžená změna, kterou chtěli na Aljašce najít.

Jednou odpoledne, když se nemohla zbavit zlých snů, vyšla ven a přimhouřenýma očima mžourala do slunce. Hodila drobky chleba veverkám a hýlům a promluvila na ně, jako kdyby jí mohli rozumět, ale když uslyšeli její hlas, rozprchli se. Šla na pastvinu a pohladila koně po měkkých nozdrách. Zašla do lesa a natrhala větvičky keříčkových brusinek a s malými bílými kytičkami v ruce se dívala do lesa a očima pátrala po holčičce, ale les byl tichý.


Dcera sněhu je ohromně upřímný příběh. Autorka velice pečlivě a zdařile popisuje myšlenky a pocity Jacka a Mabel, takže se s nimi můžete řádně sžít. A jsou tak přesné a krásně napsané, až vám z toho běhá mráz po zádech a rozhodně to není tím mrazivým aljašským prostředím.

Kniha není úplně jednoduchá a nevypráví pouze jeden příběh, který by se soustředil pouze na postarší manžele a jejich sněhovou holčičku. Těch jednotlivých a dílčích příběhů je tu hned několik a občas mají bohužel trochu problém se soudržností. Místy se tak může stát, že vás kniha zcela přestane bavit, protože v ní nastane přechod mezi jednotlivými částmi příběhů. A to pak vede k častému odkládání a drobnému kažení zážitku z četby. Jakmile se ale začtete a uvyknete stylu knihy a přijdete na kloub střídání jednotlivých příběhů, které do sebe nakonec vlastně zapadají, Dcera sněhu vás upřímně okouzlí.

Když Jack klečel na krví potřísněném sněhu, přemýšlel, jestli tohle znamená, že člověk obstojí v dohodě, když se naučí chápat tuto zvláštní divokou zemi a vezme si ji k srdci – chráněnou a bezbrannou, divokou a poddajnou, váhavou ve své velikosti.

Eowyn Ivey to nicméně se slovy rozhodně umí. Nejenže tak pečlivě vykreslila pocity jednotlivých postav, ale skvěle popsala i aljašskou krajinu a atmosféru. Takový více poetický styl psaní není pro každého čtenáře, to je jasné. Nejedná se totiž o žádné akčnosti či dobrodružno. Síla Dcery sněhu totiž není v extrémní dějovosti, ale právě ve slovech a jejich výmluvnosti. Pokud jste ale schopni si knihu přečíst a užít v originále, doporučila bych spíš ten, překlad a časté jazykové chyby téhle nádheře bohužel dost ubírá.

Název: Dcera sněhu
AutorEowyn Ivey
Série: ---
Díl: ---
Vydání: 2012
Překlad: Jana Middleton
Nakladatelství: Fortuna Libri
Počet stran: 392

1 komentář:

Vaše názory mě vždycky potěší, takže rozhodně v komentování neváhejte. Poprosím vás jen o to, abyste nepoužívali profil Anonymní, ale abyste se raději přihlásili pomocí nějaké účtu, nebo zvolili možnost Název/adresa URL, kde napíšete svoje jméno nebo přezdívku. :)

Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři