29. dubna 2016

Dokáží zůstat pohromadě? | Bez šance - recenze

„Proces, kterým je ukončena existence dítěte, a zároveň je uchováno při životě; se nazývá „rozpojení“. Rozpojování je nyní společností vnímáno jako běžný postup.“

Ve válce známé jako „Válka o vnitrozemí“ šlo o možnost volby: jestli mají rodiče právo rozhodnout se pro potrat, nebo ne. Válka k ničemu nevedla, a tak dospěly obě strany ke kompromisu a byl přijat „Zákon o životě“. Ten říká, že od početí do třinácti let věku potomka je jeho život nedotknutelný, ale mezi třináctým a osmnáctým rokem se rodiče mohou rozhodnout zpětně a poslat dítě na rozpojení. Rozpojení je operace, při které je lidské tělo doslova rozebráno na součástky a následně použito tam, kde je potřeba. Podmínkou tohoto rozpojení je, že život rozpojence není nikdy ukončen, protože jeho části nadále žijí, jen v jiném těle. Dovedete si představit, že byste buď ze zdravotních důvodů nebo třeba jen kosmetických žili s částí těla, která by nebyla vaše? Ve světě stvořeném Nealem Shustermanem v knize Bez šance je něco takového naprosto normální a rozpojování je velice běžné a společností přijímáno a uznáváno. Samozřejmě až na rozpojence, děti, které jsou na rozpojení posláni, ale i mezi nimi jsou výjimky. Tak zvaní desátci jsou od svého narození připravováni na to, že budou jednou rozpojeni, je to jejich životním posláním a cílem. A s přesně takovým přesvědčením vyrůstal Levi, který byl ve své rodině desátkem doslovným, desátým potomkem svých rodičů. Connor v takové rodině nevyrůstal a Risa, která prožila své dětství ve Státním domově už vůbec ne. A přesto jsou jejich osudy v momentě, kdy se všichni tři stanou rozpojenci, svedeny dohromady… Dokáží zůstat pohromadě?

Bez šance je na světě už pěknou řádku let, série začala vycházet dokonce ještě rok před Hunger Games a od té doby si vybudovala pořádnou fanouškovskou základnu. Po tolika letech se konečně dostalo i na české vydání a je skutečně dobře, že se tak konečně stalo. Bez šance je rozhodně klíčovou sérií pro dystopie, potažmo pro celé young adult. Je totiž úžasně děsivá a velice odstrašující.

Bez šance dokáže hned několika věcmi své čtenáře překvapit. Za prvé to bude velice odvážná tematika, která snad nikoho nenechá chladnou, a strhující vývoj událostí. Ono je to prostě drsné a při čtení se budete jenom modlit, aby něco takového nenapadlo v budoucnosti někoho v naší společnosti.

Roland má pocit, jako by měl slabé nohy, když ho vyvedou na denní světlo. Před ním se táhne červený koberec v barvě zaschlé krve. Když mají děti tento děsivý dlážděný chodník přejít, pokaždé ho přeskakují, jako by dotknout se ho přinášelo smůlu. Rolandovi teď nedovolí, aby z něho uhnul.
„Chci kněze,“ namítne Roland. „To se přece dělá, ne? Že lidé dostanou kněze. Chci kněze!“
Poradce ho zlehka vezme za rameno. „Kněz uděluje poslední pomazání,“ řekne. „To je vyhrazeno lidem, kteří umírají. Ty neumíráš – budeš žít dál, jenom jiným způsobem.“

A hlavně vás určitě překvapí styl vyprávění. Řekněme, že Bez šance má tři hlavní postavy, Connora, Risu a Leviho, kteří se ve vyprávění opakovaně střídají. Jenže nejsou jediní, kteří vypráví. Ke slovu se dostane mnoho dalších postav, jejichž vyprávění je pro posunutí v ději nějak důležité a jejichž pohled na věc zkrátka jako čtenář musíte znát. A to je docela nezvyklé, ale rozhodně ne špatné. Na začátku každého střídání se přesně dozvíte, kdo je právě na řadě a cítíte se tak díky tomu jako čtenář velice důležitě, protože víte víc než hlavní trojka.

Když se to vezme kolem a kolem, nemám vlastně knize co vytknout. Zajímavý nápad – ano, šílené a dobré zpracování – ano, povedené postavy – ano, čtivé – ano, napínavé – rozhodně ano. A přesto mám s něčím problém. Něco a vůbec nemůžu přijít co, mi nějak nesedělo, takže z knihy nejsem tak nadšená, jak bych být chtěla. Ale jelikož na to opravdu nemůžu přijít a jedná se o vážně zajímavý čtenářský zážitek, jsem vlastně spokojená. A jenom doufám, že vás kniha vyděsí a znechutí stejně jako mě. Hezké čtení! :)

19. dubna 2016

Jak Will Grayson k Willu Graysonovi přišel | recenze

Reakce na knihy Johna Greena jsou velice různé. Někteří ho naprosto zbožňují a nedají na něj dopustit, někteří jeho knihám skoro až z milosti dají tu jednu hvězdičku a myslí si svoje. Já upřímně nepatřím ani k jedné skupině. Ano, z Hvězd jsem byla značně nadšená (a z obou filmů, které podle jeho knih vznikly snad ještě víc) a ostatní jeho knihy se mi vlastně dost líbily a jeho styl psaní mi značně sedl, ale… ale přece jenom mám k jeho knihám výhrady. Zatím pokaždé jsem ale z jeho knih měla naprosto jasné pocity. Viním Davida Levithana z toho, že mi u téhle naprosto zamotal hlavu! Ale jsem za to ráda.

„Nevolal jste mě?“
„O čem to mluvíš mladej?“
„William Grayson. Neříkal jste teď zrovna William Grayson? Volal mě tady někdo?“
„Cože? Ne, mladej. William Grayson je tady tenhle,“ ukáže na mě. „Tedy, možná je a možná není, ale na týhle kartě je.“
Ten kluk se na mě chvíli zmateně kouká a pak se zeptá: „Jak se jmenuješ?“
Začíná mě to děsit. Sexshop není vhodné místo na konverzaci.
Zvednu se a odpovím: „Ehm, no, Will Grayson.“
„W-I-L-L G-R-A-Y-S-O-N?“ odříkává neuvěřitelně rychle.
„No jo,“ potvrdím. „Proč se ptáš?“
Kluk se na mě chvilku kouká, hlavu trochu ke straně, jako bych ho vodil za nos, a pak konečně odpoví: „No protože já jsem taky Will Grayson.“

David Levithan pro mě není úplně novým autorem, četla jsem Den co den (rozhodně doporučuju, skvělé!) a Dashe a Lily – kniha přání, což je velice milá vánoční kniha, kterou napsal Levithan společně s Rachel Cohn. Myslela jsem si teda, že trochu vím, co od něj můžu očekávat… ale ono ne. Ono mě to totálně překvapilo. A já najednou nevím, co s tím.

Co ale vím určitě, je to, že hned první odstavec z pohledu Greenova Willa Graysona, mě naprosto, ale naprosto dostal:
„Když jsem byl malý, táta mi říkal: „Wille, můžeš si vybírat kamarády a můžeš si vybírat z nosu holuby, ale nemůžeš vybírat holuby z nosu kamarádovi.“ Když mi bylo osm, připadalo mi to jako celkem logické tvrzení, ale časem se ukázalo, že je v tom chyba hned na několika úrovních. Zaprvé, kamarády si člověk vybírat nemůže. Jinak bych totiž nikdy neskončil s Drobkem Cooperem.

A pak už jsem se jenom vezla na té povedené vlně, kterou tahle kniha představuje. Naprosto upřímně totiž věřím, že Will Grayson, Will Grayson dokáže své čtenáře hodně bavit a nezáleží na tom, kterého Willa si oblíbíte víc. (Nebo jestli budete milovat Drobka!)

Ona je tahle kniha totiž naprosto šílená a to je to, co ji táhne. Je až tak šílená a ujetá, že vlastně nevíte, jestli ji máte brát vážně, nebo radši ne. A když už si začnete myslet, že ji teda asi můžete vážně skutečně brát, přijde Drobek se svým nejvíc gay muzikálem a naprosto vás tím odrovná a zase nebudete vědět, co si máte myslet. Rozhodně se ale dobře pobavíte.

Ve vyprávění se střídají oba Willové a je na nich naprosto zřejmé, že je napsal někdo jiný. Ten Greenův se snaží být co nejvíc normální a co nejvíc zapadnout a jak už jsme u Greenových postav zvyklí, vypouští do světa zajímavé myšlenky. Levithanův Will je něco naprosto jiného a okamžitě ho poznáte už podle grafické stránky jeho projevu a vůbec, ale vůbec se nesnaží být normální. Jsou to naprosto odlišní lidé, kteří na svět nahlížejí diametrálně jinak. Jejich společné vyprávění ale perfektně funguje, nikdy se vám nemůže stát, že byste si je spletli a skvěle se doplňují.


už chci t. d. w. g. zbavit jeho práv na to být will grayson, jenže on pak pokračuje.
t. d. w. g. myslím na to, že láska je spojená s pravdou. že jedna umožňuje druhou, víš?

Takže jsem vlastně došla k závěru, že Will Grayson, Will Grayson je dost povedená kniha. Ano, šílená a ulítlá, ale proč ne? Rozhodně pobaví, protože humor Greena a Levithana našel ten správný průsečík, vlastně stejně jako všechno v téhle knize. Jen je docela škoda, že k ní nevznikl ještě hudební doprovod, protože ty Drobkovy hity by za to stály. Ale třeba se jednou dočkáme i jeho muzikálu... :) 

13. dubna 2016

Princ z pohádky v 3D světě | Láska mezi písmenky – recenze

Určitě jste někdy četli knihu s pocitem, že by bylo strašně fajn, kdyby nějaká postava z ní mohla vystoupit a mohla být s vámi, ať už abyste si ji mohli třeba vzít, nebo protože byste mohli být skvělí kamarádi a bylo by prostě úžasné, kdybyste byli v jednom světě. Teď máte možnost přečíst si knihu o tom, jak takový výstup z knihy může vypadat…

Mimochodem, zmrzlina je jedna z věcí, díky níž má tenhle svět nad pohádkou navrch. A to jsem si myslel, že „rozpustit na jazyku“ se jenom tak říká.

Delilah si zamilovala pohádkovou knihu a zamilovala se do tamějšího prince Olivera (kdo by se do něj takynezamiloval, že jo). Jenže u platonické lásky nezůstalo. Oliver k ní najednou začal mluvit a posléze se mu povedlo vyměnit si své místo v knížce s Edgarem, synem autorky knihy, který si zase chtěl prožít pohádkový příběh po svém. A tak je Oliver v našem reálném světě jako Edgar, chystá se na svůj první den na střední škole, chodí s Delilah a Edgar režíruje a prožívá příběh v pohádce. Jenže tohle všechno se v Lásce mezi písmenky nedočtete. Děj v téhle knize začíná až po těchto událostech, protože se v podstatě jedná o druhý díl. Je naprosto jasné, že něco takového dokáže naštvat, obzvlášť když je kniha tak povedená, že si ten předchozí díl asi přečíst chtít budete. Ale pro zážitek  z Lásky mezi písmenky to vůbec nevadí. Všechno potřebné se dozvíte a rozhodně nebudete mít problém se pohodově začíst.

To, že tuhle knížku držíte v rukou, ještě neznamená, že vám patří. Tolik se stalo ještě předtím, než jste ji objevili. Jednoho dne jako semínko vzklíčila představa, která vzkvétala a jako poupě se rozvíjela do nových řádek a kapitol. 
Kde jste tehdy byli vy? Nejspíš jste byli ponoření v nějaké úplně jiné knize a neměli jste nejmenší tušení, že se něco takového jinde děje. 
Z poupat se šířila omamná vůně a z této vůně se linuly obrysy postav. Míhaly se po stránkách a získávaly hlasy, které chtěly být vyslyšeny. Hlasy sílily, obrysy byly stále zřetelnější, až se postavy zhmotnily a staly se skutečnými. 
Na bedra si naložily slova rozesetá po jednotlivých stránkách, omotaly si je kolem sebe, staly se jejich součástí a společně stvořily příběh. 
Ale vy jste u toho pořád ještě nebyli. 
Až jednoho dne jste bloumali mezi knižními regály a ze všech knížek jste si vybrali zrovna tuhle.



Ve vyprávění se střídají hned tři postavy: Delilah, Oliver a Edgar a každý vypráví a popisuje svět, ve kterém se právě nachází. Z Oliverova pohledu je vtipné sledovat jeho adaptaci na normální svět, a jak pořád zůstává princem v každé situace a jak jako princ prožívá střední školu. A díky Edgarovi se zase podíváme do knihy. A to je ohromně zajímavé a povedené, to se autorkám neskutečně povedlo. V knize to funguje jinak, přece jenom je to dvojrozměrný svět a už jenom přechody ze stránky na stránku jsou skvěle vymyšlené a popsané. A co teprve všechny ty ostatní pohádkové postavy! Milé a roztomilé!

„Hej, víš, kolik váží hipster?“ snažím se přerušit trapné ticho. Jules dál mlčí.
„Jeden insta-gram,“ dodám. 

Příběhově není kniha úplně nejkomplikovanější, přece jenom se primárně jedná o text určený trochu mladším čtenářům, ale rozhodně se i ti starší budou dobře bavit. Dobře to odsýpá a i ve formátu 2D se objeví dost dobrodružství a akce na to, abyste rychle otáčeli na další stránku. Až něco takového ale budete příště dělat, prosím, dejte pozor! Mohli byste nějakými těmi milými postavami mrštit ze strany na stranu a to by vám asi úplně nepoděkovali…

Za poskytnutí recenzního ebooku děkuji mnohokrát CooBoo! 

Název: Láska mezi písmenky 
Autor: Jodi Picoultová, Samantha van Leerová
Série: Mezi písmenky
Díl: druhý
Vydání: 2016
Překlad: Miroslava Mrázová
NakladatelstvíCooBoo
Počet stran: 320
4. dubna 2016

Chvíle vynahrazující odvrácenou tvář lásky | Odvrácená tvář lásky - recenze

Před dvěma lety s Colleen Hooverovou a její knihou Bez naděje YOLI začínalo. Před dvěma lety mě Hooverová poprvé dostala a naprosto si mě získala. Ještě teď si pamatuju, jak jsem celé dva dny o Vánocích naprosto ignorovala rodinu, protože jsem prostě musela číst, protože to bylo tak strašně moc návykové. Pak přišla Ztracená naděje, a přestože jsem ji brala jako takovou ne úplně knihu, zase mě ta Hooverová dostala. A s Život jedna báseň jsem už měla pořádná očekávání, která se také naplnila. Takže je naprosto jasné, že jsem další Hooverovku vyhlížela. A to hodně.

Otočila jsem se ke své ložnici, abych se zbavila jeho intenzivního pohledu. Když jsem vzala za kliku, obrátila jsem se k němu. „Až se za hodinu vrátíš a já budu snad vzhůru, můžeme to zkusit znova.“
Čelist mu znehybněla. „Zkusit znova co?“ zeptal se.
„Vykročit správnou nohou.“
Zavřela jsem za sebou dveře a vztyčila tak překážku mezi sebou a tím hlasem. Tím pohledem.

První důležitý poznatek: Pokud se vám bude jméno Tate zdát hodně divné a už vůbec ne dívčí, nezačínejte si stejně jako já stěžovat, že ti Američani už si opravdu strašně moc vymýšlí. Užití „Tate“ jako křestního jména bude vysvětleno a to ve velice pěkné chvilce.
Druhý důležitý poznatek: Nečekejte tak zamotanou zápletku a tak moc složité vztahy mezi jednotlivými postavami, na jaké jsme od Hooverové zvyklí.
Třetí důležitý poznatek: Čekejte ale, že vás to velice tvrdě a velice nemilosrdně zasáhne a budete jenom nevěříce zírat a snažit si říkat, že se to nestalo. Protože to zase Hooverová skutečně umí.
Čtvrtý důležitý poznatek: Celé je to ohromně, ale opravdu ohromně sexy.

Odtáhl mě od sebe, aby se mi mohl podívat do očí, když odpovídal. „Nechci lásku obecně, Tate. Nikdy. A konkrétně tebe prostě… chci.“

Colleen Hooverová dokazuje, že psát dramatické příběhy rozhodně umí. Umí si vybrat překvapivý námět a rozepsat a vygradovat ho tak, až vás naprosto vyždíme, že pak dlouho po dočtení vůbec nevíte, co máte se svým životem dělat dál. To ona rozhodně umí a předvede to i v Odvrácené tváři lásky. Jen mám pocit, že po tom všem, co už na stránkách svých knih předvedla, se tady mohla snažit trochu víc.

„Láska není vždycky hezká věc, Tate. Někdy strávíte všechen svůj čas s nadějí, že se něco změní. Že to bude lepší. A než se vzpamatujete, jste zase na startovní čáře a někde cestou jste ztratila srdce.“


Ne že bych měla problém se do knihy začíst, to ne, ale čekala jsem trochu komplexnější příběh, pro více postav. Jasně, hlavní postavou je Miles, který vypráví hned ze dvou časových pohledů a celé je to vlastně o něm. Strašně mě ale mrzelo, že Tate nebo její bratr nedostali víc prostoru, přestože byla Tate vlastně taky vypravěčkou a velice důležitou částí knihy. Chyběl mi i její příběh. A to hodně.

Co ale rozhodně nechybělo, byl nápor erotiky. Miles s Tate mají totiž takovou dohodu, což mi sice evokuje jednu ne úplně milou knihu, ale tady to funguje (naštěstí) úplně jinak. A vede to naprosto k něčemu jinému. Takže je sice kniha plná pořádně milostných scén, ale zároveň je vše vyvážené tak, že to nikdy nebude až moc. A přiznávám, že pro čtenářky se jedná o velice atraktivní scény.


Krásné chvíle, jako je tahle, vynahrazují celou odvrácenou tvář lásky.

Odvrácené tváři lásky vlastně nemám po technické stránce co vytknout. Jedná se o pořádně vyvážený příběh a Hooverové se tam toho vepsat podařilo opravdu dost. Kniha je to hodně čtivá a příjemně vtipná, takže se rozhodně bavit budete. A taky vás s největší pravděpodobností i hodně dostane. Jen možná přece jenom budete čekat trochu víc…

Willinda


Pravidelní čtenáři

Používá technologii služby Blogger.

Zasílání novinek na email

Prohledejte blog

Očekávejte recenze:

Mluv by Laurie Halse Anderson

Autoři